Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Když básník ze středozemí zažije přímoří

Básník Petr Borkovec (1970) napsal dvanáct povídek ze svých pobytů v severoitalském letovisku a nazval je podle něj Lido di Dante. Je v nich k vyčtení jak autorova lety pečlivě zaostřená technika pozorovatele, tak jisté okouzlení kluka z Louňovic pod Blaníkem vším tím mořem, světlem, vzduchem a přímořským tempem místa, kam se může v pravidelných intervalech vracet. A opakovaně zažívat odlišné mentality středozemí a přímoří.

V místech, kde podle legendy začal psát Dante svoji Božskou komedii a kde je v sedm kilometrů vzdálené Ravenně jeho hrob, se Borkovec nemusel díky rodinné konstalaci (má za ženu Italku) stát chvilkovým turistou, tedy někým kdo zažívá rychle a z podstaty věci povrchně. Měl čas navázat s místem intimní vztah. Čas všimnout si, čas do jisté míry splynout s domorodci a vytvořit si tak základní podmínku pro bezbariérové scanování okolí. Z povídek je to cítit. Po místním unikátním borovicovém lese, nuda pláži nebo baru vás neprovází cizák, ale štamgast Pietro. Ten, který si tyká s místními zlodějíčky, všímá si ropných věží nedaleko pláže, poslouchá nadávání domácích na odpadky v moři, které nepochybně připlavaly z Chorvatska, poznává z dálky místního prostituta a ví, kde bydlí Nano, chlapík, který pravidelně prohledává pláže s detektorem kovů.

Ke psaní povídek přiměl básníka Ondřej Nezbeda, kdysi redaktor Literární přílohy Respektu. Oslovil ho ale s nabídkou uveřejnění prózy. A tak vznikla zakázka a termín, něco, co je v uměleckém světě často větší múzou, než by byl romantik ochotný připustit. K pilotní povídce se postupně a pomalu přidávaly další. Básník „zahnul“ poezii a odhodlal se k jiné disciplíně. Najednou bylo třeba s monologem pracovat jinak než v poezii, reportování o místě muselo mít přiměřené tempo a hustotu, bylo třeba se popasovat s přímou řečí. A pak se ještě muselo nechat povídkám dostatek vzdušnosti a nedovolit jazyku, aby tím zbanálněl. A Borkovec to zvládnul, i když sám o sobě ví, že vidí spíš svět věcí, barev a zvuků než že by prožíval přítomnost plnou příběhů, které na něj neodbytně doráží a žadoní o zpracování.

Borkovcovo lido je přesto zalidněné příběhy, které jsou však jen uvolněně načrtnuté. Mihne se v nich paní Lucia, s nehezkou tváří, ale krásným tělem, kterého si nelze nevšimnout, osazenstvo Baru Lupen, hluční rozjívení špekatí turisté při karaoke na písničku Rity Pavone, bajka o hřibu a lanýži, hádání se mezi nudisty a textiláky, náměstí Carducci pokryté rojem kolibříků, Rimini v zimě…Všechno napsáno pod taktem živočišnosti, dychtivosti po okamžicích, v bzukotu malých životů a jejich velkých srdcí.

Ze svých pobytů v blízkosti Jaderského moře mohl Petr Borkovec napsat ledacos. Poetický deník podobně jako ve svém Berlínském sešitě, zápisník ala polští reportéři, bedekr po bohatých uměleckých památkách a souvislostech, básně v próze, kulinářskou kratochvíli. Nakonec ale vznikly osobité povídky, ve kterých je vlastně všechno výš vyjmenované nějak obsaženo. Ale nadto sálají tělesností, živými figurami a na „začátečníka“ lehkostí a přirozeností, která je schovaná někde v rytmu vět a ve šťastném shledání autora a místa.

psáno pro Hospodářské noviny

Zobraziť diskusiu (0)

Lido di Dante

Lido di Dante

Petr Borkovec

Dvanásť poviedok súboru Lido di Dante nás privádza do letoviska niekoľko kilometrov od Ravenny, v ktorom sa ulice volajú podľa postáv Božskej komédie. Petr Borkovec (1970) napísal malého sprievodcu po mieste, v ktorom sa prepletajú naturisti s odborníkmi na duny, prostitút s Dante Alighierim a vodné vtáky s motorkami Ducati.

Kúpiť za 6,48 €

Podobný obsah

Mor a politika jedno sú?

Recenzie

Mor a politika jedno sú?

Hovoriť o histórii prostredníctvom fiktívnych príbehov je, zdá sa, viac než dobrý nápad. Skutočné, pevne dané dobové kontúry umne zaplnené podmanivo vyšľahanou náplňou fabulácie zvyknú pôsobiť prenosne a nadčasovo. Znamená to, že sa dajú ľahko pripodobniť napríklad k rôznym reálnym príbehom, hoci sa odohrávajú v celkom inom čase, bárs aj na opačnom konci sveta. Aby to však mohlo výborne fungovať, treba spĺňať jednu najzákladnejšiu podmienku: musíte sa volať Orhan Pamuk.

Svet očami irónie a čarovných gýčov

Recenzie

Svet očami irónie a čarovných gýčov

Čarovný papagáj a iné gýče (2026) je reedičným vydaním víťazného diela prvého ročníka ceny Anasoft litera. Kniha sa opätovne dostáva do čitateľskej pozornosti po uplynutí dvoch desaťročí a Vilikovský v nej znovu spája na prvý pohľad nezlučiteľné. Obsahuje osem diskurzov, osem poviedok, osem jedinečných textov, ktoré nás prinútia zamyslieť sa nad umením, literatúrou alebo literárnym gýčom.

Gurnah je geniálny rozprávač

Recenzie

Gurnah je geniálny rozprávač

Z Gurnahovej Krádeže je zrejmé, že autor nebol dekorovaný Nobelovou cenou iba preto, že sa narodil na ostrove Zanzibar a vo svojich prózach otvára trendové postkoloniálne témy. Ukazuje sa v plnej paráde ako dokonalý rozprávač, schopný vložiť emócie aj do príbehov, v ktorých ich nikto nečaká.