Nezní to na první poslech zrovna nejrajcovněji – devět veřejných projevů v knize. Jenže není důležité to, že jsou to projevy, ale to, kdo je pronáší. A tohle je ten Vonnegut, kterého jsme mohli číst už za bolševika, protože se posmíval celý život nemyslícím lidem v Americe a tak se nezdál místním cenzorům tak nebezpečný. Jenže chyba lávky – Vonnegut při svém psaní myslel na pitomce jaksi nadnárodně, což jsme my, jeho místní čtenáři, okamžitě dobře chápali. Nikdy se nebál napsat, že „císařpán je vůl, a korunovanej." Býval sarkastický a ironický, volnomyšlenkář, levičák, pacifista. Osobní nepřítel Bushů a války v Iráku.

Vonnegut byl oblíbeným promočním řečníkem, přestože nikdy žádnou vysokou nevystudoval. Na rozdíl od většiny promočních řečníků, kteří mají pro všechny příležitosti jednu předem připravenou řeč, v níž jen zamění jméno příslušné univerzity, Vonnegut si pokaždé přichystal něco originálního.

Ano, měl několik oblíbených témat, které hned čtenáře "sebraných projevů" praští přes oči. Patří mezi ně uznání učitelů, potřeba vychutnávat letmé příjemné chvíle života, při kterých se na moment zastavíme a řekneme si (tak to učil Vonneguta jeho strýc Alex): No není to krása? Jeho poselství absolventům zdaleka nejsou jen samý med. Pokaždé v nich zaznívá Vonnegutovo zoufalství nad ničením planety či opovržení politiky, kteří nás zatahují do války, zatímco jim samým vzhledem k věku a postavení nic nehrozí. Zmiňuje též potřebu široké rodiny ( sám měl tři děti z prvního manželství, tři adoptoval po úmrtí své sestry, čtvrté se svojí druhou ženou) a obřadů dospívání, které v minulosti dodávaly společnostem sílu a jejichž absence sužuje tu naší. Vonnegut píše, že "spisovatel je v první řadě učitel" a jeho proslovy k absolventům vždy obsahovaly ponaučení, které se nese celým jeho dílem, ponaučení, jež neomaleně pronese postava v jednom z jeho raných románů a které předával fanouškům, když od něj žádali radu: "Znám jen jedno pravidlo - ksakru, musíte být laskaví."

Že to ale nebylo pravidlo jediné, ukazuje soupis osmi pravidel pro psaní povídek, která ustanovil vyučující Vonnegut ve sbírce Tabatěrka z Bagomba :

1. Využijte čas naprostého cizince takovým způsobem, aby si dotyčný či dotyčná nemysleli, že ho zbytečně promrhali.
2. Nabídněte čtenáři aspoň jednu postavu, které by mohl fandit.
3. Každá postava by měla něco chtít, byť třeba jen sklenici vody.
4. Každý věta musí udělat jednu ze dvou věcí - poodhalit postavu nebo posunout děj o kousek dál.
5. Začněte co nejblíž u konce.
6. Buďte sadista. Ať jsou vaše postavy sebehodnější a sebenevinnější, proveďte jim něco hrozného, aby čtenář viděl, z jakého jsou těsta.
7. Pište tak, abyste potěšili jen jednoho člověka. Když otevřete okno a začnete objímat celý svět, váš příběh dostane zápal plic.
8. Nabídněte svým čtenářům co nejvíc informací v co nejkratší době. K čertu s napětím. Čtenáři by měli být v obraze do takové míry, že by byli schopni příběh dokončit sami, kdyby náhodou posledních pár stránek sežraly myši.

Dodává, že Flannery O´Connorová „porušovala prakticky všechny z výše vypsaných zásad kromě první“ a že „velcí spisovatelé k tomu mají sklony“.

informační zdroje: předmluva knihy, wiki

Zobraziť diskusiu (0)