Když básník ze středozemí zažije přímoří
Básník Petr Borkovec (1970) napsal dvanáct povídek ze svých pobytů v severoitalském letovisku a nazval je podle něj Lido di Dante. Je v nich k vyčtení jak autorova lety pečlivě zaostřená technika pozorovatele, tak jisté okouzlení kluka z Louňovic pod Blaníkem vším tím mořem, světlem, vzduchem a přímořským tempem místa, kam se může v pravidelných intervalech vracet. A opakovaně zažívat odlišné mentality středozemí a přímoří.
V místech, kde podle legendy začal psát Dante svoji Božskou komedii a kde je v sedm kilometrů vzdálené Ravenně jeho hrob, se Borkovec nemusel díky rodinné konstalaci (má za ženu Italku) stát chvilkovým turistou, tedy někým kdo zažívá rychle a z podstaty věci povrchně. Měl čas navázat s místem intimní vztah. Čas všimnout si, čas do jisté míry splynout s domorodci a vytvořit si tak základní podmínku pro bezbariérové scanování okolí. Z povídek je to cítit. Po místním unikátním borovicovém lese, nuda pláži nebo baru vás neprovází cizák, ale štamgast Pietro. Ten, který si tyká s místními zlodějíčky, všímá si ropných věží nedaleko pláže, poslouchá nadávání domácích na odpadky v moři, které nepochybně připlavaly z Chorvatska, poznává z dálky místního prostituta a ví, kde bydlí Nano, chlapík, který pravidelně prohledává pláže s detektorem kovů.
Ke psaní povídek přiměl básníka Ondřej Nezbeda, kdysi redaktor Literární přílohy Respektu. Oslovil ho ale s nabídkou uveřejnění prózy. A tak vznikla zakázka a termín, něco, co je v uměleckém světě často větší múzou, než by byl romantik ochotný připustit. K pilotní povídce se postupně a pomalu přidávaly další. Básník „zahnul“ poezii a odhodlal se k jiné disciplíně. Najednou bylo třeba s monologem pracovat jinak než v poezii, reportování o místě muselo mít přiměřené tempo a hustotu, bylo třeba se popasovat s přímou řečí. A pak se ještě muselo nechat povídkám dostatek vzdušnosti a nedovolit jazyku, aby tím zbanálněl. A Borkovec to zvládnul, i když sám o sobě ví, že vidí spíš svět věcí, barev a zvuků než že by prožíval přítomnost plnou příběhů, které na něj neodbytně doráží a žadoní o zpracování.
Borkovcovo lido je přesto zalidněné příběhy, které jsou však jen uvolněně načrtnuté. Mihne se v nich paní Lucia, s nehezkou tváří, ale krásným tělem, kterého si nelze nevšimnout, osazenstvo Baru Lupen, hluční rozjívení špekatí turisté při karaoke na písničku Rity Pavone, bajka o hřibu a lanýži, hádání se mezi nudisty a textiláky, náměstí Carducci pokryté rojem kolibříků, Rimini v zimě…Všechno napsáno pod taktem živočišnosti, dychtivosti po okamžicích, v bzukotu malých životů a jejich velkých srdcí.
Ze svých pobytů v blízkosti Jaderského moře mohl Petr Borkovec napsat ledacos. Poetický deník podobně jako ve svém Berlínském sešitě, zápisník ala polští reportéři, bedekr po bohatých uměleckých památkách a souvislostech, básně v próze, kulinářskou kratochvíli. Nakonec ale vznikly osobité povídky, ve kterých je vlastně všechno výš vyjmenované nějak obsaženo. Ale nadto sálají tělesností, živými figurami a na „začátečníka“ lehkostí a přirozeností, která je schovaná někde v rytmu vět a ve šťastném shledání autora a místa.
psáno pro Hospodářské noviny