S knižními rozhovory začal s opatem Vítem Tajovským v roce 2001, pokračoval s bratry Reynkovými, literárním historikem Jaroslavem Medem, bratry Floriánovými, Jaro Křivohlavým, Kateřinou Šedou, Miloněm Čepelkou. A to nejsou zdaleka všichni. Vždycky ho přitahovali lidé duchovní, ale museli mít nějakou jiskru navíc. Statečnost, originalitu, nevšednost, humor. V poslední knize je zpovídaných hnedle osm. Osm šumavským samotářů, kteří se z různých důvodů rozhodli žít v extrémní samotě. Z původního záměru udělat časopisecký rozhovor s jedním z nich, básníkem a meteorologem Romanem Szpukem, vznikla kniha, která má skoro 400 stran. Jak autor říká: co mělo být hotové za odpoledne, trvalo nakonec dva roky. K takovým lidem, kteří odešli do lesů, nebylo jednoduché se dostat. Nejen najít jejich obydlí, protože k mnohým nevede cesta a někteří ani z hlediska evidence obyvatel vlastně neexistují.

Být ale lidmi, kteří nechtějí být světem obtěžováni a raději postupují společenský půst, přijat jako někdo, komu jsou ochotni vypovídat svůj příběh a pocity, to chtělo právě Palánův naturel a jeho otevřenost. Jistě – existuje námitka, proč něčím, jako rozhovorem, otravovat ty, kteří chtěli ostatní zmizet. Proč dělat publicitu jejich potřebě být bez publika. Zatímco Palán věděl, proč o nich chce psát, počítají třeba oni s tím, že až si o nich zájemci přečtou, budou je třeba chtít najít a z putování za novodobými poustevníky se stane atrakce nejbližšího léta? Jenže všichni s publikováním souhlasili a z těch rozhovorů je dokonce cítit, jakoby na někoho, jako je Palán, celý dosavadní život čekali. Zájem o vlastní osobu a možnost vyprávět o životě, bylo tedy i pro ně samotné minimálně zajímavé. A tak vyprávěly – kromě drsně otevřeného Romana Szpuka - také dvě ženy, z nichž jedna je bývalá hipísačka a punkerka, která našla svůj život u zvířat, a druhá bývalá podnikatelka ve zdravé výživě, která se našla v rozpadávající se chalupě, kde se stará o koně a má blízko k přírodě tak, jak o tom vždycky snila. Dvojčata Ondřej a František Klišíkové jsou dva desperáti, kteří se v životě podpírají a mají pravdivých i vymyšlených historek na hodně večerů. Tony, bývalý feťák, dnes ve své samotě abstinuje od všech jedů a tráví čas hlavně čtením. Ruda, který se v osamění stará o své tělo a pevnou víru ve zkaženost moderního světa. Jáchym Kaplan zase přijal šumavský ukryt jako sanatorium pro svůj komplikovaný životní příběh. A konečně pan Sedláček, doyen místních samotářů, který žije se samotou už pěkných pár desetiletí a vypráví rád příběhy s pohraničníky a se ženami. Nejde přehlédnout, jak přirozeně s nimi Palán rozhovory vede, jak zůstává nepředpojatý. Neexistuje něco, jako model samotář. Každý je jiný. Ano, opakuje se samota, život s minimem, svoboda v prostoru, vykoupená dobrovolným nepohodlím, minimálně závislost na druhých. V zimě je to kruté a někdy přijdou splíny a bolesti fyzické nebo ty z duše. Odloučenost od lidí otvírá člověka zevnitř. Je to vidět i na portrétech a snímcích okolí od Jana Šibíka, které nádherně vypravenou knihou provázejí.

hlavní foto: Jan Šibík

Zobraziť diskusiu (0)