Po jaderné válce, která zpustošila zemský povrch, se přeživší uchýlili do rozlehlého labyrintu moskevského metra, kde vytvořili zvláštní civilizaci. Její existence je však ohrožena. Obyvatelé odlehlé stanice Sevastopolskaja jsou zneklidněni, protože ze severního tunelu – jejich jediného spojení s vnějším světem – k nim přestaly pronikat jakékoliv zprávy… a zásoby. Všechny průzkumné skupiny beze stopy zmizely. Za této situace chce velitel Hunter zjistit, co za tím vězí. S „kronikářem“ Homérem, který po sobě touží zanechat literární odkaz, a dívkou Sašou, dcerou svrženého vládce jedné ze stanic, se vydávají na cestu, která předurčí osudy místních obyvatel…

Znal jste fenomén Metra už před natáčením audioknihy?

Sérii jsem bohužel neznal – ke knížkám se v poslední době moc nedostávám. Je to ďábelská věc, je to pravděpodobně velmi ceněná záležitost, velmi populární a je to velmi šílené.

Co vás nejvíce oslovilo, co vás zaujalo?

Mě to baví – audioprojekt v takovém rozsahu dělám poprvé v životě a celou dobu si říkám, kam ten autor, kterému je čtyřicet let, na ty nápady chodí. Úplně mě děsí, co by to mohlo vyvolat, kdyby bylo něco takového náhodou bylo spuštěno i v realitě.

Co pro vás bylo v tomhle rozsahu nejnáročnější?

Samozřejmě ta rozložitost textu, těch zhruba dvě stě stránek. Je to krásný jazyk, velice komplikovaný, takže příprava musela být dostatečná. Navíc je půvabné, že kromě drastičtějších scén a skoro až dokumentárních průpovídek, jsou tam zajímavé příběhy jednotlivých postav a sondy do jejich nitra, což je vždycky takové ulehčení a četlo se to daleko lépe. Hodně zajímavé jsou třeba osudy Homéra a Saši. Musím říct, že mě román docela oslovil a dost se mi usadil v hlavě, nejenom proto, že jsem na něm pracoval, ale je to velice poutavé a hodně ponouká k zamyšlení. Je to tak strašně silný příběh, tak obrovsky bohatý a košatý, že jsem na něj myslel, i když jsem zrovna neměl frekvenci…

Postavu Saši čte Eva Josefíková, se kterou jste sice neměli společné frekvence, ale ve studiu jste se potkali…

Já Evičku znám, my jsme spolu před časem něco dělali v divadle. Já si asi Sašu k nikomu nepřipodobňoval, vlastně nikoho, ani v Homérovi ani v Hunterovi jsem nikoho neviděl, pro mě jsou to postavy, které jsou nadpřirozeně nadlidské, zpočátku jsem si je nechal takové nekonkretizované. Ale jakmile promluví naším hlasem, tak už jsme to holt my.

Nejvýraznějšími mužskými postavami jsou Hunter a Homér, snažili jste se je s režisérem hlasově nějak odlišit?

Hunter je takový napůl poničený terminátor, Homér je víc lidský, takže když jsem četl jejich přímé řeči, jemně jsem je odlišoval. Ale přišlo mi zábavné, že ostatní o Homérovi občas hovoří jako o „šedesátiletém staříkovi“ – mně bude v červenci dvaašedesát a vůbec si takhle nepřipadám…

Byla vám nějaká postava sympatičtější, bližší?

Nejvíc vnitřních i přímých řečí má Homér, který je přenádherný protagonista jak ve své sebereflexi, tak v tom pohledu za sebe do minulosti – co bylo, než bylo. Skoro by se dalo říct, že je to hlavní postava tohoto dílu Metra, a je půvabné, byť je to hodně drastický a surový příběh, že jsou tam i díky němu velmi hezké lyrické pasáže, které to hezky doplňují. Homér je mi vlastně asi nejbližší.

V čem vnímáte rozdíl mezi herectvím pouze na mikrofon a hraním ve filmu nebo v divadle?

Mikrofon je naprosto nemilosrdná disciplína, nejtěžší, jaká může být. Jsem rád, že jsem se k němu zase nějakým způsobem vrátil, protože mikrofon odhalí všechno a Hynek Pekárek je skvělý režisér, který vás nepustí a nenechá mluvit ledabyle. Je to jedna z nejnáročnějších disciplín.

Bavilo vás to tolik, že byste se chtěl pustit do další audioknihy?

Myslím, že jo. Jednak se člověk při něčem udržuje. Pokud člověk tyhle věci dlouho nedělá, maličko zpohodlní – co si budeme povídat –, ale je to krásná věc. Zjišťuju, že ve studiu vládne docela velká pohoda. Jsou dva tábory kolegů – jedni, kteří to dělají rádi a mají na to buňky, a pak druzí, kterým když se zmíním, že nahrávám audioknihu, tak se jim zježí vlasy na hlavě, protože vědí, jak je to těžké.

Máte oblíbený příběh, který byste rád načetl?

To je, jako byste mi položila otázku, jestli mám roli, kterou bych si chtěl zahrát… Mám už za sebou dost rolí, ale nemám žádnou, po které bych vyloženě prahnul. Podobné je to i s knihami. Existuje obrovské množství výborných knih. Díky dabingu různých filmových adaptací znám spoustu knižních předloh vlastně už zpracovaných. V mojí divadelní společnosti jsme teď například museli přerušit jeden příběh – byl to slavný film Cena za něžnost. Hrajeme ho už tak dlouho, že jedna z hlavních představitelek Jitka Čvančarová během té doby už čeká druhého potomka. Tak to je třeba kniha, kterou bych rád načetl, ale to jen tak namátkou, protože těch věcí je strašná spousta. Mám velmi rád Velkého Gatsbyho, ale toho už vydavatelství OneHotBook natočilo.

Jak se na četbu ve studiu připravujete?

Příprava je pochopitelně vždycky potřeba. Samozřejmě musím vědět, co čtu, takže si to musím předem celé přečíst a dělám si poznámky, aby mě něco nepřekvapilo.

Je vám blízký žánr sci-fi?

To je člověkem jako takovým, já jsem prostě všežravec – mám rád humornou komedii, nosný lidský příběh, a miluju i sci-fi. Ukazuje to, že tvůrci mají fantazii, vizi, napadá je něco, co by vás nikdy nenapadlo…

S ruštinou jste jako interpret neměl problémy?

S ruštinou jsem měl vždycky problémy, protože jsem byl nepokorný a v Československé socialistické republice mě to nebavilo – ruština pro nás byla povinný jazyk, a co je povinné, do toho se člověku moc nechce… Ale stejně do nás něco malinko nalili… V knížce jsou pak takové známé věci jako Sevastopolskaja stanice a podobně, což mi problémy nedělalo.

Nemáte teď noční můry?

To máte jako s letadly – lítám strašně rád –, ale měl bych se toho začít bát, když si přečtu o nějaké katastrofě? To nemá smysl, žijeme v tomhle světě a každý to má někde ve hvězdách napsané, jak to s ním dopadne…

Alexej Pyško (* 1956)

Před kamerou se poprvé objevil v roce 1978 a od té doby je obsazován jak do filmů (Vrchní, prchni!, Učitel tance, GangsterKa), tak do seriálů (My všichni školou povinní, Expozitura, Ordinace v růžové zahradě, Cesty domů, Policie Modrava, Rapl). Od roku 1993 vyniká i v dabingu – výhradně jeho hlasem promlouvá Bruce Willis (počínaje seriálem Měsíční svit). Dále účinkuje v audioknize vydavatelství OneHotBook: Praha noir (2016).

použity materiály OneHotBook

Zobraziť diskusiu (0)