ukážka z knihy Neopouštěj mě

Kapitola devatenáctá
Tenkrát jsem v Kingsfieldu ještě nikdy nebyla, takže jsme se s Ruth po cestě musely několikrát dívat do mapy a stejně jsme přijely o pár minut později. Kingsfield nebyl tak dobře vybavený jako jiná rekonvalescenční centra, a kdyby se mi k němu nepojily asociace, jaké mám dnes, nepatřil by zrovna k místům, která bych chtěla navštívit. Je dost z ruky a nedá se k němu dobře dostat. A když už tam dojedete, není tam žádný zvláštní klid a mír. Doznívá sem rámus z dopravního ruchu za plotem a působí to tu dojmem, že přestavba nebyla nikdy pořádně dokončená. Do mnoha pokojů se nedá zajet na vozíčku, nebo je v nich zase buď moc dusno, nebo průvan. Není tady dost koupelen a ty, které tu jsou, se špatně udržují v čistotě, v zimě jsou vymrzlé a většinou jsou moc daleko od pokojů dárců. No, prostě Kingsfield ani zdaleka nedosahuje kvalit takových center, jako je to v Doveru, s blýskavými kachlíčky a dvojitými okny, která se utěsňují otočením kličky.

Později, když se Kingsfield stal známým a prvotřídním centrem, jsem tu byla v jedné administrativní budově a natrefila jsem tam na černobílou fotografii objektu před rekonstrukcí, když býval ještě rekreačním střediskem pro normální rodiny. Fotka byla pravděpodobně pořízena koncem padesátých nebo začátkem šedesátých let a zachycuje obdélníkový bazén se spoustou šťastných lidí – dětí a rodičů –, jak kolem sebe cákají a užívají si prázdnin. Okolí bazénu je vybetonované, ale lidé si tam rozestavěli lehátka a křesílka, a nad sebou mají veliké slunečníky, které jim poskytují stín. Když jsem to viděla poprvé, chvíli trvalo, než mi došlo, že se dívám na to, čemu dnes dárci říkají „Čtverec“ – plácek, kam přijedete, když vjíždíte do centra. Bazén je dnes samozřejmě zasypaný, ale jeho obrys je pořád znát a na jednom konci dokonce nechali stanoviště s kovovým rámem na skokanské prkno, které dokresluje atmosféru nedokončenosti. Teprve když jsem viděla tu fotku, tak mi došlo, k čemu ten rám sloužil a proč tam byl, a když dneska jdu kolem, neubráním se představě skokana, který skáče z prkna dolů a rozplácne se na betonu.

Možná bych Čtverec na té fotce ani nepoznala, kdyby kolem něj v pozadí ze tří stran nestály bílé, bunkr připomínající dvoupatrové budovy. V nich měly asi rodiny svoje prázdninové byty, a i když se interiéry jistě hodně změnily, zvenčí vypadají pořád skoro stejně. Řekla bych, že v jistém ohledu se dnešní Čtverec od toho tehdejšího bazénu ani tak moc neliší. Je to takové centrum společenského života, kam vycházejí dárci ze svých pokojů na vzduch a na kus řeči. Kolem Čtverce je několik dřevěných laviček, ale – zvlášť když pálí slunce, nebo když prší – dárci se raději scházejí pod plochou přečnívající střechou tělocvičny na vzdálenějším konci, za starým skokanským můstkem.

To odpoledne, kdy jsme já a Ruth jely do Kingsfieldu, bylo zataženo a trochu chladno, a když jsme přijely ke Čtverci, byl prázdný, až na skupinku pěti nebo šesti nejasných postav tam pod tou střechou. Když jsem zastavila auto někde uprostřed bývalého bazénu – což jsem tehdy samozřejmě nevěděla –, jedna postava se od skupinky oddělila a šla směrem k nám, a já jsem poznala, že je to Tommy. Měl na sobě vybledlou zelenou mikinu a vypadal o pár kilo těžší, než když jsme se viděli naposled.

Ruth vedle mě jako by na vteřinu propadla panice. „Co uděláme?“ ptala se. „Vystoupíme? Ne, ne, radši nebudeme vylejzat. Nehejbej se, nehejbej se.“

Nevím, co jsem měla v úmyslu udělat, ale když Ruth tohle řekla, tak jsem, aniž bych o tom přemýšlela, z nějakého důvodu z auta vystoupila. Ruth zůstala, kde byla, a proto Tommy, když přišel blíž, uviděl nejdřív mě a taky mě jako první objal. Ucítila jsem z něj slabý pach nějakého léčiva, které jsem nedokázala rozpoznat. Potom, přestože jsme si ještě nic neřekli, jsme oba ucítili, že nás z auta pozoruje Ruth a odtáhli jsme se od sebe.

Na čelním skle auta se odráželo nebe, takže jsem ji moc dobře neviděla. Ale měla jsem dojem, že Ruth má v obličeji vážný, skoro strnulý výraz, jako bychom Tommy a já byli herci v nějaké hře, na kterou se dívá. Na tom jejím pohledu bylo něco zvláštního a já jsem z toho byla celá nesvá. Potom popošel Tommy kolem mne k autu. Otevřel zadní dveře, sedl si na zadní sedadlo, a teď jsem zas byla na řadě já, abych sledovala, jak si v autě něco říkají a zdvořile se líbají na tvář.

Na druhém konci Čtverce nás dárci taky pozorovali, a i když jsem k nim necítila žádné nepřátelství, najednou jsem chtěla odsud co nejdřív vypadnout. Ale dala jsem si načas, než jsem taky nasedla do auta, aby Tommy a Ruth mohli být chvilku spolu sami.

Neopouštěj mě

Kazuo Ishiguro

BB Art 2007

preklad: Gizela Kubrichtová

Zobraziť diskusiu (0)