Paní Ljudmilo, Zelený stan, název posledního románu, který vám vyšel česky, je odvozený od obrazu, jenž se objevuje ve snu hlavní hrdinky Olgy. Co ta metafora znamená?

Ta metafora je myslím dost transparentní. Hrdinka, které se ten sen zdá, má za několik dnů zemřít, je to její rozloučení s pozemským životem. A zároveň vchod do určitého prostoru, kterému sice neříkám „ráj“ — je to poněkud hrubé slovo, jež bylo zdiskreditováno lidovými představami —, ale půjde o něco na ten způsob. Přece jen jsem věřící člověk, který věří, že za hranicemi pozemského života existuje něco dalšího. Takže tato snová vize je přechodem odněkud někam, stojí tam dlouhá fronta lidí, které hrdinka poznala během života. Jsou zde ti, kteří už odešli, i ti, co jsou ještě naživu, a jsou si rovni. A v tomto velikém srocení lidí, mezi nimiž hrdinka spatří svou mámu a své přátele, všichni čekají, až nastane jejich čas. Je tam také její manžel, kterého moc milovala, ten se nachází blíže ke vchodu do onoho prostoru s tajemstvím a mává na ni. Dochází tu k usmíření, všechny naše urážky a hádky, všechny nepříjemnosti zůstávají na této straně hranice. Je to tedy sen mé hrdinky, sen, který je důležitý pro mě. Tento prostor mě velmi láká a zároveň děsí, není to poprvé, co se k němu přibližuji: v románu Kauza Kukockého jsem se ho také do jisté míry snažila zmapovat.

Jedním z hlavních témat románu je literatura. Přitom lze nabýt dojmu, že literatura je něco jako virus, který se šíří, lidé se jím infikují…

Řekla bych spíš, že literatura je klíč, pomocí kterého se odemyká lidské vědomí. Je to určitá iniciace. To je samozřejmě pojem z kulturní antropologie, u prastarých národů byl přechod z jednoho stavu do druhého provázen určitým rituálem, například když se z chlapce stával muž. A tady jde o kulturní iniciaci, vždyť iniciace jako taková nikam nezmizela. Probíhá i v našem světě, jenom si to skoro nikdy neuvědomujeme. Třeba když jsem byla malá holka, byli jsme přijímáni do pionýra a kolem krku nám uvazovali červené šátky, šlo také o iniciaci. Byli jsme zasvěcováni do jiného života. Mí dětští hrdinové měli štěstí, protože se na jejich životní cestě objevil učitel, Viktor Juljevič Šengeli, který je zasvětil do literatury, a to jim všem změnilo životy.

Toto zasvěcení ale také komplikuje životy.

Předně je dělá vědomými. Počínaje tím okamžikem, kdy hrdinové začínají číst knihy vědomě, mění se jejich vztah ke světu i k sobě. Nabývají pocitu zodpovědnosti a svobody a začínají chápat, jak jsou tyto věci vzájemně propojené. A to jim samozřejmě mění život. Během psaní románu jsem myslela na několik takových lidí. Jedním z nich byl Julij Markovič Daniel, jeden ze dvou spisovatelů, kteří se v roce 1965 dostali do vězení, protože předali své rukopisy na Západ (Siňavskij a Daniel). Daniela jsem velmi dobře znala, dokonce jsme se v posledních letech jeho života přátelili. Během svých mladých let byl školním učitelem a byl to přesně takový učitel jako Juljevič v knize. Neučil nikterak dlouho, ale po celý další život ho někdejší žáci navštěvovali. Pochopitelně, takový pedagog jako Julij Markovič Daniel mohl dát svým žákům velmi mnoho.

Na druhou stranu, literatura v tomto románu vystupuje jako jakési oběživo — cirkuluje podobně jako krev nebo jako měna. Lze tu vypozorovat dost podivný nebo možná logický jev, a sice přítomnost dvou světů, mezi nimiž literatura koluje: svět disentu, který hltá samizdat, exilová vydání a staré zakázané knihy, a pak svět státních služeb. Čili je tu opozice, řekněme, kulturní a mocenské elity. Jak těsně byly tyto dva světy propojeny v sovětském období? Dá se říct, že to byly spojené nádoby?

Řekla bych, že to byly volně spojené nádoby. Bylo pro mě zajímavé popsat tyto vzájemné vztahy na rodinné úrovni. Jedna z mých hlavních hrdinek má „sovětskou“ rodinu: otec generál, i matka je ve straně. Všechno to jsou vesměs lidé a situace, se kterými jsem se během svého života setkala, i když tím nechci říct, že jsem přímo portrétovala své známé a přátele. Ale mnohé z toho, co jsem znala a viděla, se do této knihy dostalo.

Myslím, že jeden z bytostně ruských problémů, který zformuloval už Turgeněv, je problém otců a dětí. A v Rusku byl tento problém dost ostře vyhrocený, podobně jako v Německu. Když jsem mluvila se svými německými přáteli, dospěli jsme k jedné společné věci: naši rodiče nikdy nemluvili o své minulosti, mlčeli. Ze strachu, ze studu, z potřeby bezpečí. Byla to mlčící generace. A toto totální mlčení, tato neochota podělit se s dětmi o svou zkušenost, aby jim nekomplikovali život, je hodně výrazný rys jejich generace. S určitým pocitem zadostiučinění musím říct, že tento problém pomalu mizí, já a mí přátelé už máme se svými dětmi mnohem přátelštější vztahy, ačkoli máme také značně odlišnou životní zkušenost. Už tu není ten odstup, který existoval mezi generacemi v padesátých a šedesátých letech dvacátého století, ta vzdálenost buď zmizela, nebo se výrazně zmenšila. I když musím dodat, že mluvím o svém rodinném kruhu, o svém životním prostoru, a mám jen nejasné povědomí o tom, jak žijí třeba dělníci a rolníci. Přece jen jsem Moskvanka, patřím do vyšší střední třídy.

V Zeleném stanu popisujete svět moskevské inteligence, který je dosti uzavřený, hermetický. Dá se říct, že tento svět přetrvává i v dnešním Rusku?

Dnes už na tuto otázku zase můžu odpovědět kladně: ano. Protože psychologicky se čím dál víc vracíme do situace, kterou jsme tu měli v sedmdesátých letech. „Moskevská kuchyň“ — to je známý jev, determinant života, situace, kdy plnohodnotná intelektuální komunikace probíhá nikoliv ve veřejném prostoru, ale právě jen v kuchyni. Bytové srazy, bytové rozhovory, však víte… Dneska si u toho už nepouštíme vodu z kohoutků, ale zase máme ten pocit. Je nás, s prominutím, čtrnáct procent, jak se ukázalo, kdo nepodporujeme Putina. Tato číslovka se už stala sakrální, zase jsme v menšině, jako tomu bylo v sovětské době.

Čím si to vysvětlujete? Šestaosmdesát procent Rusů neprodělalo iniciaci? Jsou to nedospělí jedinci?

Bezpochyby. Člověk, který může nekriticky poslouchat naše televizní stanice, tuto průtrž velmi silné propagandy, dost často velmi sofistikovaně vyrobeného vymývaní mozků, je člověk, který není zvyklý samostatně přemýšlet a ochotně sahá k hotovým, naservírovaným řešením… V sovětské době byla hranice mezi přemýšlivými a nemyslícími velmi zřetelná, dnes je rozmytější, ale opět se tvoří. Asi jste slyšel o tom rozkolu, který postihl ruskou společnost, když ruská vojska obsadila Krym. Společnost se doslova rozštěpila, bylo to velice bolestivé. Hrálo se na strunu národní hrdosti, patriotismu, imperiální velikosti, a to zafungovalo.

Zároveň je třeba říct, že spousta Rusů po anexi Krymu vyšla demonstrovat na podporu Ukrajiny. Když to budeme srovnávat s rokem 1968…

Když sovětská armáda vtrhla do Prahy, tak na Rudé náměstí vyšlo sedm lidí. Napsala jsem knihu o své přítelkyni Nataše Gorbaněvské, kamarádily jsme se po celý život. Samozřejmě že to bylo hrdinství. Po anexi Krymu to byly tisíce lidí, kteří vyšli na demonstrace. Ale vláda velmi schopně dokázala toto protiválečné hnutí potlačit. V člověku žije strach, to nelze nikomu vyčítat, bojí se, protože je živý, měkký, stačí do něj strčit či bodnout a on může zemřít. Proto není mým záměrem soudit ty, kdo se zalekli, ono se totiž skutečně je čeho bát.

Jste známá nejenom díky své tvorbě, ale také proto, že často říkáte věci, které současná ruská vláda slyší velmi nerada. Co to pro vás znamená?

Víte, ve skutečnosti se na politiku dívám s velkou nechutí. Není to můj svět, nemám v úmyslu dělat státní převrat za účelem svržení stávající moci, nebojuji s ní. Ale když se mě ptají, tak říkám to, co si myslím. Řekněme, že se objevují nějaké otevřené dopisy — a já je podepisuji. Dnes to nevnímám jako zas tak riskantní, ale třeba to zanedlouho bude nebezpečnější než teď. Nakonec, mám velmi bohatou zkušenost se strachem. Jsou dva takové pocity, které jsou vzájemně silně propojené: strach a stud. Člověku jako živé bytosti je vlastní strach, všichni máme strach, všechno živé se bojí: hrozeb, horka, zimy, hladu, věcí, které náš organizmus nepřijímá. Ale má také pocit studu. Je ostudné dělat některé věci a jiné věci je ostudné nedělat. A tak tedy žijeme…

ukázka z rozhovoru Alexeje Sevruka, který celý najdete v novém čísle literárního časopisu Host 4/2016

Zobraziť diskusiu (0)