Je demokracie zastaralá?

Lze nalézt přinejmenším čtyři varianty. Předem upozorňuji, že nyní nehledám recept na vylepšení existující demokracie, pouze se zamýšlím, co by ji mohlo v budoucnosti modifikovat. Je možné, že žádná z mnou popisovaných variant by ve skutečnosti nebyla krokem vpřed.

První možností je zúžení demokratického rozhodování. Nikoli cestou omezení volebního práva, ale prostřednictvím předání větší moci administrativě. Jednalo by se o cestu pryč od přímé demokracie. Důležitá rozhodnutí by se nečinila v referendech a případně ani hlasováním volených zástupců, místo nich by část rozhodování převzala vláda nebo odborné komise. Odstínil by se sklon k populismu snažícímu se vyhovět přáním lidu, který obvykle toužípo nižších daních a zároveň po větších sociálních jistotách a lepších službách poskytovaných státem. Rizikem je samozřejmě možná ovlivnitelnost rozhodujících. Podplatit několikačlennou komisi je snazší než podplatit celý národ.

Zúžením demokracie nemám na mysli omezení volební- ho práva na užší skupinu občanů. Lze se setkat s názorem, že by se zemi dařilo lépe, kdyby směla volit pouze část ob- čanů, například pouze ti, kteří platí daně. Studenti, nezaměstnaní a důchodci by tak byli vyloučeni. Jinou variantou tohoto názoru, ale s obdobným cílem, je neumožnit účast ve volbách lidem méně vzdělaným. Omezením volebního práva by se tak k volbám nedostali lidé, kteří dávají přednost stranám slibujícím vysoké sociální výdaje. Ekonom Bryan Caplan ukázal, že voliči, kteří mají více politických znalostí, se lépe orientují v ekonomické problematice, a argumen- tuje, že tito voliči by měli disponovat větším počtem hlasů. Ovšem sám Caplan svou argumentaci oslabuje, když na ji- ném místě své knihy Mýtus racionálního voliče cituje výrok Josepha Schumpetera: „Jakmile typický občan vstoupí na jeviště politiky, snižuje se úroveň jeho duševního výkonu. Argumentuje a analyzuje způsobem, který by v oblasti svých opravdových zájmů považoval za infantilní. Stává se z něj zase primitiv.“Přílišné naděje nedává ani Gustave le Bon ve své Psychologii davu: „Lidé velmi rozdílné inteligence mají často totožné pudy, vášně a city. Ve všem, co je předmětem citu: v náboženství, politice, v mravnos- ti, v náklonnostech, antipatiích atd., vynikají i nejznameni- tější lidé zřídka nad úroveň prostých jedinců.“ Tento názor byl potvrzen objevem efektu třetí osoby. Ten způsobuje, že skoro každý z nás je přesvědčen, že právě on je odolný vůči mediální manipulaci a že manipulovatelní jsou ti druzí. Ukázalo se, že právě vzdělané osoby jsou více přesvědčeny o své schopnosti učit se především z vlastních zkušeností.

Bohužel právě člověka přesvědčeného o vlastní nemanipulovatelnosti utáhnete na vařené nudli. Stačí chvíli lichotit jeho inteligenci, vzdělání a rozhledu a pak před ním označit určitou skupinu lidí jako členy „zmanipulovaného stáda“, které škodí naší budoucnosti. Le Bon uzavírá: „Bylo by možné předpokládat, že by se při omezeném hlasovacím právu – omezeném například na vynikající osoby – zlepšilo hlasování davu? Nemohu to připustit ani na okamžik, a to z těch důvodů, které jsem již řekl o duševní inferiornosti všech kolektivů, ať je jejich složení jakékoli. V davu, jak znovu opakuji, se úroveň lidí vždy vyrovnává a hlasování čtyřiceti členů Akademie by nebylo, pokud jde o obecné otázky, lepší než hlasování čtyřiceti nosičů vody.“ Obávám se, že právě lidé navrhující omezení volebního práva jsou obzvláště přesvědčeni o své mimořádné schopnosti vybrat tu „správnou“ politickou stranu a rozpoznat jakýko- li pokus o manipulaci. Zde se bere malá tolerance k lidem jiných názorů, kteří svým hlasem brzdí rozkvět „pravých hodnot“ a sklon k ideologickému fundamentalismu. Dalším argumentem proti omezení volebního práva je skutečnost, že by vyloučená skupina tuto změnu pociťovala jako útok na svou sebeúctu. Zvolené představitele by nepovažovala za vlastní, její loajalita by klesla a je možné, že by se za použití razantních prostředků snažila prosadit své vlastní vůdce. O nasměrování touhy po sebeprosazení a uznání svého názoru správným směrem se snažili již nejstarší američtí politikové. Francis Fukuyama píše o čtvrtém americkém prezidentovi, že „… Madison prohlašoval vládu lidu – proces kandidatury, pronášení politických projevů, debaty, psaní úvodníků, volby a podobně – za neškodný způsob, jak uspokojit přirozenou lidskou hrdost a sklon k thymotickému sebeprosazení za podmínky, že se na něm bude podílet relativně rozsáhlá republika“.

Druhou možností, jak demokracii modifikovat, je naopak její rozšíření. Voleb by se mohli účastnit i lidé mimo danou skupinu. Znamenalo by to, že například voleb do parlamentu by se účastnili i obyvatelé jiných zemí. Tato představa se zdá bláznivá, ale má svůj předobraz v primárkách politických stran v USA, kterých se v některých státech mohou účastnit nejen členové, ale i registrovaní příznivci dané strany. Lze vůbec najít nějakou přednost spolurozhodování občanů z cizích států? Těžší by to měli radikální nacionalisté. Voliči z jiných zemí by dávali přednost spíše umírněným politickým stranám a xenofobové by neuspěli. Cizinci mají o dění v dané zemi méně informací, současně by však sotva podlehli davovým pudům, které dokáže vyvolat cha- rismatický populista. Kdyby se mohli voleb v Německu ve třicátých letech minulého století účastnit Francouzi, Poláci a Češi, Hitler by se dostával k moci mnohem obtížněji. Jenže ve volbách v tehdejším Československu by zase Němci mohli svými hlasy podporovat Henleinovu Sudetoněmeckou stranu. Aby bylo možné na podobnou volební úpravu vůbec pomyslet, je třeba vybudovat rozvinutou politickou kulturu a velkou důvěru mezi vládami i občany jednotlivých zemí.

Třetí možná modifikace je známá již z dob antického Řecka, kdy byli členové městské rady i soudci vybíráni losem. Slepá náhoda se sice nezdá být důstojným způsobem volby, díky ní ale odpadá jedna ještě méně důstojná složka voleb: sliby. Vylosovaní zástupci lidu nejsou zavázáni žádné skupině lobbyistů. Ale pokud nebojují o své znovuzvolení, nic, kromě případné snahy o zachování vlastní tváře, je nenutí snažit se o obecný prospěch. Italský badatel Alessandro Pluchino se svými kolegy nicméně dokázal, že v systému dvou stran funguje parlament lépe, pokud je doplněn určitým množstvím náhodně zvolených poslanců.

Parlament, který je tvořen poslanci pouze dvou stran, obvykle nemá díky stranické disciplíně problém se schvalováním zákonů, ovšem snadno projdou i zákony, které mají sloužit spíše ve prospěch poslanců než všech obyvatel. V parlamentu tvořeném pouze náhodně vybranými poslanci by takové zákony většinou narazily, ovšem stejný osud by potkával i obecně prospěšné zákony. Směs zvolených a náhodně doplněných poslanců je kompromisem, při kterém funguje parlament nejefektivněji.

Los snižuje riziko populismu, ale současně i zmenšuje motivaci vybraných zástupců. Ti vědí, že ani při nejlepších výsledcích nebudou znovuzvoleni. Pokud bychom chtěli zástupce odměnit prodloužením funkce, a přitom vyloučit lidovou volbu, museli bychom se uchýlit k jakémusi algoritmu. Pokud by země dosáhla uspokojivých hodnot ekonomického růstu, zadlužení, příjmu obyvatel, produktivity atd., zákonodárci by byli považováni za úspěšné a svůj úřad by obhájili.

Nahrazení voliče algoritmem je čtvrtou z uvedených variant. Otázku „algoritmy versus lidské rozhodování“ rozebírá ve své slavné knize Myšlení rychlé a pomalé laureát Nobelovy ceny Daniel Kahneman. Ukazuje, že v oblastech, kde je obtížná předvídatelnost a značný stupeň nejistoty, si jednoduché algoritmy vedou lépe než lidé – a dokonce lépe než odborníci, kteří se danou oblastí zabývají. Když byl například sestaven vzorec pro výpočet budoucí ceny vína, francouzští vinařští experti ho nebrali vážně (a znevažovali ho i poté, co se osvědčil). Vzorec obsahuje pouhé tři proměnné: průměrnou teplotu během léta a množství srážek jednak v době sklizně, jednak během předchozí zimy. Korelace mezi předpovězenou a skutečnou hodnotou přesáhla 0,9 (maximum je 1,0). Experti vykazují horší výsledky než matematický vzorec, protože mnohdy uvažují až příliš složitě, berou v úvahu nadměrné množství faktorů a nejsou konzistentní (někdy určitý faktor vezmou v úvahu, jindy ne).
Příklad s cenami vína se může zdát úsměvný, ale existují i vážnější příklady vítězství algoritmu. Po narození dítěte se provádí tzv. Apgar test, kdy se podle pěti kritérií (puls, dech, svalové napětí, reakce na podráždění a zbarvení kůže) hodnotí nutnost případné záchranné akce. Díky tomu, že lékaři začali tento test používat a přestali spoléhat na svou intuici, klesla dětská úmrtnost a byl ušetřen život desítek tisíc novorozenců.

Vraťme se ale ještě k volbám. Jejich účelem není jen výběr těch, kteří nám mají vládnout, ale také zajištění jejich legitimity. Legitimita není nic než emocionální záležitost. Legitimní je ta vláda, u které mají lidé pocit, že si svůj post víceméně zaslouží. V demokracii tento pocit získáváme právě tím, že si vládní strany sami zvolíme. Kdybychom vládu (třeba stejnou, jakou máme nyní) nezvolili my, občané země, ale dosadila by nám ji cizí mocnost, naše ochota dodržovat zákony a nebouřit se by byla podstatně nižší. Vláda by sice byla stejná, legitimita ovšem nikoli. Právě proto není těžké najít argumenty proti kterékoli z uvedených čtyř možností.

Ty hlavní jsou podobné důvodům, proč se některé vědecké objevy setkávají s nepochopením. Uvedené modifikace demokratického systému jsou útokem na lidskou sebeúctu. V prvním případě (omezení demokracie) by se ohradili ti, jejichž rozhodovací právo by bylo omezeno. Nikdo se ochotně nevzdává nabyté moci. Stejně by to dopadlo ve druhém případě (rozšíření demokracie) – příslušníci daného národa by spolurozhodování cizinců nesli těžce. Ve třetím případě ponechává člověk rozhodnutí na náhodě, ve čtvrtém na stroji. S obojím by se lidská přirozenost obtížně vyrovnávala. Volič bývá přesvědčen, že dokáže vybrat politickou stranu, která bude zemi řídit lépe než konkurenční strany. Řekněte mu, že osudí nebo počítačový algoritmus jsou chytřejší než on, a dočkáte se podrážděné reakce.

Samotný fakt, že demokracii považujeme za jednu z nejvyšších hodnot, působí jako brzda proti změnám, ať vedou kterýmkoli směrem. Sebelépe vyargumentovaná úprava de- mokracie bude pokaždé považována za útok na ni. Vláda hrací kostky ani jakási „computerokracie“ nás v dohledné době nečekají. Je ale možné, že se některá země rozhodne nějaký ze zmíněných prvků částečně přijmout do svého volebního systému, a bude-li pokus úspěšný, může se inovace rozšířit. I pokud je současný systém nejvhodnější možný, s dalším pokrokem nakonec zastará a změně nebude možné zabránit. Cesta k ní opět povede přes neporozumění, obvi- ňování z „útoku na demokracii“ a dočasný chaos.

Milan Petrák

Terapie chaosem aneb Jak nejistota člověka posouvá i rozvíjí

Dybbuk 2016

Zobraziť diskusiu (0)