Úder na hlavu sleduje osudy osmi mladých boxerek, které se z různých koutů Spojených států sjedou do nevadského Rena na dvoudenní juniorské mistrovství v boxu. Každá kapitola románu přitom zachycuje jeden zápas, od čtvrtfinále až po neočekávaně obsazené finále. Minulost dívek se ve vyprávění prolíná s jejich budoucností – a průsečíkem je vždy daný boxerský mač; díky autorčině mimořádně preciznímu jazyku, vytříbenému vypravěčskému stylu a odstředivé obrazotvornosti se líčení nemilosrdného boxerského klání postupně proměňuje v působivé podobenství o dívkách na prahu dospělosti a jejich potýkání se světem kolem nich.

Váš debutový román Úder na hlavu se točí kolem boxerského turnaje. Důraz je kladen na osm postav, jeden víkend, jeden turnaj. Když jste začínala psát, přemýšlela jste o omezeních, ať už časových nebo prostorových?

Ano. Přemýšlela jsem o tom, jak je prostor sportovního turnaje neuvěřitelně, neúprosně omezený. Turnaje jsou vlastně velmi malé, klaustrofobické prostory, kde čas sice normálně běží, ale také se může zdát zastavený. Když se člověk účastní sportovního turnaje, stejně jako když čte dobrou knihu, zbytek světa stojí na vedlejší koleji, což může být až opojný pocit. Také jsem se snažila napsat knihu portrétů a osm se mi zdálo jako dobrý počet, mimo jiné dobře fungující ve struktuře turnaje.

U Úderu na hlavu byla velká výzva mít osm hlavních postav a pokusit se pojmout každý z portrétů se stejnou intenzitou. Nemyslím si ale, že to tak je. Některé vynikají více než jiné a samozřejmě některé v turnaji postupují, zatímco jiné ne, takže s nimi trávíme více času, ale mám pocit, že se mi podařilo každou soutěžící dívku popsat živě. Doufám, že čtenář bude mít pocit, že každou nějak zná.

V minulosti jsi hrála vodní pólo. Sportovci jsou neustále nuceni čelit svým vlastním omezením, ať už fyzickým, psychickým nebo mentálním. Souvisí nějak sportování s prací spisovatele?

Mnoho spisovatelů má sportovní praxi nebo byli kdysi sportovci a myslím, že to není náhoda! Psaní a sportování jsou posedlé, bludné činnosti, kde musíte mít vůli, schopnost improvizace a trochu fantazie. Je tu také určitá závislost, která obě zaměření spojuje.

Co se týče této knihy konkrétně, mám spoustu vzpomínek na to, jak mi bylo 12, 14, 16, 19, 21 let a jak jsem si celý život organizovala kolem turnajů, cestování z jednoho státu do druhého, z jednoho bazénu do druhého. Všechno bylo pořád stejné, stejné dívky, stejná struktura turnaje, stejná soutěž, ale někdy jsme byly ve Phoenixu, někdy v Texasu nebo v Michiganu. Bylo to jako cestování mezi vesmírnými loděmi. Chtěla jsem psát o tom pocitu, o malosti a nekonečnosti světa mládežnických atletických turnajů, a cítila jsem, že bych o tom pocitu mohla psát lépe, kdyby to bylo delší dílo, kdyby to byl román. Někteří spisovatelé krásně píší o pocitu ze sportování – například Natalie Diaz o hraní basketbalu a David Foster Wallace o hraní tenisu. Joyce Carol Oates napsala knihu O boxu, ale ta je spíš o pocitu z jeho sledování v Madison Square Garden, a to je něco úplně jiného. Vlastní soutěžení nebo sledování těch, kteří jsou uvnitř ringu jsou odlišné zážitky. Chtěla jsem, aby Úder do hlavy zachytil citlivě právě soutěžení.

Vybavuji si pasáž knihy, kdy jedna z boxerek, Rachel Doricko, jí pomeranč. „Opatrně z každého segmentu vybírá bílé žilky pomerančové kůry.“ Miluji způsob, jakým vidíte a slyšíte svět. Jste bytostná pozorovatelka. Vedete si zápisník? Nebo jsou tyto obrazy spontánní a intuitivní?

Kritik James Wood nazval svou knihu Vážné všímání si věcí a myslím, že to je přesně to, o co mi jde. Moje oblíbené knihy vypráví hlavně zachycením fyzického světa. Zrak, sluch, hmat… Nevedu si zápisník. A to s tou pomerančovou slupkou? To ten zvuk, ano, líbil se mi ten zvuk slov, když jsem to napsala! To, co píšu, si zároveň říkám nahlas, takže často upřednostňuji zvuk slova nebo zvuk věty nad vším ostatním.

Vaše texty, včetně sbírky povídek Belly Up, se často točí kolem hrůzy z vlastního těla. Je v nich hodně niterného fyzična. Myslím na Andi Taylor, která si v hrudním koši jiného boxera představuje „tunel prázdnoty“, který musí zaplnit svou rukou, nebo na Rachel Doricko, jak si představuje své „vnitřnosti vypadající jako rozdrcené telecí maso“. Jste v tom vážně dobrá.

Díky za kompliment. Tělo je dobrodružná věc. Nejsem si jistá, jestli mě děsí. Myslím, nebo jsem spíš většinou zmatená. Kupodivu, období v mém životě, kdy jsem měla svou fyzickou formu nejvíce pod kontrolou, kdy jsem aktivně sportovala, bylo zároveň obdobím, kdy jsem se svému tělu cítila nejvíce odcizená. Čím víc jsem od svého těla žádala, tím víc se mi zdálo jako nástroj, jako něco odděleného ode mě samotné. Tak jsem to rozhodně tehdy cítila.

zdroj: thecreativeindependen.com

Zobraziť diskusiu (0)