Nositelka Nobelovy ceny za literaturu, udělené v roce 2015, Světlana Alexijevičová budí mezi čtenáři i odborníky po celém světě nejen nadšení, ale občas také rozpaky a nejednou dokonce rozhořčený odsudek typu „to přece není žádná beletrie, ale vypočítavá, spekulativní, ba hyenistická žurnalistika“ — takto ostatně její knihu Zinkoví chlapci (Cinkovyje malčiki, 1989), jejíž české vydání už se připravuje, hodnotily matky afghánských veteránů, které spisovatelku po vydání knihy žalovaly za zneuctění mise afghánských veteránů. Mezi běloruskou diasporou žijící v České republice jsem zaznamenal dokonce i názor: „jakápak běloruská spisovatelka — to je přece typický produkt sovětské epochy“.

Zkusme se v tom tedy alespoň elementárně vyznat.

Původním povoláním a vlastně i vzděláním je Alexijevičová samozřejmě novinářka, čemuž ostatně odpovídá i způsob jejího psaní, který po celé čtyři desítky let prakticky nemění: není to žádná fiction, ale poctivá novinářská práce, pravda, posléze okořeněná nejen uspořádáním materiálu, jeho řazením, zřejmě jistou stylizací a samozřejmě i autorčinými komentáři. K tomu bychom v souvislosti s její údajnou „sovětskostí“ měli dodat, že opak je pravdou: zatímco taková ta spotřební sovětská žurnalistika budovala na režimních klišé, zkreslování a přikrášlování i vyložených lžích, tato žena měla odjakživa problém přesně opačný. Jeden příklad za všechny, navíc ze samých počátků její novinářsko-spisovatelské kariéry: její první kniha Odjel jsem ze vsi (Ja ujechal iz děrevni, 1976) je soubor monologů běloruských venkovanů, kteří to na v podstatě robotářském sovětském venkově nedokázali vydržet a odstěhovali se do města. Kniha už byla připravená do tisku, ale oddělení propagandy tehdejšího ÚV KS Běloruska ji zakázalo a sazbu nechalo rozmetat. Důvod? Kritika tuhého, v podstatě nevolnického postavení vesničanů, kteří při sobě neměli ani občanský průkaz (ten byl uložený na vesnickém sovětu a vydávaný jen v případě, že člověku bylo úředně povoleno vypravit se někam na cesty), a údajné „nepochopení agrární politiky strany“. Těžko dnes soudit, jak to tehdy bylo, ale Světlana Alexijevičová se nakonec téhle knížky zřekla — nikoli proto, že by si sypala popel na hlavu za ony „antisocialistické“ názory, ale proto, že jí samotné připadala až příliš novinářská.

Ostatně na sklonku roku 2014 v rozhovoru pro Český rozhlas mi paní Světlana na otázku, jak to s tou její novinařinou a základní autorskou metodou je, odpověděla: „Víte, když jsem byla ta novinářka, jako by se mi nedostávalo prostoru. Protože to, co potřebovaly noviny, to byly jen informace, kdežto mě zajímalo něco jiného. Od dětství jsem vyrůstala v atmosféře příběhů o válce, o smrti — a to všechno bylo tak tajemné a tak děsivé, že se to vůbec nepodobalo tomu, co se člověk mohl dočíst v dobových knížkách. Na mě to působilo přímo omamně. Jenže sotva jsem dostudovala žurnalistiku, dostala jsem samozřejmě umístěnku do novin, a to mi prostě nestačilo. Tak jsem hledala sama sebe — dokonce jsem psala verše, divadelní hry, zkrátka jsem zkoušela všechno možné. Pak jsem si ale uvědomila, že v ruské literatuře existuje takový žánr, který není totéž co mé psaní, ale podobné to je. Třeba když Fedorčenková zaznamenávala příběhy z první světové války — takové střípky, scénky, v nichž promlouvají dejme tomu ranění a podobně. V našich časech podobné věci psal Ales Adamovič — na mysli mám rozhodně titul Moje ves lehla popelem, což je o vesnici, kterou Němci skutečně vypálili, a přeživší o tom vydali svědectví. Proto tak ráda píšu to, co skutečně vyslechnu. Už od dětství mám pocit, jako by ve mně neustále zněl celý sbor hlasů a ty hlasy hledaly cestu ven.“

Ještě zajímavější je ale příběh vzniku její první skutečně vydané knihy Válka nemá ženskou tvář (U vojny ně ženskoje lico, 1984). Pokud následující legenda není zcela pravdivá, pak je, jak se u nás rádo říkává, dobře vymyšlená: Světlana si před započetím sbírání materiálů vypůjčila od již zmíněného Alese Adamoviče a dalšího, v té době již slavného běloruského spisovatele Vasila Bykava tehdy šílenou částku pět tisíc rublů (což se rovnalo našim padesáti tisícům korun), za část téhle sumy si koupila přenosný magnetofon a za zbytek peněz pak za svými nehrdinskými hrdinkami Velké vlastenecké války putovala po celém Sovětském svazu. Několikaletou práci na knize dokončila v roce 1983 a ta o rok později s příslušnými cenzurními škrty vyšla v takzvaném tlustém literárním časopise Okťabr. Perestrojka už byla na dohled, psát se v Sovětském svazu dalo stále odvážněji, ale Světlanu Alexijevičovou partajní Koniášové obvinili z „pacifismu, naturalismu a dehonestace sovětských válečných hrdinek“. Sama Alexijevičová k podobným obviněním (znějícím, jak už řečeno, dodneška) říká: „Já nepopisuju ideu jako takovou, ale metafyzickou tragédii lidského života, který se ocitl mezi žernovy. A nikoho nesoudím. Ta idea požírala nejlepší, báječné lidi, kteří se do nového bytí vrhali s nadějí, že přinesou lidstvu štěstí, že pro ně vybudují dobrý a správný život. Já sama jsem se ještě s takovými lidmi setkala. A protože na troskách se už tisíce let nic dobrého zbudovat nedaří, tak se vždycky musíme připravit a soustředit na pomalou a dlouhou práci.“

Světlana Alexijevičová je také osobnost na výsost politická a zajímavé je, že kriticky se už dlouhá léta staví nejen proti režimu Alexandra Lukašenka i vůči prezidentovi osobně, ale také vůči slabé a rozhádané běloruské opozici, o níž svého času prohlásila, že „v ní nejsou žádní politici, jen kulturologové, snílci a romantici“. Zní to sice možná tvrdě, ale je na tom hodně pravdy. Na obranu běloruské opozice snad jen tolik, že v podobných režimech dopadá takto jakákoli opozice víceméně vždycky…

Vztah Lukašenkova režimu k takovéto oponentce (která měla a zejména dnes má ve světě v mnoha ohledech větší váhu než zmíněná běloruská opozice) se dá docela snadno pochopit: její knihy nesměly a nesmějí vycházet a ona sama se v režimem kontrolovaných médiích nemohla objevit. Je proto pochopitelné, že v roce 2001 z Běloruska odjela a dlouho žila na Západě. V roce 2011 se však vrátila do Minsku, čemuž se zase není co divit: chcete-li být svědomím svého národa, musíte žít s ním — i kdyby to bylo sebetěžší.

Alexijevičová bývá z takových těch kryptosovětských a kryptokomunistických pozic napadána jako nihilistka. Když jsem se jí předloni v Praze zeptal, jak na takovéto obžalobné soudy reaguje, řekla mi (ostatně s řadou nečekaných konsekvencí, vypovídajících rovněž o její životní politické orientaci): „V zásadě nějaký vyloženě pozitivní typ nenajdete v žádné mé knize. Mě hrdinové nezajímají. Já zkoumám masové lidské povědomí. A tohle masové lidské povědomí vnímá ztrátu své obrovské staré vlasti tragicky. To, čemu se říká perestrojka a revoluce, udělal Gorbačov a hrstka intelektuálů, a ne lidi. Lidi tomu všemu v jistém okamžiku svorně uvěřili, ale když zjistili, jak se věci vyvíjejí, jak se všechno rozkrádá, tak pro ně slovo ,demokrat‘ začalo znít málem urážlivě. A když chcete podobný problém zkoumat, musíte tak činit v mezních parametrech. Mluvím třeba o sebevraždě a podobných věcech. Přece nebudu psát nějaké črty o úspěšných podnikatelích — to je problém docela jiný.

Já si myslím, že Gorbačov je velký muž, když udělal to, co udělal. Jenže pak jsme šanci nedokázali opravdu vytěžit — o to mi jde. Já jsem gorbačovka, či jak to říct, a přitom kdekdo tohoto člověka považuje za zločince a nejradši by ho postavil před soud. Já jsem liberálka sociálně-demokratického založení. Víte, žila jsem tři roky ve Švédsku a musím říct, že tamní životní styl se mi zamlouvá — protože je tam všechno poctivé. To se u nás nezdařilo. Lidi vlastně ani tolik neteskní po Sovětském svazu, jako je jim spíš líto toho, že se zase nic pořádného nepovedlo. Čechům se to povedlo, Polákům se to povedlo, Pobalťanům taky — i když jiná věc je, jak se to povedlo, ale o tom nemluvme. U nás se to každopádně nezdařilo a my se ptejme proč. Proč jsme třeba já a mí přátelé na Putinovo přání prohlášeni za vlastizrádce?

Už jsem říkala, že být disidentem ve vztahu k moci, třeba Lukašenkově, je těžké, ale možné — třeba Puškin byl taky disident. Ovšem stát se disidentem vůči svému lidu, když si to ten lid neuvědomuje… Víte, žít v současné ruské společnosti je v jistém smyslu o strach: ve společnosti, kde se vraždí homosexuálové, kde kozáci můžou přerušit a znemožnit divadelní představení, jako se to stalo v Petěrburgu… Někdy má člověk pocit, jako bychom se vraceli do středověku.“

Co říct závěrem? Světlana Alexijevičová je nejen mimořádná autorka umělecky ztvárněné dokumentární literatury, ale také osobně velmi statečná žena. Když uprostřed loňského roku komentovala ve Varšavě ozbrojenou ruskou agresi na východní Ukrajině, mimo jiné řekla: „Je strašné, když po sobě lidi začnou střílet, místo aby spolu rozmlouvali. Ale řekla bych, že tohle neplatí jen o Rusech.“ Na tiskové konferenci u příležitosti získání Nobelovy ceny pak proti sobě postavila „laskavý a humánní svět ruské klasiky, svět, před nímž se dodnes všichni v úctě sklánějí“, a svět „Berijův, Stalinův, Lukašenkův, Šojguův a Putinův“.

Mimochodem — před velikostí této skromné ženy se nakonec zase musel sklonit i sám Alexandr Lukašenko, když jí ke zcela mimořádnému ocenění sice zdráhavě a jistě nerad, ale přece jen poblahopřál…

Autor je rusista, překladatel a redaktor Českého rozhlasu, text vyšel v časopisu Host 1/2016, chtějte mít Host ve svém knihkupectví

Zobraziť diskusiu (0)