V roce 2023 jsi vyda­la kni­hu Pade­sát­ka: čím žijí ženy v obdo­bí pře­cho­du, ta v čes­kém pro­stře­dí sil­ně zare­zo­no­va­la. Poměr­ně čas­to tě teď vídám v médi­ích, vypa­dá to, že téma pře­cho­du je cel­kem živé. Jak to vní­máš ty? A máš pocit, že se v čes­ké spo­leč­nos­ti něco mění?

Zdá se mi, že pozvol­na ano, i když asi ješ­tě potr­vá, než se hovo­ry na toto téma sta­nou něčím samo­zřej­mým. Ale aspoň už nastá­vá posun v tom, že se slo­vo „pře­chod“ nevy­slo­vu­je tako­vým tím při­du­še­ným hla­sem, jako by šlo o něco trap­né­ho nebo nemíst­né­ho. Moje přá­ní je, aby nako­nec zně­lo stej­ně neut­rál­ně a při­ro­ze­ně jako tře­ba slo­vo „dospí­vá­ní“. Konec­kon­ců ona se ta obdo­bí sobě v mno­hém podo­ba­jí – u jed­no­ho i dru­hé­ho pře­chá­zí­me do něja­ké dal­ší fáze zra­los­ti, což pocho­pi­tel­ně při­ná­ší růz­né obtí­že a výky­vy. Ale věřím, že i něco nové­ho a cenného.

Že je téma pře­cho­du živé, jsem si všimla hlav­ně na reak­cích žen, se kte­rý­mi jsem do Pade­sát­ky děla­la roz­ho­vo­ry – prak­tic­ky všech­ny měly vel­kou chuť a potře­bu si na toto téma poví­dat. To mě doce­la pře­kva­pi­lo, mys­le­la jsem, že to z nich budu muset nějak tahat, ale ono to šlo samo­spá­dem. Tak­že to urči­tě chytla­vé téma je. Samo­zřej­mě spous­ta těch věcí se týká obec­ně dob­ré­ho stárnutí.

Tvo­je nová kni­ha je úpl­ně jiná než Pade­sát­ka, čím se liší a jak vzni­ka­la? V něčem je mno­hem osob­něj­ší než Pade­sát­ka, bylo pro tebe nároč­něj­ší text „pus­tit ven“?

Jo jo, urči­tě, i teď se občas při­stih­nu, že tu kníž­ku tak tro­chu tajím před svým oko­lím nebo omluv­ně vysvět­lu­ju, že je „jenom tako­vá malá“… Vět­ši­na lidí totiž při mé zmín­ce o dru­hé kníž­ce rea­gu­je nad­še­nou otáz­kou: „To už je ta kni­ha o mužích?“ Odsou­di­la jsem se úspěš­nou prvo­ti­nou a něko­li­ka zmín­ka­mi v médi­ích k tomu, že pro­jekt s muži pros­tě budu muset udě­lat. Ale ten vidím tak v hori­zon­tu tří let…

Když se vrá­tím k Mean­drům, o kte­rých se tu baví­me, tak někdo pozna­me­nal, že je to kníž­ka „malá, ale výživ­ná“. S tím souzním. A co obsa­hu­je? Jsou to tako­vé krát­ké úva­hy a fan­ta­zie na téma­ta zra­lé žen­ské dospě­los­ti. Říkám jim „lyric­ké feje­to­ny“, pro­to­že kaž­dý text zkou­má vel­mi kon­krét­ní téma, ale čis­tá novi­na­ři­na to není, na to je to pří­liš váš­ni­vé a oto­če­né do vlast­ní­ho nit­ra. Mys­lím, že tenhle krát­ký for­mát se zro­dil z jazy­ko­vých sloup­ků, kte­ré jsem deset let psa­la do Lido­vých novin. Člo­věk se musí vyjá­d­řit zhuš­tě­ně, na malé plo­še, a vážit kaž­dé slo­vo. Sama mám sklo­ny spíš ke květ­na­tos­ti, tak­že to pro mě bylo dob­ré cvičení.

A pokud jde o ty oba­vy z vypuš­tě­ní kníž­ky – ano, jsem v leh­kém napě­tí, když už nemám v zádech ty desít­ky skvě­lých žen a jdu s kůží na trh sama. Ale na dru­hou stra­nu jsem se už v Pade­sát­ce dost „odko­pa­la“ osob­ní­mi úvo­dy ke kaž­dé z kapi­tol, tak­že tro­chu zoce­le­ná už jsem.

Sice říkáš, že píšeš hod­ně osob­ně, o svých pro­žit­cích, ale při­jde mi, že se k tvým téma­tům snad­no vztáh­nou i jiné ženy. A leckte­ré téma je i spo­le­čen­ské, tře­ba se tam v růz­ných podo­bách vra­cí téma stře­tu generací.

Ano, to je prav­da. Prv­ní čty­ři tex­ty v kníž­ce jsou star­ší­ho data, psa­la jsem je ješ­tě před covi­do­vou pan­de­mií. Zachy­cu­jí napří­klad mé lou­če­ní s mamin­kou nebo divo­ký sepa­rač­ní pro­ces mezi mnou a mlad­ší dce­rou. Při čte­ní korek­tu­ry jsem si všimla, že prv­ní tři tex­ty – aniž jsem to zamýš­le­la – obsa­hu­jí v růz­né podo­bě motiv krve. Je to vypo­ví­da­jí­cí, pro­to­že žen­ská rodo­vá linie, to je váž­ně dost inten­ziv­ní zále­ži­tost. Teď se mi to oblou­kem uza­ví­rá, pro­to­že naše star­ší dce­ra čeká mimin­ko, téměř přes­ně v den křtu kníž­ky Mean­d­ry. Tak je to pro mě hod­ně sym­bo­lic­ké – postou­pím v linii „o úro­veň výš“, sta­nu se babič­kou, bábou, což mě upřím­ně fascinuje.

No a v šir­ší podo­bě se to gene­rač­ní pnu­tí ode­hrá­vá na rovi­ně mého kon­tak­tu se stu­den­ty a mlad­ší­mi kole­gy. Tak­že tře­ba líčím názo­ro­vý střet s mla­dý­mi vegan­ka­mi ve své tří­dě. Nebo popi­su­ju sna­hu star­ší ženy kre­a­tiv­ně se pro­sa­dit v mlad­ším, pře­váž­ně muž­ském kolek­ti­vu. A když člo­věk pozor­ně čte, snad si všim­ne, že zrov­na v pocho­pe­ní gene­ra­ce Z jsem za dobu psa­ní pro­šla doce­la výraz­ným posu­nem. Letos ode­vzdá­vám svou matu­rit­ní tří­du a musím kon­sta­to­vat, že za čty­ři roky mě stu­dent­ky doce­la „vyško­li­ly“. Mlad­ší dce­ra má dokon­ce za to, že se ze mě nepo­zo­ro­va­ně sta­la feministka.

Ale abych nalá­ka­la kon­krét­ně­ji, v Mean­drech píšu tře­ba taky o oše­met­ných situ­a­cích v auto­buse, o spán­ko­vé apnoe své­ho man­že­la, o růz­ných syno­ny­mech pro vagí­nu nebo o nevi­di­tel­nos­ti star­ších žen jako mate­ri­á­lu pro super­hr­din­ský film.

ukázka z rozhovoru, který pro Kavárnu Hostu vedla Eva Kecková

Zobraziť diskusiu (0)