"Formálně jsem začal existovat 2. ledna 1967. Ještě předtím jsem byl spící vodou ve vodě." Tak nějak Gnarr začíná knihu, která překvapí tím, jak svižně je napsaná. Jenže Gnarr je přece profesí stand-up komik, takže na co nejpřesnější slova a pointy je vytrénovaný. "Můj příchod na svět byl pro naší rodinu učiněnou pohromou. Mamince bylo 45, tátovi 50. Byl jsem zplozen v neuváženém okamžiku jarní rozpustilosti jednoho májového dne." Jakže se to těmhle dětem nepěkně česky říká? Ano, vejškrabek. Datum porodu prý bylo stanoveno na Nový rok. Hrozilo tak, že bude první občan roku na Islandu vyfocen a i s matkou se objeví na fotkách ve společenských rubrikách časopisů. Matka, která se za své pozdní těhotenství styděla, prý porod vší silou podržela až do 2. ledna. Narozené dítě sice není retardované, jak pozdní mamince dobráci lékaři slibovali, ale je tady jiná neislandská strašlivost: chlapeček je zrzavý, rozuměj ryšavý. Babička okamžitě prohlásí, že je to nějaké podřadné stvoření, vhodné leda tak jako návnada pro žraloky. "Pro babičku jsem po zbytek jejího života zůstal jen rušivou skvrnou na rodinné fotografii."

Je to asi taková kniha, jakoby Ivan Kraus psal o vývoji dítěte příručku pro Portál. Jisté je, že Gnarr byl v dětství vyvrhelem, kam se vrtnul. Ani doma nebyl úplně v bezpečí. Vládla tu matka pevnou rukou...a to i nad otcem policistou, který byl nadto náruživým komunistou a chtěl si po bytě věšet podobizny Marxe, Lenina a Stalina. V rodině ještě navíc žila vzteklá kočka "paní Papiňáková", kterou pro její násilnickou povahu museli časem nechat utratit. Není divu, že malý Jón nechce zůstat v takové rodině jen nudným patronem. Nanosí si kupříkladu domů nenápadně velké kameny, suché větve a na koberci si tento milovník indiánů připraví velké ohniště a zapálí. A tak se ocitne v ambulanci dětského psychiatrického oddělení, kde je od té doby pravidelně pozorován. Jón zase dál pozoruje svět kolem sebe. Vnímá ho a popisuje trochu jako dětský vypravěč knihy Bylo nás pět. Odmítá věřit v Boha, i když mu někteří dospělí říkají, že by ho měl mít rád a poprosit ho, aby ho odnaučil zlobit. "O nic se Boha neprosím. Už jsem ho tisíckrát prosil, aby mi změnil vlasy. Ani si mě nevšiml. Neposlouchá mě."

It´s long way to the top if you wanna rock´n ´roll. Ještě to pár let potrvá, než se všechny tělesné a duševní nedostatečnosti této islandské bytosti změní v přednosti a z třídního a rodinného otloukánka se stane první muž hlavního města. Primátor se zrzavou kšticí, pubertálními nápady, smyslem pro humor a náušnicí v uchu. "Původně jsem si chtěl koupit náušnice s coca-colou. Ty jsou strašně hezké. Jsou to takové maličkaté plechovky, které visí na háčku, co se zavěsí do ucha. Chci si je dát do obou uší. Na to, aby si člověk nechal propíchnout uši, se musí jít do kosmetického salonu. Na to nemám. S tátou se mi o tom nechce mluvit, takže si chci prostě uši propíchnout sám. Už jsem si u maminky vzal nepozorovaně velkou jehlu, kterou se zašívají jitrnice a jelita."

Zobraziť diskusiu (0)