Aby se natočil film podle předlohy někoho, s kým pracujete, znáte se, máte možnost pohádat se, zatleskat mu, poškádlit se… to se nestává každý den. Je to přece film podle té knihy Piata loď, podle té dobré knihy, kterou napsala Monika a dostala za ní Anasoft literu. A tak jsme se vyptávali od chvíle, kdy nám řekla, že se bude točit, co se děje, jak to pokračuje. A najednou řekne: jedeme s filmem do Berlína na festival světového věhlasu. Před odjezdem jsem Monice napsal krátký email: gratuluju, kdyby vám cpali nějakýho toho jejich medvěda, tak berte. A slovo se stalo medvědem a už nějakou dobu patří k tomuto filmu. No uznejte, byli byste po tom všem tvrďáci a na takový film nešli?

Jsem měkkej, a tak jsem šel. Šel jsem dobrovolně, s chutí a byl jsem velmi zvědavej. Měl jsem nějaké zprávy, že se to povedlo. V neděli ve dvacetitisícovém Berouně poblíž Prahy ještě v půl sedmé večer svítilo po krásném jarním dnu sluníčko. Seděli jsme v kině spolu se ženou slovy dva a marně se ptali jeden druhého, kde proboha všichni jsou. A pak to začalo… a my jsme ani nedutali. Tedy až na občasné vyjeknutí hrůzou, když se ve filmu starají děti o děti. Protože to se párkrát fakt bojíte, co bude dál

A k filmu samotnému? Opravdu se povedl. Zdůvodnění? Velmi silný a opravdu originální příběh se podařilo adekvátně dostat do obrazů. Vizuální forma dokáže mluvit i sama, jak v částech téměř sociálně-dokumentárních, tak v těch poetických, napínavých i snad až magicky realistických. Herecké obsazení je tak přirozené, že se člověk občas musel štípnout do tváře, aby si připomenul, že sedí v kině a dívá se na příběh. A Vanessa Szamuhelová? A Matúš Bačišina? To je castingový zázrak! A dvojčata? Na konci filmu mi chyběla zpráva (pokud jsem nepřehlídnul), že představitelé dvojčat jsou živí a zdraví a natáčení přežili bez újmy.

Bez lásky to na tomto světě opravdu nejde přežít. Její nedostatek vyvolává nezvladatelné abstinenční příznaky. Její nedostatek se dokáže přes pokolení řetězit do strašných pout a boláků. Ivana Grófová knižní předlohu nepokazila. Naopak – umocnila ji. Vší tou citlivou jemností, se kterou nasnímala hrubost, všemi těmi obrazy a zvuky. Třeba když v kočárku před chajdou stojí po dešti voda a plave v něm listí. Taky se mi chtělo naskočit do lodě a odjet někam, kde bude naděje na lepší příští.

Zobraziť diskusiu (0)