Svět vědy a duchovní touhy nás trhají vedví. Vznášejí na nás opačné požadavky. K vědě patří přesné pozorování a experimenty, kvantifikace pozorovaného v podobě měření. Následuje racionální zvládnutí pozorovaných faktů. Pro vědu platí snaha dosáhnout objektivní platnosti výroků. Lze kontrolovat pozorování tím, že se opakuje i myšlenkový postup prověřováním přesných postupů výpočtů a logického odvozování.

Umění vyžaduje imaginaci, inspiraci a intuici, očekává se tvořivý přístup k pozorované skutečnosti. V díle se vedle pozorování má uplatnit subjektivita autora.

Poté, co věda porazila náboženství na společném bitevním poli, připojuje se spiritualita spíše k umění, než k vědě. Náboženství si kromě zarputilých esencialistických novotomistů netroufá vznášet nárok na to, že je souborem objektivně platných (třebaže jen analogických) výpovědí. Jeho texty jsou spíše metafory a příběhy.

Náboženství však dnes již není tvořivé a neinspiruje k tvorbě jako ve velkých epochách duchovního umění. Je útočištěm těch, kdo nemají sílu přesně myslet. A těch pár vědců, kteří jsou zároveň věřící, činí z víry a vědy dva světy. Náboženství ustoupilo a nemluví vědě do jejího badání a na oplátku zase věda nezpochybňuje dogmata. Vytvořila se myšlenkově neuspokojivá teorie dvojí pravdy.

K tématu se vyslovil v publikaci Uchopit světlo (Praha: Malvern, 2015) Arthur Zajonc, americký fyzik, který ve svém vrcholném období působil v oboru fyziky na prestižní Amherst College v Pennsylvanii. Vedle toho příležitostně působil např. na Planckově Institutu pro kvantovou optiku a na různých evropských univerzitách. Zároveň byl generálním tajemníkem Anthroposofické společnosti v USA.

Anthroposofie chce léčit schisma mezi uměním a spiritualitou na jedné a vědou na druhé straně. Není a nechce být snivým mysticismem. Chce být duchovní vědou. Respektuje klasickou vědeckou metodu. Duchovní skutečnost člověka a kosmu chce zkoumat metodou přiměřenou tématu odlišnému od přírodní vědy, ale se stejnou přesností a náročností.

K tématu světla se běžná antroposofická literatura vyjadřuje dost povrchně. Proti Newtonově pojetí světla postaví Goethovu nauku o světle, která je inspirativní spíše pro umění a pro spiritualitu. Věnuje se např. morálnímu působení barev.

Zajonc ve svém raném díle (původní vydání 1995) až teď přeloženém do češtiny vede čtenáře krok za krokem "dějinami světla", duchovními interpretacemi světla v dávných kulturách a postupným zrodem vědy od antiky po začátek novověku. Probírá jednotlivé novověké velikány fyziky. Nekončí u Goetha a nestaví ho proti Newtnovi a moderní optice. Nepokládá vědu po Newtonovi za ztracenou. Ukazuje jak nejnovější fyzika krok za krokem opouští mechanistický materialismus z vlastních důvodů, aniž by ji k tomu nutilo náboženství.

Četba je to náročná. Čtenář musí v sobě probudit alespoň středoškolské znalosti fyziky a musí pozorně sledovat popis experimentů a jejich výklad, i když není profesionálně fyzikální, tedy vlastně matematický. Autor má vlohu převést odbornou řeč fyziky do podoby srozumitelné pro vzdělaného a pečlivého čtenáře.

Zajonc dospívá k syntéze vědeckého a spirituálního myšlení, která tvoří mohutné finále jeho textu. Člověk pak rád sáhne po jeho pozdější knize přeložené do češtiny básníkem a terapeutem Adamem Borzičem již dříve pod názvem Meditace jako myšlení srdcem; české vydavatelství přičinilo podtitul Když se myšlení stane láskou (Hranice: Fabula, 2011), která poskytuje praktickou cestu k důslednému myšlení, které je zároveň spirituální a tvůrčí

Ivan Štampach, religionista, text vyšel původně na ivan-stampach.bloger.cz

Zobraziť diskusiu (0)