2.

Třetího dubna její máma řekne: „Já snad spolkla kámen.“ Jdou se projít kolem stadionu, kvetou sasanky. Nějací kluci hrají s povykem fotbal, jeden brečí do brankové tyče. Její máma má zimní kabát. K večeři budou mít hamburgery, proto ta procházka.

Ona sama má jen ručně pletený islandský svetr, je na něj moc brzo, vítr profukuje oky. „Kámen?“ říká a její máma přikývne: „Úplnej balvan. Tady.“ Její máma se na chvilku zastaví a položí si dlaň na kabát pod prsa. Pak pokračují směrem k rybníku. Zpod křoví sem tam vykukují krokusy, krokusy nemají rády.

Cestou zpátky potkají Palleho, její máma radostí zvedne jednu nohu. Palle pracuje v Pánských oděvech, občas se za její mámou staví v obchodě a oběd si snědí spolu. Když svítí slunce, sedí oba s nohama vystrčenýma ze zadních dveří. Teď Palle spěchá za neteří, na nosiči veze dort. Otočí se a zamává jim, kolo se zakymácí.

Cestou domů se spolu nebaví. Těsně před náměstím řekne její máma: „Asi Palleho někdy pozvu na hovězí pečeni. Co ty na to?“ „Proč ne?“ „Hovězí pečeni přeci člověk nedělá jenom pro sebe.“ Přestaví nábytek u sebe v pokojíku. Nástěnku přendá k oknu. Má spoustu výstřižků a pohledů a fotek. Výstřižky visí na jediném špendlíku, přes léto se jim zvedne spodní okraj. Pokoj má 13 okna do dvora, sleduje, jak přístavek obrůstá šťovíky.

Popelnice na dvoře je plná vlasů. Jednou jsou tam celé dva copy. To ji tak zaskočí, že poklop zase přibouchne a šlápne do nějakého lógru, toho jsou tam vždycky závěje. V červnu do sebe její máma nedokáže vpravit chleba s marmeládou. Většinou sní ten, pak ještě jeden s medem a půlku toustu se sýrem. Druhou půlku si zabalí s sebou do práce.

Teď tam sedí a nehty bubnuje do stolu vedle talířku, ta marmeláda je jahodová, z obličeje si odfoukne jeden pramen vlasů. Vážně nemá hlad. Ale vždyť takhle po ránu nemá spousta lidí chuť k jídlu. Ona sama putuje mezi jogurtem a zrcadlem v chodbičce, za hodinu píše test z němčiny, taky si převleče halenku. „Ty neposedíš,“ řekne její máma. „Nestíhám.“ „Prosím tě, sedni si.“ „Ale to pak přijdu pozdě.“ „Ještě máš moře času.“ „To teda nemám.“ „Tahle je pěkná, jen si zvedni límeček.“ „To už děláš jenom ty.“ „No jo. To je asi fakt,“ připustí její máma a dívá se do talířku, ohýbá a natahuje prsty.

Jeden z těch výstřižků je z Politikenu, najde ho na chodníku před pekařstvím. Nemá tušení, že se tyhle kodaňské noviny dají koupit u nich v pekařství, ale taky že ne, vysvětluje prodavačka. Někdo je sem přinesl a pak je tu zapomněl. Jsou včerejší, 14 studují je nad pultem. Určitě to byli nějací lufťáci. Ona si koupí celozrnnou housku a máslíčko.

Na závěr školního roku vystupují učitelé se scénkou. Její máma tleská jako pominutá, sem tam se ovívá zpěvníkem, to vyvolá řetězovou reakci. Otevřou dveře tělocvičny do polí. Je to nouzový východ, to se vůbec nesmí. Venku je všechno zářivě zelené a modré. Při závěrečném žákovském projevu, v krátké, bezduché pauze, se nejdřív ozve kukačka, pak čejka a všichni se zasmějí.

(Překlad: Helena Březinová)