Nádej, že niečo nájdeme na povale
Solomon Kugel, hrdina Auslanderovho prvého románu, je napriek svojmu výnimočnému menu radový stredostavovský americký žid, ktorého prekliatím je nádej. Nádej, že kúpou starého malebného farmárskeho domu v obyčajnom vidieckom mestečku začne nový život, šťastne vychová s manželkou Bree malého chorľavého Jonáša, ktorý zázrakom na vidieku vyzdravie a budú žiť spolu šťastne až do smrti.
Solomon Kugel ležel v posteli a představoval si, jak se udusí v hořícím domě, protože je optimista. Aspoň to tvrdil jeho průvodce a rádce, kterému tolik věřil – profesor Jóviš. Říkal, že Kugel se tak strašně bojí, že by věci mohly dopadnout dobře, že pořád myslí na nejhorší.
Nádej, ako poučí Kugela jeho psychológ profesor Jóviš, je tá najnebezpečnejšia vec na svete. Nič nás neohrozuje viac, ako keď veríme, že ešte niečo má zmysel a že všetko nakoniec dobre skončí, nič nie je zhubnejšie, ako keď šepkáme komukoľvek na smrť odsúdenému, že to bude dobré. Profesor Jóviš sa vytrvalo snaží Kugelovu nádej zničiť, vykoreniť tento zvrhlý ľudský zvyk z jeho hlavy a srdca, až nadobudneme dojem, že je niečo viac ako obyčajný profesor – najmä keď v zásadných chvíľach Kugelovi božsky kruto neodpovedá, hoci ten mu s nádejou zanecháva odkazy.
Kugelova nádej je atakovaná splátkami hypotéky, na ktoré so ženou nemajú, senilnou matkou, ktorú musia prichýliť, ješitným nájomníkom, ktorý im má pomôcť vo finačnej núdzi, sexuálne hyperaktívnou sestrou a jej rovnako zameraným manželom, ktorí sa do Kugelovho domu s papierovými stenami tiež nasťahujú, a to ešte nie je všetko. Alergiu na lepok, problémy v zamestnaní, časté úrazy a zranenia už Kugel ani nevníma. Skôr ho trápi zjavne popletená matka a rozpadajúci sa vzťah so ženou. Neustále sa topí vo výčitkách svedomia, že čaká na smrť vlastnej matky, a pritom jej láskavo uľahčuje život, ako sa len dá.
Napriek tomu všetkému stále dúfa. Dúfa, že to bude dobré.
S nádejou čelí nepriazni osudu, všetko úprimne podriaďuje záujmu Jonáša, čistá a úprimná otcovská láska je jedna z vecí, ktorej v tomto románe naozaj veríme.
Kugel u sebe nosil zápisníček s perem, a když ho nějaká vhodná poslední slova napadla, rychle si je poznamenal. Za ty roky už popsal zápisníčků hromadu, ale ta správná slova ještě nenašel. Rozdíl mezi správným a téměř správným slovem, napsal Mark Twain, je jako rozdíl mezi světlem a světluškou.
Jedno však Shalomovi a jeho profesorovi Jóvišovi neverím, tak isto ako Kugel. Teóriu o škodlivosti nádeje. Naopak, nádej je jediná vec, ktorá dáva životu zmysel. Napríklad nádej, že na povale svojho domu nájdete niečo iné, ako Solomon Kugel.
Ale pre istotu nikdy, naozaj nikdy nekupujte dom, v ktorom sa šíri podivný zápach.
Proč? zeptal se Kugel. Je s tím domem něco? Samozřejme že ano, odvětila Eva. Řeknu vám, co s tím domem je, pane Kugele. Když šlápnete na schod, zaskřípe. V léte je tu plno hmyzu a v zimě myši. Některá okna jsou zaseklá, jiná nejdou otevřít vůbec, na jaře to tu divně smrdí a v léte ještě divněji. Je to starej barák, pane Kugele, to s ním je. Stejně jako jsem já stará a vy jednou taky budete. Nedokonalost ve světě vyžadujícím dokonalost, jehož nedostatkem je, že má nedostatky. Natvrdo řečeno, pane Kugele, ten dům je reálný.
Bolest v životě nepramení z toho, co bylo, ale z toho, co už není. Člověka netrápí strach z pekla, které přijde, ale fakt, že už nezažije ráj. Peklo není trest, tvrdil profesor Jóviš. Ráj byl.
