Na vztahové šachovnici s novou knihou Sally Rooney
Na začátku psaní její zatím poslední knihy Intermezzo byla scéna: „Představila jsem si šachovou exhibici, simultánku – to znamená, že nějaký skvělý šachista, možná dokonce velmistr, naráz hraje s mnoha různými hráči,“ popisuje Sally Rooney v rozhovoru pro časopis New Statesman. „Vymyslela jsem si, že se přesně taková partie koná v kulturním centru nějakého městečka a že žena, která tam pracuje, pozoruje mladého šachistu (Ivana) při hře – fascinovalo mě to.“
„Tak jsem tu scénu napsala a začala jsem dumat, jaký život tyhle postavy vedou, odkud pocházejí a jak se dostaly sem, do bodu, kde se seznámily. Chvíli jsem psala o nich, až jsem se nějak zasekla. Pak mi rázem došlo, že Ivan musí mít staršího bratra, a okamžitě jsem věděla: ‚Tak jo, z tohohle bude román.‘ Peter se stal takovým posledním dílkem skládačky a od té chvíle jsem věděla, že napíšu o bratrech,“ uvádí třiatřicetiletá spisovatelka.
Jako by se autorka hned od první chvíle chtěla vymanit ze zajetých kolejí toho, co se od ní očekává – vůbec poprvé se její zápletka odvíjí od vztahu dvou mužů, bratrů Petera a Ivana Koubkových. (Mimochodem, pokud vám jejich jména nezní příliš irsky, jste na správné stopě – mají totiž po otci slovenské kořeny. Snad autorčino zamávání manželovi, Johnu Prasifkovi, jehož jméno rovněž dává tušit původ v našich končinách.)
Trojlístek vypravěčů doplňuje Margaret, výše zmiňovaná žena z kulturního centra, která si ve svých šestatřiceti letech prochází rozvodem a zamiluje se do o čtrnáct let mladšího šachového génia Ivana. Třiatřicetiletý Peter se zase nemůže rozhodnout mezi Sylvií, svou dávnou láskou ze školy, která při nehodě utrpěla zranění, jež jí nyní působí chronickou bolest, a vysokoškolačkou Naomi. Ne, tentokrát už opravdu nejde jen o mileniály, s nimiž bývá Rooney spojována…
Prostřednictvím všech pěti protagonistů nicméně i zde ohledává svá typická témata – vztahy mladých lidí v současném světě a jejich snahu o vymanění se ze společenských konvencí, které jim, řečeno zcela banálně, kladou překážky na cestě ke štěstí. Mohou být vztahy s významnými věkovými rozdíly vůbec někdy naprosto konsenzuální, nebo v nich má z principu vždycky jeden navrch? Mělo by to ještě v dnešní době někoho pohoršovat? Hraje nějakou roli společenský původ, vzdělání a majetek, nebo jsou to okolnosti, které jsme nechali za sebou v dobách Jane Austenové? A co ještě netradičnější vztahová uspořádání, třeba taková polyamorie?
Na závažnosti a emocionální hloubce tomuto vztahovému propletenci dodává paradoxně velmi neromantický spouštěč: bratrům před začátkem románu zemře otec. Celkem pochopitelně to na šachovnici jejich života zahájí přechodné období, intermezzo, chcete-li, kdy se ve svém smutku, každý po svém, plácají ode zdi ke zdi a netuší, co si se sebou počít – tím spíš, že jejich sourozenecký vztah nebyl zcela ideální nikdy, a problematické vztahy mají i s rodiči, jak se zemřelým otcem, tak se svéráznou matkou, jednou z nejzajímavějších postav románu.
S ohledem na vše výše řečené si autorčini fanoušci i v Intermezzu nepochybně přijdou na své a svoje zapřisáhlé kritiky nejspíš ani přes stylistický a částečně i tematický vývoj nepřesvědčí – nicméně nikdo nemůže Sally Rooney upřít, že na její novou knihu i letos čekal celý svět a celý svět o ní od té doby píše a mluví – a kolik dalších autorů a autorek tohle může ve třiatřiceti letech říct? Možná bychom si spolu s hlavními hrdiny měli hlavně uvědomit, že ohlížet se na to, co si o nás a o tom, co děláme (co píšeme či čteme), myslí ostatní, vlastně nemá cenu. Důležité je, co si myslíme my sami.
psáno pro blog Arga
