Věc, která mě na komunistickém režimu rozčilovala od školních let, bylo lhaní - jak někdo může tak bezostyšně lhát, vydávat neúspěch za úspěch, nedostatek za dostatek, černé za bílé? A co bylo ještě nepochopitelnější, jak se mohou všichni tvářit, že to tak skutečně je? Zbláznili se snad, copak to nevidí?! Až později jsem pochopil, že nejde o lhaní v běžném smyslu(viz například rodokaps, který člověk jako kluk hltal, zatímco komunisté jej očerňovali), ale o systém založený na předstírání pořádku a štěstí, stejně jako třeba úrody, všech možných i nemožných výdobytků, kdy režim předstírá, že něco existuje, a společnost předstírá, že tomu tak je, přičemž předstírání, zastírání, utajování mají účel samy o sobě: je to základní hodnota, která pomáhá udržovat systém v chodu. To je jedno z tajemství, jež totalitní režimy obestírala. Problém s výše uvedeným je, že mnozí autoři přikládali a přikládají těmto „systémovým pravdám“ výpovědní hodnotu, tj. že do určité míry, „s přimhouřením oka“, odrážely nějakou sociální, ekonomickou, historickou etc. realitu, že snad ve třetí říši šlo o nacionalismus, zatímco v komunismu o socialismus. Ve skutečnosti však byly součástí mocenské vůle a ideologie, jejich účel a smysl nebyl realitu popisovat či usměrňovat, ale naopak ji popřít, znásilnit, což bylo důležité jak dovnitř systému, tak i mimo něj, pro společnost i pro samotné hnutí. Vykládat tzv. třetí republiku let 1945–1948, stejně jako například Itálii za vlády Mussoliniho po roce 1922, izolovaně, přiřknout jí „pouhý“ nacionální, sociální nebo ekonomický účel, přičemž tuzemský „pantáta“ Gottwald nikdy nevypadá tak hrozivě jako Mussolini, neřku-li Hitler (slovo „náš“ má vykupující charakter často i u lidí, kteří vypadají na první pohled soudně, ač by to mělo být zcela opačně: domácí padouši nás ohrožují bezprostředně), znamená zcela se míjet s problémem, který jako jakési Marxovo strašidlo obchází Evropu už od dob Francouzské revoluce s její vírou, že za zlo ve společnosti mohou špatné instituce. Totalitní hnutí revoluční extremismus umocnila tím, že víceméně „statický problém“ institucí nahradila abstraktnější, a tedy násobně dynamičtější otázkou nacionální a sociální. Hloubku a potenciál zla, který je v těchto hnutích přítomen, ovšem nepochopíme aniž bychom si byli vědomi, že

zlo je součástí každé lidské společnosti, je přítomno v samotném člověku a totalitní hnutí je „pouze“ osvobodila z žalářů kultury, biblické morálky, tradice, společenských institucí, zlo ostříhala, vykoupala, oblékla je a dala mu kravatu, aby vypadalo jako spořádaný maloměšťák, proletář nebo rolník, vybavila ho razítkem a stranickou legitimací, udělala ze zla hnutí s průvody a sjezdy, svátky a světci, protože nešlo o to je pouze společensky legitimovat, ale dát mu i transcendentní rozměr, vyšší smysl jako součásti příběhu o přírodních, sociálních, dějinných „zákonitostech“, o přírodním či sociálním výběru, který hnutí pojímala jako ozbrojený boj ras a společenských tříd a který dal zločincům pocit mravní převahy jako těm, kteří stojí na straně dějin proti obyčejným smrtelníkům.

Jenže zlo je kategorie, s kterou si aparát sociálních věd nedokáže poradit. Proto ovšem také tolik pokusů o zachycení fašistické podstaty nacismu a komunismu selhává. Nebyl to historik, ale ruský spisovatel Dostojevskij, jenž ve svém románu Běsi skvěle zachytil situaci, kdy skupina gangsterů – revolucionářů „nového typu“ – drží v šachu spořádanou provinciální společnost, která není schopna se proti vyděračství trýznitelů bránit, je chycena ve vlastní pasti obecně hlásané morálky - přetvářky, skrývající korupci a skandály, čehož teroristé bohatě využívají ke svým spikleneckým plánům. Mravně pokleslá provinční společnost je lehce vydíratelná skupinou revolucionářů, kteří nemají žádné morální ani jiné zábrany, což zdůvodňují ideologicky, záměrně překračují všechny meze a přitom oběti neustále matou ohledně svých představ a cílů. To je i situace tuzemské třetí republiky, kde dobře organizovaná strana grázlů zdánlivě přistupuje na pravidla většinové společnosti, aby mezitím podminovala veškeré její instituce, v nichž se dosud odehrával celý politický, kulturní a hospodářský život země. A stejně tak platí i ona shovívavost, s jakou většinová společnost hledí na počínání gangsterů, které si vykládá po svém, zcela mylně, k vlastní záhubě. Na třetí republiku nejen laická, ale i větší část odborné veřejnosti dodnes pohlíží jako na jakousi „omezenou“ poválečnou demokracii, ačkoli to je přímo vzorový proces záměrné, postupné destrukce demokratického systému a jeho nahrazení systémem totalitním, a to tak ukázkový, že by se dějiny třetí republiky měly učit v občanské nauce jako odstrašující příklad toho, jak lehce je možno za souhlasu či mlčení demokratických elit zničit v nějaké zemi demokratický řád a jeho hodnoty. A odvolávat se ohledně let 1945–1948 na vnější okolnosti je čirý alibismus. Základní problém s extremisty, nacisty, komunisty, islamisty... spočívá v tom, že je většinová společnost soudí podle sebe: mluví německy, česky, arabsky... stejně jako my, myslí stejně jako my, a tedy stačí, když jim nabídneme podíl na moci. Toto nedorozumění mívá ovšem tragické následky. Základ fenoménu fašismu, jak je v této knize pojímán, nespočívá ani tak v ideologii jako spíš ve způsobu uplatňování moci, která mobilizovala masy pomocí extrémního výkladu nacionální a sociální otázky – záměrně generovala ve společnosti zlo jako prostředek k přetvoření skutečnosti a dosažení fantasmagorických cílů, kterých podle fašistické mysli není možno dobrat se pokojným způsobem. Výše uvedené dává fašistickému stylu politiky (ať už v jeho italské, německé, sovětské či československé variantě) unikátní apokalypticko--eschatologický rys, který totalitní modernu spojuje s fanatickými sektami středověku, a zároveň jej vyzbrojuje extrémní revolučností, překračující všechno dosud myslitelné. Gottwald a Mussolini v malém a Stalin s Hitlerem ve velkém provedení jsou v tomto ohledu bratři.

.....

Petr Placák, podstatná část z úvodu knihy

Zobraziť diskusiu (0)