Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Když básník ze středozemí zažije přímoří

Básník Petr Borkovec (1970) napsal dvanáct povídek ze svých pobytů v severoitalském letovisku a nazval je podle něj Lido di Dante. Je v nich k vyčtení jak autorova lety pečlivě zaostřená technika pozorovatele, tak jisté okouzlení kluka z Louňovic pod Blaníkem vším tím mořem, světlem, vzduchem a přímořským tempem místa, kam se může v pravidelných intervalech vracet. A opakovaně zažívat odlišné mentality středozemí a přímoří.

V místech, kde podle legendy začal psát Dante svoji Božskou komedii a kde je v sedm kilometrů vzdálené Ravenně jeho hrob, se Borkovec nemusel díky rodinné konstalaci (má za ženu Italku) stát chvilkovým turistou, tedy někým kdo zažívá rychle a z podstaty věci povrchně. Měl čas navázat s místem intimní vztah. Čas všimnout si, čas do jisté míry splynout s domorodci a vytvořit si tak základní podmínku pro bezbariérové scanování okolí. Z povídek je to cítit. Po místním unikátním borovicovém lese, nuda pláži nebo baru vás neprovází cizák, ale štamgast Pietro. Ten, který si tyká s místními zlodějíčky, všímá si ropných věží nedaleko pláže, poslouchá nadávání domácích na odpadky v moři, které nepochybně připlavaly z Chorvatska, poznává z dálky místního prostituta a ví, kde bydlí Nano, chlapík, který pravidelně prohledává pláže s detektorem kovů.

Ke psaní povídek přiměl básníka Ondřej Nezbeda, kdysi redaktor Literární přílohy Respektu. Oslovil ho ale s nabídkou uveřejnění prózy. A tak vznikla zakázka a termín, něco, co je v uměleckém světě často větší múzou, než by byl romantik ochotný připustit. K pilotní povídce se postupně a pomalu přidávaly další. Básník „zahnul“ poezii a odhodlal se k jiné disciplíně. Najednou bylo třeba s monologem pracovat jinak než v poezii, reportování o místě muselo mít přiměřené tempo a hustotu, bylo třeba se popasovat s přímou řečí. A pak se ještě muselo nechat povídkám dostatek vzdušnosti a nedovolit jazyku, aby tím zbanálněl. A Borkovec to zvládnul, i když sám o sobě ví, že vidí spíš svět věcí, barev a zvuků než že by prožíval přítomnost plnou příběhů, které na něj neodbytně doráží a žadoní o zpracování.

Borkovcovo lido je přesto zalidněné příběhy, které jsou však jen uvolněně načrtnuté. Mihne se v nich paní Lucia, s nehezkou tváří, ale krásným tělem, kterého si nelze nevšimnout, osazenstvo Baru Lupen, hluční rozjívení špekatí turisté při karaoke na písničku Rity Pavone, bajka o hřibu a lanýži, hádání se mezi nudisty a textiláky, náměstí Carducci pokryté rojem kolibříků, Rimini v zimě…Všechno napsáno pod taktem živočišnosti, dychtivosti po okamžicích, v bzukotu malých životů a jejich velkých srdcí.

Ze svých pobytů v blízkosti Jaderského moře mohl Petr Borkovec napsat ledacos. Poetický deník podobně jako ve svém Berlínském sešitě, zápisník ala polští reportéři, bedekr po bohatých uměleckých památkách a souvislostech, básně v próze, kulinářskou kratochvíli. Nakonec ale vznikly osobité povídky, ve kterých je vlastně všechno výš vyjmenované nějak obsaženo. Ale nadto sálají tělesností, živými figurami a na „začátečníka“ lehkostí a přirozeností, která je schovaná někde v rytmu vět a ve šťastném shledání autora a místa.

psáno pro Hospodářské noviny

Zobraziť diskusiu (0)

Lido di Dante

Lido di Dante

Petr Borkovec

Dvanásť poviedok súboru Lido di Dante nás privádza do letoviska niekoľko kilometrov od Ravenny, v ktorom sa ulice volajú podľa postáv Božskej komédie. Petr Borkovec (1970) napísal malého sprievodcu po mieste, v ktorom sa prepletajú naturisti s odborníkmi na duny, prostitút s Dante Alighierim a vodné vtáky s motorkami Ducati.

Kúpiť za 6,48 €

Podobný obsah

Ako milovať svoju dcéru

Recenzie

Ako milovať svoju dcéru

Od narodenia som dcérou svojej matky a časom som sa stala matkou dcéry. Viem, aké je to byť tou, ktorú mama neustále sleduje, a zároveň tou, ktorá nepretržite striehne na kroky svojho dieťaťa. Poznám túžbu byť vlastnená a vlastniť, byť napadnutá pocitom akejsi dlžoby a znepokojivého stavu, že ten pohľad už viac neznesiem. A pritom sa často dívam rovnako. Očakávam, predpokladám a chránim. Nevedome, ale predsa tlačím svoju dcéru do kútov, kde si myslím, že je to pre ňu dobré. Kolíšem si dcéru spôsobom, ktorý považujem za najvhodnejší. Do istej miery je to vítané, priam potrebné. Dokedy to však je?

Na smrť nemusíme byť sami

Recenzie

Na smrť nemusíme byť sami

Patrí medzi čestné povinnosti povzdychnúť si, ako sa všetci vospolok (a zahltení trápnosťami) vyhýbame téme odchádzania zo života. No nakoniec je minimum tých, ktorí sa do tohto terénu s odvahou, empatiou i pokorou vyberú.

Ženy u oltáře?

Recenzie

Ženy u oltáře?

Situácia a postavenie žien v kresťanstve a v katolíckej cirkvi sa do spoločenských dialógov dostáva pravidelne už do čias raného kresťanstva. Cirkevní otcovia i teológovia sa zaoberajú rolou ženy najmä v cirkvi intenzívne už od prelomu 4. a 5. storočia. Otázky sa týkajú najmä svätenia žien a ich možnosti slúžiť pri oltári a viesť službu eucharistie.