V knize Všechno jsme si řekli píšete mimo jiné hodně o svém dětství. Zdá se mi, že kromě toho, že bylo magické a plné dobrodružství, bylo také osamělé a bolestné. Myslíte si, že kdyby bylo šťastné a nekomplikované, třeba byste ani nezačala psát?

Obávám se, že na tohle nedokážu odpovědět a ani si na to netroufám. Sama za sebe bych řekla, že mé psaní se řídí impulzem jisté rané praxe mé sebeobrany. Pro objasnění mé vlastní situace si zapisuji věci, znovu a znovu se k nim vracím a posedle je zpochybňuji. Možná bych dělala něco úplně jiného, kdybych měla takzvaně šťastné dětství. Ale co to vlastně je „šťastné dětství“?

Máte syna. Ovlivnila tato zkušenost nějak vaše psaní? Může to znít hloupě, ale myslím, že spisovatelé, kteří nemají děti, nejsou schopni pochopit určitá důležitá témata. Na druhou stranu takové autory vyhledávám, protože často nemají v životě nic jiného než psaní, takže je mám tendenci pokládat za nějak důkladněji existenciální.

Kdybych se nestala matkou, nenapsala bych druhou knihu. Nedokázala bych se totiž vyrovnat s úspěchem té první. Nevěděla bych, jak žít podle očekávání literárního světa, a psaní bych opustila. Ale pak přišel na svět můj syn a ze dne na den měl svět svůj střed: malý, zářivý a jednoznačný střed. Literární provoz vedle něj najednou vybledl. Všechno ostatní vedle něj vybledlo. To, že mám dítě, mě probudilo a všechny knihy po próze Letní dům, později byly psány s vědomím, že chci být matkou a spisovatelkou, s nárokem, který je důležitý, záludný a formativní zároveň.

Vaše babička byla Ruska. Ovlivnilo vás to nějak?

Moje babička byla především přehnaně pověrčivá a její pověrčivost mě formovala víc než její ruský původ — tak bych to řekla. Obávám se ale, že ruský původ jde ruku v ruce s přehnanou pověrčivostí.

Narážíte tím nějak na současnou politickou situaci? Nebo spíš na ruskou literaturu?

Dotýkám se politické situace, ano, ale dotýkám se jí nedobrovolně; ani nechci. Na válce, kterou Rusko vede, je něco hluboce neurotického. Lpění na teroru, který obětuje lidské životy za účelem udržení nebo rozšíření moci, je něco tak hrozného, že si to mohu vysvětlit jedině jako nutkání. Když si vzpomenu na pověrčivé rituály své babičky, roztáčí to ve mně nedobrovolné asociace. Předpokládám, že by se moje babička dnes chovala, jako by Rusko už neexistovalo. Znala by způsoby a prostředky, jakými se tohoto Ruska zbavit.

Často hovoříte o důležitosti tónu v literatuře. Jak vypadá proces hledání toho správného? Odehrává se spíše ve vaší hlavě týdny nebo měsíce před začátkem psaní, nebo probíhá mnoho neúspěšných pokusů, než dojdete k okamžiku, kdy máte pocit, že jste to zvládla správně?

Psaní pro mě znamená faktickou práci, tedy sezení u stolu a formulování vět na papír. Ale mnohem víc to znamená přemýšlet o psaní. Jít na procházku a přemýšlet při tom. Mluvit sama se sebou. Ne nutně vždy přímo psát, ale přemýšlet o tom, co chci říct, jak to chci říct a jestli vůbec chci něco říct. Je to podobné jako zaprášený, zdlouhavý a nudný archeologický výzkum. Musím napsat spoustu textu, abych se dostala k samotnému textu. Dokončená kniha znamená minimálně tři další vyhozené knihy. Musím napsat tři knihy, abych se dostala k té čtvrté, skutečné. Něco si zapíšu a cítím, že to není správně. Nedokážu to vysvětlit, je to jen pocit, ale velmi jasný. Vnímám to, co jsem napsala, jako studené a prázdné. Ale abych to poznala, pochopila a zkusila to znovu, musím to znova zapsat — dokud se věta nezahřeje. Dokud není správně a nevede k další větě. A ta zase k další. A tak dále a tak dále a tak dále. Řekla bych, že je to pracná a zároveň vzrušující práce.

Jsou období, kdy hlavně pozorujete, přemýšlíte a chodíte na procházky, přerušována obdobími, kdy píšete hekticky a nárazově, nebo spíš vyznáváte pravidelný režim?

Nemám žádný pravidelný čas na psaní. I když vlastně ano, píšu ráno, ne odpoledne. Nikdy nepíšu v noci, přestože jsem si to vždycky přála. Ale můj nejlepší čas na psaní je brzy ráno, úplně nejlepší je první hodina dne, hned po probuzení, ještě bez kontaktu s ostatními, bez kontaktu se světem. Není snadné toho dosáhnout, takže jsou dlouhá období, kdy si jen dělám poznámky a mluvím sama se sebou. Čekám, až se mé okolí uklidní, abych si mohla připravit nějakou únikovou cestu — z rodinných vztahů, z povinností a morálních nároků do obsedantního egocentrismu, který s sebou psaní nese. Často mám pocit, že nejdřív musím rozptýlit ty kolem sebe. Musím je něčím nakrmit, zaměstnat a vlastně oklamat. Abych se pak mohla — jak se tomu říká? — vypařit? Ano, abych se mohla vypařit.

ptala se Petra Hůlová, celý rozhovor v Hostu 9/2025

Zobraziť diskusiu (0)