No Foer jen logicky píše: když psi a kočky uhynou, spálíme je v kafilerii na kostní moučku, kterou potom krmíme zvířata, která později jíme. Co kdybychom to zkrátili a jedli je rovnou? Tak taková je to kniha!

Mark Twain prohlásil, že přestat kouřit je ta nejjednodušší věc na světě – dokázal to nejmíň tisíckrát. Řekl bych, že s ve­getariánstvím je to podobné. Na střední škole jsem se stal ve­getariánem tolikrát, že to ani nedokážu spočítat. Většinou to bylo proto, že jsem si chtěl vybudovat nějakou vlastní identitu ve světě plném lidí, kteří ji měli tak nějak samo sebou. Vegeta­riánství pro mě představovalo originální slogan, který jsem si mohl nalepit na mámino auto, nebo příležitost dostat se pod sukně ekologickým aktivistkám. (A taky jsem si pořád myslel, že ubližovat zvířatům není správné.) Že bych ale úplně přestal jíst maso? To ne, jen jsem ho nejedl veřejně. V soukromí jsem byl jako na houpačce. V té době se táta, než začal vařit večeři, často ptal: „Má dnes někdo nějaké speciální stravovací požadavky?“

Na vysoké jsem maso zase začal jíst. Ne že bych věřil, že je to správné, ale nechtěl jsem tyhle věci vůbec řešit. Prostě jsem zrovna žádnou „identitu“ nepotřeboval. A nikdo z těch, co mě znali jako vegetariána, nebyl poblíž, takže jsem neměl důvod se přetvařovat, ani jsem se nemusel bát, že budu muset vysvětlovat tu změnu. Dost možná mě odradilo i to, že vegetariánů byla na univerzitě většina – připadalo mi to jako nošení dříví do lesa.

Když jsem si ale ve druháku vybral jako specializaci filozo­fii a snažil se o věcech opravdu přemýšlet, stal jsem se vegeta­riánem znovu. To úmyslné přehlížení faktů, které podle mě konzumace masa nesporně vyžaduje, mi najednou připadalo neslučitelné se životem intelektuála, o který jsem se snažil. Domníval jsem se, že člověk může, měl by a musí žít v soula­du s vlastním rozumem. Asi si dovedete představit, jak jsem tím každému lezl na nervy.

Asi dva roky po tom, co jsem dokončil školu, jsem maso zase jedl. Spoustu masa všeho druhu. Proč? Protože mi chutnalo. A taky proto, že při vytváření návyků není zas až tak důleži­tý rozum, ale spíš příběhy, které si mezi sebou lidé vyprávějí, a také ty, které vyprávíme sami sobě. A já si pověděl příběh o odpuštění, jehož hlavním hrdinou jsem byl já sám.

Jenže pak mi osud přihrál do cesty mou budoucí ženu. A než jsem se stihl vzpamatovat z naší první schůzky, už jsme řešili dvě nečekané záležitosti: svatbu a vegetariánství.

Její patálie s masem se nápadně podobaly těm mým. Na jed­né straně byly věci, kterým věřila, když ležela večer v posteli, a na straně druhé věci, pro které se rozhodla ráno u snídaně. Jímala ji hrůza (i když jen občas a na chvíli) z toho, že se po­dílí na něčem opravdu špatném, a zároveň se konejšila tím, že se jedná o problém příliš složitý na to, aby se v něm člověk dokázal vyznat, a že nakonec chybovat je lidské. Stejně jako já měla určité přesvědčení, které ale nebylo dost pevné.

Lidé vstupují do manželství z různých důvodů a my se rozhod­li vzít v naději, že náš svatební den bude zároveň prvním dnem našeho nového života. Ostatně i židovský obřad a symbolika podporují představu o tlusté čáře za minulostí – asi nejznáměj­ším příkladem je závěrečné rozdupávání sklenice. Co bylo, bylo, ale teď to bude jinak. Všechno bude lepší. My budeme lepší.

Zní to dobře, ale lepší v čem? Věcí, ve kterých bych se mohl zlepšit já, jsou mraky (mohl bych se naučit cizí jazyky, být tr­pělivější, pracovitější…), ale podobných slibů jsem si dal už to­lik, že jsem jim dávno přestal věřit. Jsou taky mraky věcí, které bychom mohli zlepšit mezi sebou, ale těch, co jsou opravdu důležité, lze ve vztahu změnit jen málo. A i když se někdy zdá, že nic není nemožné, ve skutečnosti je to jinak.

Pojídání zvířat, něco, co nás oba trápilo, a na co jsme už oba zapomněli, se zdálo jako dobrý začátek. A tak jsme se během jednoho týdne zasnoubili a stali vegetariány.

Jasně, že naše svatba nebyla vegetariánská. Přesvědčili jsme sami sebe, že naši hosté, z nichž někteří urazili pěkný kus cesty, aby se s námi mohli radovat, si zasluhují, abychom je pohostili živočišnou bílkovinou. (Taky vám to připadá posta­vené na hlavu?) Na líbánkách jsme jedli ryby, ale to jsme byli v Japonsku, a když už jste jednou v Japonsku… A po návratu do našeho nového domova jsme si občas dopřávali hambur­gery, kuřecí polévku, uzeného lososa nebo steak z tuňáka. Ale jen tu a tam. Jen když se nám zrovna zachtělo.

Myslel jsem, že máme vyhráno a že bychom u tohohle dů­sledně nedůsledného stravování mohli zůstat. Proč by se mělo jídlo od všech ostatních morálních oblastí našeho života nějak lišit? Byli jsme čestní lidé, kteří čas od času lhali, pozorní přá­telé, kteří se občas zachovali bezohledně, a vegetariáni, kteří sem tam jedli maso.

Nemohl jsem si být jistý ani tím, že se svého přesvědčení nedržím jen proto, že mi připomíná dětství – že kdybych se v sobě začal šťourat, nenašel bych jen lhostejnost. Nevěděl jsem, co to zvířata jsou, a už vůbec, v jakých podmínkách se chovají nebo jakým způsobem se zabíjejí. Celá ta věc mě zneklidňova­la, což ale neznamenalo, že by měla. A nic mě nenutilo, abych si to v hlavě srovnal.

Pak jsme se ale rozhodli mít dítě a to byl najednou úplně jiný příběh.

Jonathan Safran Foer

Zobraziť diskusiu (0)