Zaslechla jsi slaboučké zaškrábání na balkoně.

Tak si aspoň představuju, že to celé začalo. Já jsem to zjisti­la, až když jsem jednou nad ránem vstoupila do tvého pokoje. Už je to dávno, to jsme obě byly ještě mladé. Připomněla jsi mi to, když jsi mluvila o tom, jak jsi kdysi zasadila sekvoji. To bylo tehdy, když jsem si v tvém bytě pronajala pokoj. Spo­lečně jsme semenáček tajně vysadily do záhonu před domem a on se v drsné švédské půdě nějakým zázrakem uchytil. O dvacet let později se jeho kořeny prodraly až do prádelny vedlejšího domu.

Je neděle, pozdní odpoledne. Sedíme na tom velkém červe­ném plyšovém gauči, který mám tak ráda, ale z kterého se tak zatraceně špatně vstává. Upekla jsi jablečný koláč, skoro bez cukru, zato s pořádnou vrstvou drobenky. Přelily jsme si ho spoustou vanilkového krému a klábosíme o svých bolestech a strastech, o mém novém kyčelním kloubu a tvém ischiasu, o mém románu a tvojí výstavě. A o sekvoji pod balkonem, kte­rá už se pomalu probouzí ze zimního spánku. Vtom mi došlo, že jsem ti nikdy nevyprávěla o Brownovi.

Bylo léto. Ty jsi po nocích pracovala v redakci jednoho bulvár­ního plátku jako ilustrátorka. Měly jsme společnou pevnou telefonní linku. Za rozbřesku jsem se probudila, protože se mi zdálo, že telefon zvoní. Když jsem otevřela dveře do tvého pokoje, přístroj byl tichý. V přítmí jsem si ale něčeho všimla. Něco malého, pokrouceného, s blýskajícíma očkama sedělo na dřevěné bedně, kterou jsi používala jako stolek. V tom po­lospánku mi to ani nepřipadalo zvlášť divné.

Když jsem se znovu probudila, nebyla jsem si jistá ani tím, jestli jsem tu noc do tvého pokoje skutečně vešla. Vidinu toho stvoření na tvém stolku jsem ale nedokázala pustit z hlavy. Vznikla z toho povídka, kterou jsem nikdy nedopsala – měla jsem potíže se zakončením. Navíc mi připadalo divné, že hlavní postavou je moje kamarádka. Mohla jsem sice změnit jméno, ale to by nebylo ono. Ten příběh byl zkrátka o tobě.

Souvisí to taky s tím tvým zalíbením v bizarních rostli­nách. Pěstování obyčejných nudných kytek tě moc nezají­malo. Možná ještě hrachor, když je tak hezký. Ale jinak sis vždycky objednávala ty nejpodivnější věci, které jsi v kata­lozích semenářských firem objevila, zhruba podle tohoto modelu:

„Durmany! Prý je chtějí zakázat. Tak ty si vypěstuju.“

Ze stejného důvodu se ti líbily mandragora a rulík zlomoc­ný. (Ten rok sis vzala do hlavy, že balkon zaplníš jedovatými rostlinami.) A pak tu byly zásilky, které jsi otvírala s ob­zvláštním potěšením: balíčky nahodile namíchaných semen, z nichž mohlo vyrůst cokoliv.

Podle mě se to stalo někdy koncem března, kdy sněženky už pomalu vadnou, ze země začínají vykukovat poupata kro­kusů a ulice jsou ještě zaneřáděné solí a štěrkem. Stmívalo se a na borovici vedle domu trylkoval první kos. Otevřela jsi dveře na balkon, abys vyvětrala, a nebýt toho slabounkého zaškrábání, ani bys k dřímajícím truhlíkům a květináčům

nesklopila oči. Mezi dvěma květináči jsi uviděla maličkého tvora, který se snažil uniknut tvé pozornosti tím, že nehybně strnul. Třásl se zimou.

Bylo to celé sukovité a ušpiněné od zeminy, kolena a lokty oblýskané. Měřilo to tak deset centimetrů. Nijak se to nebrá­nilo, když ses sehnula, zvedla to, odnesla do kuchyně a po­stavila na jídelní stůl. Chvíli jste hleděli jeden na druhého. Pak jsi řekla:

„Já jsem tě vypěstovala?“

A ten tvoreček přikývl.

Bylo to zdánlivě bezpohlavní stvoření, ale tím hubeným po­krouceným tělem připomínalo stařečka. Pojmenovala jsi ho Brown a udělala mu pelíšek v modrém květináči na kuchyň­ském okně.

Brown buď mluvit neuměl, nebo nechtěl. Byl to tichý tvor, kterému ke štěstí stačilo vysedávat mezi rostlinami na ku­chyňském parapetu. Když jsi jedla, sešplhal dolů a seděl na stole. Jakmile přišel někdo na návštěvu, schoval se do hlíny v modrém květináči.

Psala jsem v té povídce o tom, jak měl Brown zřejmě osob­ní vztah ke každé rostlině ve tvém bytě a na tvém balkoně. Každý den je všechny obešel, poplácal je po stoncích, pohla­dil jim listy nebo jen bez hnutí seděl mezi jejich kořeny. Na jaře mu na ramenou a na loktech vyrašila poupátka, která vykvetla někdy uprostřed léta. V zimě hibernoval v květináči.

Psala jsem taky o tom, jak ses stěhovala z Hökarängenu na jiné předměstí západně od Stockholmu a jak Brown málem zahynul, protože ten přesun pro něj byl příliš náročný. A tam můj text končil. Nevěděla jsem, jak dál, co si s tou povídkou počít. Jak to dopadne? Budeš mít Browna až do smrti? Do­zví se o něm ještě někdo? Dokáže se Brown dál skrývat, až se k tobě někdo nastěhuje? Abych na všechny tyhle otázky

mohla odpovědět, musela bych si vyfabulovat tvůj budoucí ži­vot. Tvou kariéru. Tvoje cesty po světě. Tvého partnera, nebo partnery. U smyšlené postavy je to snadné, ty jsi ale byla ne­smírně skutečná a navíc jsi byla moje kamarádka. Copak jsem mohla rozhodovat o tom, čím se budeš živit, do koho se zami­luješ? Nakonec jsem se tak bála, že něco pokazím, že tě třeba jako literární dohazovačka přiměju za někoho se provdat, že jsem tu povídku nedopsala. Skončila jsem u toho stěhování z Hökarängenu, které málem způsobilo Brownovu smrt.

Teď už samozřejmě víme, jak se věci vyvinuly. Až do obýváku je slyšet pochrupování z pokoje, kde se Alice oddává odpolední siestě. Na zdech visí tvé malby, a pokud jde o Browna, ří­kám, jeho přítomnosti si buď nikdo nevšiml, nebo se z ní stalo rodinné tajemství. Pochopitelně jsem si nikdy nemyslela, že bys mohla žít s člověkem, který by se s existencí někoho, jako je Brown, nedokázal smířit.

Pořád mě posloucháš a jsi nezvykle zamlklá. Když do­povím poslední větu, usměješ se na mě tím svým finským úsměvem, díky němuž se tolik podobáš své matce, tvoje šik­mé oči se skoro ztrácejí nad buclatými tvářemi. Škodolibě se uchechtneš.

„Já vím, já vím,“ říkám. „Ale nemohla jsem si pomoct, vždyť mě znáš! Kdo jiný než ty by měl mít pochopení pro to, že si pořád musím něco vymýšlet?“

Rozesměješ se. Vstaneš a jdeš k oknu, nadzvedneš překlo­pený květináč. Na složené vlněné ponožce leží do klubíčka stočené malé sukovité stvoření. Zdá se, že spí. Vidím, jak se mu pravidelně zvedá hrudníček.

„Brown,“ prohlásíš. „To je teda jméno.“

Karin Tidbecková

Sobí hora

Kniha Zlín 2018

preklad: Lukáš Novák

Zobraziť diskusiu (0)