Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je čím dál horší

Prásk do palice - to je název knihy, jak má být. Těžko takovou knihu aspoň neotevřít. A pokud vás zajímá, jak by takové zpevňování a sebepřijetí vlastní duše mohlo na začátku 21. století vypadat, inspirativnější knihu asi těžko momentálně v CZ-SK sehnat. Přinášíme část rozhovoru mezi psychologem Jamesem Hillmanem a novinářem Michaelem Venturou.

MV: Takže v jistém smyslu stavíš proti sobě moc, politickou moc nebo politickou inteligenci, a inteligenci terapeutickou. Mnozí lidé jsou v rámci terapie citliví, ale zároveň hloupí a zbabělí ohledně politiky, a když se podíváš na nejmocnější lidi takřka v kterékoliv oblasti života, jsou to lidé, jejichž vnitřní růst je silně zakrnělý.

JH: Myslíš, že lidé chodí do terapie, aby vyrostli?

MV: A není snad růst velkou částí projektu terapie? Všichni toho slova užívají, klienti stejně jako terapeuti.

JH: Ale samotné slovo růst se hodí pro děti. Když dosáhne určitého věku, už nerosteš. Nerostou ti zuby, nerostou ti svaly. Když začneš v tomhle věku růst, je to rakovina.

MV: Ale Jamesi, copak nemůžu vnitřně růst celý život?

JH: Co by v tobě mělo růst? Kukuřice? Rajčata? Nové archetypy? Co ve mně roste, co roste v tobě? Obvyklá odpověď terapeuta je: rosteš ty sám.

MV: Ale filosof Kierkegaard by na to řekl: „Hlubší povahy se nemění, jen se víc a víc stávají samy sebou.

JH: Jung říká, že individuace znamená stávat se víc a víc sám sebou. A stávat se víc a víc sám sebou, to s sebou nese hodně nepříjemností. Jung také říká, že to nejděsivější je poznat sám sebe. A stávat se stále víc sám sebou – to je ve skutečnosti zkušenost zmenšování se, hodně často je to spojeno s vyprahlostí, ztrátou inflace a ztrátou iluzí.

MV: To nezní moc příjemně. Proč by tohle měl kdokoli chtít dělat?

JH: Protože ztrácet je krásné. Tohle ti samozřejmě konzumní společnost neřekne, ale ztrácet je příjemné. Člověku se ulehčí.

MV: Ztrácet co?

JH: Ztrácet falešnou kůži, ztvrdlou kůži, co sis nahromadil. Suché stromy. To je jedno důležité ztrácení. Věci, které už nefungují, které tě nedrží – nedrží při životě. Soubory myšlenek, které jsi měl moc dlouho. Lidé, se kterými vlastně už nechceš být, myšlenkové zvyklosti, sexuální návyky. To je důležité, protože když se chceš ve čtyřiceti pořád milovat, jako když ti bylo osmnáct, o něco přicházíš, a když se miluješ v šedesáti jako ve čtyřiceti, také o něco přicházíš. To všechno se mění. Mění se představivost. Anebo to vezmi z jiné stránky: růst je vždycky ztráta. Kdykoli vyrosteš, něco ztratíš. Ztrácíš to, co sis chtěl bezpečně udržet. Ztrácíš zvyklosti, s nimiž jsi spokojený, ztrácíš to, co je důvěrně známé. To je hodně velká věc, když se začínáš dostávat do oblasti, ve které nejsi doma. Když v organickém světě něco začne růst, vždycky to začíná dělat předtím neznámé pohyby a věci. Podívej se, jak rostou ptáci – padají na zem, když ještě neumějí pořádně létat. Jejich růst je nepříjemný. Podívej se na čtrnáctileté, jak zakopávají o vlastní nohy.

MV: Fantazie o růstu, které vidíš v terapii stejně jako v myšlení New Age, neobsahují ty nepříjemnosti, které mohou být hrozné a mnoho se táhnout léta. Když se díváme na lidi, co tím procházejí, obvykle neříkáme, že rostou, spíše se nám zdá, že už jsou odepsaní. A v takovém období se člověk rozhodně necítí mocnější ve světě.

JH: Fantazie o růstu je romantická, harmonická fantazie o věčně expandující, věčně se rozvíjející a stále větší osobnosti – která je pořád integrovaná, drží to všechno pohromadě.

MV: A když tu fantazii nenaplňuješ, máš dojem, že jsi selhal.

JH: Přesně tak.

MV: Takže vinou téhle představy o růstu můžeš dospět k ustavičnému pocitu selhání! Tohle už jsem měl mít dávno za sebou, nejsem v pořádku, nemůžu se dát dohromady, a kdybych skutečně procházel růstem, už bych dávno vyrostl ze svých potíží.

JH: Vlastně tě to dostane do pozice, kdy musíš selhat.

MV: To je vážně pěkné.

JH: Do téhle pozice tě dostává idealizace.

MV: Protože se pořád srovnáváš s fantazií o tom, kde bys měl být na jakési ideální škále růstu.

JH: Dělá to ještě něco horšího. Nejen, že to způsobuje selhání, ale také anomálie. „Jsem zvláštní člověk.“ Protože v tom není žádná úcta ke stálosti a osobní konzistenci. Stálost je v životě hodně důležitá věc – být konzistentní a stále stejný v některých oblastech, které se nemění: nerůst. Některé věci se nemění. Jsou jako skály. Skály v psyché. Jsou tam křišťály železná ruda, existuje jistý stupeň proměny v kov, po kterém se už věci nemění.


Zobraziť diskusiu (0)

Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je čím dál horší

Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je čím dál horší

Hillman, Ventura

Troufalá a rozhněvaná řada vášnivých rozhovorů a dopisů je sžíravým komentářem a kritikou nejen dnešní psychoterapie, ale také takřka všech významných aspektů současného života – sexuality, politiky, médií, životního prostředí i městského života. James Hillman, kontroverzní a neortodoxní jungiánský psycholog, muž, kterého Robert Bly nazval „nejživější a nejoriginálnější americký psycholog od dob Williama Jamese“ – společně s Michaelem Venturou – provokativním fejetonistou L. A. Weekly a romanopiscem – otřásají mnoha obecně přijímanými přesvědčeními o našich životech, duši i společnosti.

Kúpiť za 12,15 €

Podobný obsah

Dostojevskij. Autor ako psychoanalytik

Čo číta psychiater, prednosta Psychiatrickej kliniky Fakultnej nemocnice v Trenčíne Jozef Hašto

Dostojevskij. Autor ako psychoanalytik

Ako stredoškolák som prečítal viaceré romány F. M. Dostojevského. Prehĺbili môj záujem o otázky fungovania človeka a spoločnosti. A zostala vo mne zvedavosť, aký bol autor človek, čím v živote prešiel, čo ho formovalo a s čím sa vyrovnával. Potešilo ma, keď som sa stretol s knihou Louisa Bregera: Dostojevskij. Autor ako psychoanalytik. Breger je významný americký psychológ a analytický psychoterapeut. Podujal sa na preskúmanie súvislostí medzi Dostojevského životom, vzťahovými skúsenosťami a jeho tvorbou. Bolo to pre mňa fascinujúce čítanie.

Freud – temnota uprostred vízie

Čo číta psychiater, prednosta Psychiatrickej kliniky Fakultnej nemocnice v Trenčíne Jozef Hašto

Freud – temnota uprostred vízie

Dielo Sigmunda Freuda, jeho záujem o subjektívny svet a skryté motivácie človeka, ma v mladosti osobne ovplyvnilo. A dá sa povedať, že malo a má vplyv aj na západnú medicínu, psychológiu, psychoterapiu a aj sociálne vedy a kultúru. Viaceré jeho teoretické konštrukcie a praktické psychoterapeutické postupy sa však ukázali ako problematické. Louis Breger, psychológ a analytický psychoterapeut, profesor na univerzite v Pasadene USA, sa podujal, podobne ako pri diele o Dostojevskom, na analýzu súvislostí medzi Freudovými životnými skúsenosťami, osobnosťou a jeho dielom. Louis Breger: Freud. Temnota uprostred vízie. Výstižný názov napovedá, že Breger odkrýva popri prínose Freuda aj slepé miesta v jeho pohľade na človeka a všíma si komplikovanú dynamiku vzťahov a názorov u jeho nasledovníkov a „odpadlíkov“. Po prečítaní Bregerovej knihy mám pocit ujasnenia a lepšieho poriadku v hlave.

Přecitlivělost není slabost

Čo číta kníhkupkyňa košického Artfora Mariana Volemanová

Přecitlivělost není slabost