Matematika lásky a svoboda v mlčení
Odkud pramení potřeba tajit svou minulost a proč je v dnešním světě soukromí luxusem? Italská spisovatelka Chiara Valerio v rozhovoru odkrývá, jak matematika pomáhá pochopit lásku, která se vymyká konvenčním představám. Uvádí svůj nový román Kdo mluví a kdo mlčí jako sondu do lidských vztahů, kde to nejpodstatnější často zůstává nevyřčeno.
Scauri (v jižním Laziu) je vaše rodné město. Proč jste se rozhodla vrátit právě tam, abyste vyprávěla tento příběh? Je pro vás psaní o známých místech formou „archeologie vlastní paměti“?
Tento román jsem psala souběžně s jinou knihou o hraběti Drákulovi. Ta se jmenuje Così per sempre (Takto navždy) a vypráví dějiny 20. století skrze postavu Drákuly, který nezemřel, jak psal Bram Stoker, ale naopak se mu daří skvěle – pracuje jako lékař a žije v Římě. A když píšete o Drákulovi, přemýšlíte o kořenech, vracíte se k zemi, kde jste se narodili, a rozebíráte na kousky to, kým vlastně jste. Zkrátka se vracíte tam, kde jste byli dětmi. A já jsem jako dítě byla ve Scauri šťastná, divoká a veselá.
Název románu zní Kdo mluví a kdo mlčí. Je podle vás mlčení o vlastní minulosti aktem svobody, nebo riskuje, že se stane formou vězení?
Jedním z mých nejoblíbenějších spisovatelů je Milan Kundera. V Nesnesitelné lehkosti bytí píše, že když se soukromý rozhovor u skleničky vína veřejně vysílá v rádiu, neznamená to nic jiného, než že se svět proměnil v koncentrační tábor, kde už žádná intimita neexistuje. A Vittoria nechává svou minulost v mlze právě proto, že chce být svobodná. Mlčení je pro ni způsob, jak si uchovat soukromí. Napadá vás někdy, že žijeme ve světě, kde je soukromí každého z nás vystaveno soukromí někoho jiného? Je to děsivé. Vittoria se vyhýbá, mlčí, kličkuje – pro ni je ticho, respektive zamlčování, formou svobody.
Původním vzděláním jste matematička. Jak se tato exaktní disciplína odráží ve struktuře vašeho románu? Vnímáte pátrání právničky Ley jako řešení rovnice o příliš mnoha neznámých?
Myslím, že je to přesně naopak. Studovala jsem matematiku tolik let proto, že jsem si kladla spoustu otázek o lásce a snažila se v nich vyznat. Studovala jsem teorii pravděpodobnosti, studovala jsem náhodu – které můžeme říkat i osud, což je slovo odkazující k lásce. Řekněme, že Lea si vytříbila logiku, protože se nikdy nebála klást si otázky o vlastních citech. Je odvážná.
V románu hraje ústřední roli pouto, vztah mezi Vittorií a Marou. Chtěla jste tímto příběhem redefinovat to, co chápeme pod pojmem „tradiční rodina“ nebo partnerství v kontextu maloměsta?To vůbec ne, nechci redefinovat nic. Naopak chci ukázat, že existují lidé a jejich vztahy i bez jakýchkoliv definic. V době, kdy je všechno lingvistické – protože stroje fungují a komunikují díky programovacím jazykům – si chci neustále připomínat, že existují věci, které jsou, aniž by se musely nebo mohly pojmenovat.
Vittoria je v celé knize definována skrze pohledy ostatních. Je vůbec možné poznat něčí „skutečné já“, nebo jsme jen součtem verzí, které si o nás vytvářejí druzí?
Vittoria Basile se každému ukázala specifickým způsobem, pod určitým úhlem. Vittoria je takový vědomý Vitangelo Moscarda (hrdina románu Jeden, nikdo, sto tisíc Luigiho Pirandella) – ví, že jsme tím, co vidí ostatní, a že s tímto pohledem můžeme (byť třeba v dobrém) manipulovat. Vittoria není „hodná žena“, ona nad tím ani nepřemýšlí. Vittoria chce svádět.
Jak byste si přála doprovodit čtenáře při objevování tohoto příběhu?
Chtěla bych, aby se našli ve všech těch milostných příbězích, které skončily dřív, než se stačily rozvinout, nebo které ani nezačaly… A také bych chtěla – a ta představa mě ohromně baví – aby se zamysleli nad tím, že když někoho potkáme a zamilujeme se, zasypeme ho svými očekáváními a touhami tak hluboko, až ho pohřbíme. Takže nám ve výsledku ani tak moc nesejde na tom, zda je ten člověk, kterého milujeme, živý, nebo mrtvý. Nejsme tak trochu k smíchu?
...........
rozhovor vznikl pro blog Arga
Chiara Valerio (*1978) se narodila a vyrostla ve Scauri, vystudovala matematiku v Neapoli, žije v Římě. Je autorkou několika románů, povídek, esejů, filmových scénářů, píše pro film i divadlo, mimo jiné s režisérem Nannim Morettim nebo s přítelkyní spisovatelkou Michelou Murgiovou. Přispívá do řady periodik, moderuje rozhlasové a televizní pořady. Román Kdo mluví a kdo mlčí byl nominován mezi finalisty nejprestižnější italské literární ceny Premio Strega.
