Francouzské inspirace

Julian Barnes dnes žije v Londýně a v květnu letošního roku publikoval esej o umění Keeping an Eye Open. Když zrovna nepracuje, rád se věnuje sportu nebo cestuje. Nejraději se prochází v přírodě a podniká dlouhé pěší túry po Francii nebo Itálii. Francie je všeobecně jeho velkým zdrojem inspirace, jak řekl pro deník The Guardian: „Ano, je to moje druhá vlast. Nabízí mi něco — možná historii, krajinu — co očividně stimuluje mou představivost. Taky samozřejmě znám dobře francouzský jazyk i literaturu. Mnoho mých myšlenkových zdrojů je spíš francouzských než anglických. Navíc mám moc rád francouzský venkov.“ I proto je Barnes dnes miláčkem francouzských čtenářů a ve Francii je téměř stejně (ne-li více) populární jako v Británii. Závěr citace navíc odkazuje i na Barnesova nejmilovanějšího spisovatele Gustava Flauberta, který také obdivoval francouzský venkov a uměl skvěle popsat jeho atmosféru a obyvatele. To však není jediná věc, kterou má Barnes s tímto velikánem francouzské literatury společnou. Je známo, že Flaubert obvykle svůj napsaný text neustále hnidopišsky přepisoval, a to až do chvíle, kdy se mu všechny věty zdály naprosto dokonalé a ladné. I Barnes napsaný text neustále přepisuje, nejprve v ruce a pak znovu načisto na stroji, až se mu konečně zalíbí. Říká o sobě, že nejraději píše na starém psacím stroji, protože ho to stojí nějaké úsilí, na rozdíl od psaní na počítači, kde každý text vypadá hned hotový. Postupuje naprosto nenuceně, pustí se do psaní jedné knihy, a když ji dopíše, vrhne se hned na další a netráví dlouhý čas přípravou nebo rešerší, začne psát, a to i přesto, že má ještě v hlavě knihu předchozí. Možná proto se zdá, že se Barnes v románech často opakuje a svá témata postupně rozvíjí.

Zdá se, že Barnes začal svou kariéru spisovatele v tradiční posloupnosti nejprve psaním literárních kritik a jiných článků do novin, poté zkusil delší žánry, psal povídky a krátké romány. Postupem času píše delší či kratší knihy, přičemž čtenář může mít dojem, že jeden román navazuje na druhý, rozvíjí témata již zmíněná v předchozích knihách a může sledovat postupně se vylepšující autorův styl. Tento kariérní postup však Barnes, jak zmínil v rozhovoru s Clivem Jamesem, odmítá. Podle něho je novinářská průprava jistě výhodou, ale jde hlavně o talent. Neexistuje žádný osvědčený plán, jak se stát úspěšným spisovatelem. Spisovatelem původně prý ani být nechtěl, chtěl se věnovat umění, ale necítil nutkání něco tvořit. Snad proto začal svůj první román psát až v pětadvaceti letech a vydal ho, až když mu bylo třicet čtyři.

Flaubertův vzor

Barnes svým autorským stylem pokračuje v tradici moderní literatury, snaží se psát hravou a experimentální prózu, současně se však nikdy nepouští za hranici snesitelnosti či srozumitelnosti. Dílo Gustava Flauberta doprovází Barnese celou literární kariérou a lze jej označit za autorů vzor. O jeho románu Paní Bovaryová v již zmiňovaném rozhovoru s Clivem Jamesem prohlásil: „Proč má spisovatel ještě vůbec něco psát, když Paní Bovaryová už je napsaná?“ Tento román Barnese velmi ovlivnil již při prvním čtení, četl ho nejdříve v patnácti letech anglicky a později francouzsky. Už tehdy považoval Barnes Flauberta za génia a později si uvědomil, že právě Paní Bovaryová je podle něj první moderní román. Oceňuje dokonalou kompozici tohoto díla a mistrné a originální použití tzv. „volné nepřímé řeči“, kterou si později osvojili modernisté a zdokonalili ji jako tzv. „proud vědomí“. Ještě více si Barnes považuje Flaubertova posledního románu Bouvard a Pécuchet, který, jak řekl, není již jen moderní román, ale „román modernistický“, ve kterém autor silně přetváří románový žánr. O to samé se snaží i Barnes, pro kterého je určující forma a jeho cílem je psát romány netradičním způsobem. Barnes nezastírá inspiraci literárními velikány. Kromě Flauberta ho uchvátili i jiní klasici anglické, francouzské a ruské literatury, jako jsou Dostojevský, Puškin, Voltaire, Montaigne, Baudelaire, Hardy, T. S. Eliot či Huxley. V rozhovoru pro The Paris Review uvedl, že nejlepším anglicky napsaným románem je podle něj Middlemarch od George Eliotové. V současnosti se však ve francouzské ani v britské literatuře, jak s lítostí uvedl ve zmíněném rozhovoru, zatím neobjevil nikdo, kdo by svým talentem zásadně vybočoval z řady.

Za zmínku rovněž stojí, že v rozhovoru pro francouzský časopis autor také řeší otázku, co je to literatura. Z jeho odpovědi je zřejmé, že ke spisovatelskému řemeslu chová patřičnou úctu: „Psaní je proces, při kterém spisovatel vytváří velké lži sofistikovaným způsobem a tyto lži jsou nakonec pravdivější než pouhá snůška faktů.“ O to se pokouší i Barnes. Autor má podle něj dvě možnosti — buď si vybere, že bude psát o sobě, nebo se bude držet objektivního vyprávění. Právě k druhé volbě inklinuje i autor Flaubertova papouška, ačkoli by s tím mnohý čtenář nemusel nesouhlasit. Je pravda, že Barnesovy příběhy se z velké části zakládají na objektivních faktech, například právě Flaubertův papoušek nebo jeho poslední novela Roviny života, ale s těmito fakty se autor nezdráhá si pohrávat, upravovat je k obrazu svému nebo si k nim vymýšlet další příběhy. Toho se dopouští například v Historii světa v 10 a ½ kapitolách (A History of the World in 10 ½ Chapters, 1989, česky 1994 v překladu Evy Klimentové), kde si žertovně upravuje obecně platné pravdy nebo životy významných osobností či příběhy uměleckých děl. Barnes ctí sounáležitost spisovatele se svou dobou, často se zabývá otázkou toho, jak jedinec zapadá do historie světa. Spisovatelovým úkolem totiž není nic menšího než zobrazovat svět v jeho plné komplexnosti a složitosti. Nejde mu o historickou pravdivost příběhu ani postav, ale o dobře napsaný román, který má čtenářům co říct.

ukázka z textu anglistky Veroniky Geyerové Filosof a frankofil

Zobraziť diskusiu (0)