Čím jsou pro tebe knihy?

Jsou to přátelé. Než jsem si našla svého životního partnera, byli to přátelé, s nimiž jsem mohla sdílet svoji existenci, svoje pojetí existence, které se vždycky poněkud vymykalo.

V knihách jsi nacházela potvrzení toho, že je možné se takto vymykat?

Dalo by se to tak říct. Pocházím z malého města — z Roudnice nad Labem — a žila jsem na vesnici, ve Vědomicích. Ne vždy mě tam ale obklopovali „vědomí“ lidé, kteří by si uvědomovali, že způsobů života může být mnoho. Knihy mi dávaly naději, že nezůstanu trčet v osamění celoživotně. Vždycky jsem byla outsider. Chyběla mi možnost projevit své pomalé vnímání, myšlení, které se rozbíhá do všemožných koutů, kde je i různá špína… Vnímala jsem, že tohle moje rozbíhání má smysl, obohacuje můj život a můžu jím obohatit i ostatní, ale neměla jsem si to jak potvrdit. Vždycky jsem byla strašně pomalá, všichni mě uháněli: „Dělej, dělej.“ Měla jsem být produktivní, pragmatická, měla jsem vědět, kam jdu, a něco odtud přinést, ale já často zabloudila. Jdeš se projít. Normální člověk by se znuděně vrátil za dvacet minut a nic by neobjevil, ty se ale vrátíš za čtyři hodiny a nepřestáváš se divit. Chyběla mi svoboda. Snad nastane, až budu samostatná, uvažovala jsem. Můžu k ní dospět prostřednictvím svého prožívání, nemusím se do nekonečna přizpůsobovat a zprůměrovávat? Můžu naopak svoji jinakost prohlubovat ve psaní, ve snaze postihnout nepostižitelné?

Takže čtenářství a autorství šlo u tebe ruku v ruce?

Skutečně to bylo provázané. Začalo to anekdotickými básničkami, kterými jsem se snažila včlenit do společenství dětí na základní škole. Chodila jsem do sboru a na zájezdech obveselovala spolusboristky sprostými básničkami. Největší sígři ze třídy za mnou jezdili do Vědomic a já se vždycky naučila nějaké vtipy, abych je pobavila. Vyčetla jsem je z takových sešitků, které rodiče zamykali do knihovny, ale já věděla, kde je klíč. Byly to erotické, trochu nekorektní fórky. Na autobusové zastávce, což je kulturní centrum každé vesnice, nebo v prázdném sklepě neobydleného okálu jsme si pak při svíčkách ledacos vyprávěli. Myslím, že jsem dokonce měla pověst baviče. Ale takového soukromého, zastávkového baviče, před třídu bych si nestoupla. Dnes mě naopak baví číst na veřejnosti, jsem schopná proměnit se v extroverta. Sílu předneseného slova jsem si uvědomila na festivalu Šrámkova Sobotka. Jak intenzivně může slyšené slovo zasáhnout do života!

To asi ještě audioknihy nebyly tak rozšířené. Chybělo ti slyšet slovo?

Asi chybělo. Jsem čtenář, který vokalizuje, čtu velmi pomalu, a pokud znám autora textu, tak si při čtení představuju jeho hlas. Poslouchám ráda, ale snad ještě nikdy jsem si neposlechla žádnou audioknihu celou. To by mi musela dokonale vyhovovat interpretace. Číst si sama napsaný text je nenahraditelné, vytváříš si s knihou přátelštější, intimnější kontakt. Audiokniha má význam hlavně pro lidi, kteří na ten intimní vztah čas nemají.

Když jsi jako dospívající četla poezii, taky sis ji říkala nahlas?

Říkala, u poezie bývá zvukomalebnost zásadní. Je to jistá magie a já inklinovala ke hře se slovy, stále znovu mě udivovalo, že z té hry může vzejít podstatná výpověď. Ivana Diviše jsi nejdřív četla, nebo slyšela? Myslím, že opravdu naplno jsem ho slyšela, i když hlasem, který samozřejmě nebyl jeho, na festivalu Literární Františkovy Lázně, to mi bylo čerstvě osmnáct. Divišovy knihy jsem si ale začala opatřovat až po tom velkém zážitku kulturním domě ve Františkových Lázních. Báseň „Zbytečně!“ ze sbírky Sursum tam recitoval Miroslav Kovářík. Uměl to dokonale. Ve ztemnělém sále báseň zazněla s plnou vášnivostí a naléhavostí, byla jsem naprosto uhranutá. Zároveň se to trefilo do věku, kdy jsem za sebou měla střední školu a dostala se na Vyšší odbornou školu Josefa Škvoreckého, kde se vyučoval obor u nás v té době téměř neznámý, a sice tvůrčí psaní. Já se navíc na tom festivalu fatálně zamilovala.

Do nějakého posluchače?

Do jednoho z účastníků, asi o osm let staršího. Což je v osmnácti hodně. Ano, všeho bylo tak nějak hodně. Přišel Diviš a celé to bylo úplně fatální. Samozřejmě jsme se pak rozjeli na opačné konce republiky a láska pokračovala v úplně platonické rovině. Já nicméně dojela do Prahy a okamžitě se rozešla s přítelem, se kterým jsem chodila asi dva měsíce. Bylo mi jasné, že musím spálit všechny mosty, musím žít jinak, divišovsky, nekompromisně. A že láska, kterou v té básni pojmenovává, jedině taková láska stojí za to. Divišův text je adresovaný ženě, já jsem si ho převedla do mužského rodu.

Abys mi řekla Miluju tě —

ale ne abys mi to zašeptala zpod přivřených očí

ale abys mi to přehláskovala rozzářenými zraky

čili abys mi to řekla nikoli ze vzrušení těla

ale abys mi to řekla z uklidněnosti duše

a ne abys mi to řekla v hojivé samotě

ale abys to zavolala prostřed vraždícího davu

a ne abys to řekla jen abys to řekla

ale abys to řekla abys to dokázala

jen jedinkrát sama od sebe neprošena

zatímco běda pod každou mou prosbou leží prosba

tak útlá jako by se učil sténat leknín

tak úpěnlivá jak poslední vlas před břitvou

a tak horoucí a tolikrát opakována

že se až samospálila a stala neslyšnou

Abys to zavolala prostřed vraždícího davu! Takový imperativ! Jediný možný způsob, jak milovat. Nadoraz. Došlo mi, že to odráží idealismus, který v sobě nesu. Že tohle je cesta, kterou se vydám — oproti cestě, kdy jsem se nechala posouvat jinými a nehýbala sama vlastním životem. Po Františkových Lázních nastala jistá iniciace, četla jsem Diviše víc a víc, k různým příležitostem jsem chtěla jen jeho knihy, hlavně torstovskou Teorii spolehlivosti. Expresivita Divišova jazyka mě navedla k psaní vlastní poezie. Zprvu jsem psala verše, které jsem naštěstí nevydala, byly přepjaté, plné morálních imperativů. Já na začátku byla strašná moralistka, postupně jsem od toho upouštěla, a teď asi zase k tomu moralizování ze zoufalství inklinuju. Tehdy jsem byla Divišem zatížená, vlastně jsem byla jeho epigonkou. Asi až ve dvaadvaceti jsem se od něj odstřihla a našla si svou polohu, víc prozaickou, každopádně vlastní.

Nakolik tě zajímal Diviš jako člověk?

Nepotřebovala jsem dokonale znát pozadí jeho života, ale v Teorii spolehlivosti to samosebou je, protože jde o deníkovou literaturu. Mě i tam ale spíš uchvacovala jeho výrazová přesnost. Pravdivost a přesnost, to byl imperativ pro mé psaní. Divišovi zemřel syn, žil v emigraci, měl psychické propady, šílenou depresi, pak zase euforii… Byl to dramatickej, strašně rozkolísanej člověk, musel bejt nesnesitelnej.

Říká se to.

A pak zase ta jeho úžasně něžná poloha, láskyplnost, všeobjímajícnost. Já mám tu polaritu taky v sobě a u Diviše jsem hledala porozumění vlastní duši. Podstatné pro mě bylo poznání, pardon, řeknu to velmi nepoeticky, že i naše osobní sračky se mohou v literatuře osmyslnit. Nemusíme litovat jakéhokoliv setkání s odvrácenou stranou našeho lidství, s ubohostí a brutalitou, pokud o tom svedeme vypovídat přesně a pravdivě. Už to, že takovou hrůzu vyslovíme a pojmenujeme ji, naši bolest sublimuje. Sdělení formou literatury dá bolesti smysl? Věřím tomu. Samozřejmě je lepší, když je bolesti co nejméně, ale bez ní by nebyla ani radost a štěstí. Literatura může přinést vyvažování a úlevu, kterou po rozkolísání potřebujeme. Porozumění je strašně vzácná komodita.

.............................

ukázka z knižního rozhovoru

Zobraziť diskusiu (0)