.................

Poprvé jsem byl v Africe náhodou. Stopoval jsem napříč Izraelem a na jihu v Ejlatu mi jeden baťůžkář nadšeně doporučoval Egypt. Moc jsem to nepromýšlel a vyrazil. Zatímco Izrael byl mojí zkouškou dospělosti — poprvé jsem se musel hádat s šéfem o výplatu, poprvé mě pokousaly štěnice a poprvé jsem sdílel dům s člověkem závislým na heroinu —, Egypt se stal iniciací, životní křižovatkou, počátkem cesty, na kterou mě přivedla kombinace mnoha náhod a mého prvního zásadního rozhodnutí.

Život je sled obrazů. Některé mi v hlavě visí pevně, jako v galerii, přibité na celý život. Nikdy nezapomenu na svůj první nevěřícný pohled na slumy v Káhiře, na lidi žijící v horách odpadků, na to první setkání s opravdovou materiální chudobou. Pamatuju si na stařičkou žebračku na schodech do káhirského metra, která seděla v kaluži vlastních exkrementů a v mraku černých bzučících much. Právě ve chvíli, kdy jsem ji zpozoroval, se jí protočily oči, snad omdlela, snad zemřela, sesunula se o pár schodů níže, jako hadrová panenka. Mrak much přelétl k ní. Lidé dál chodili okolo. Bylo to osobní seznamování s realitou, o níž jsem dosud neměl tušení.

Pamatuju si, jak jsem se vztekal, když jsem měl na hoře Sinaj katastrofický průjem, pověstnou faraonovu pomstu, a říkal si, jak je to nespravedlivé — Mojžíšovi tady Bůh dá Desatero, něco historicky významného, a mně nadělí možnost se přede všemi podělat do gatí. Od té doby je nezvládnutí průjmu jednou z mých největších cestovatelských nočních můr. Vzpomínám na ten pocit monumentálnosti a lidské malosti v porovnání s tíhou věků, když se přede mnou pomalu vynořovaly pyramidy v Gíze.

Vzpomínám na ten pocit neuvěřitelné životní pohody, když jsme se tři dny váleli na felúce, malé plachetnici, pluli po Nilu a jen jedli, pili a navštěvovali starobylé chrámy. Díval jsem se tehdy na místy uzoučký pruh zeleně kolem majestátního toku a poprvé si uvědomoval, jak tenká může být pro některé lidi hranice mezi životem a smrtí. Spektrum a intenzita emocí, které mi cestování po Egyptě nabídlo, byly nepopsatelně silné. Už nebylo cesty zpět. Poprvé v životě jsem cítil, že opravdu žiju.

Egypt mi daroval i jeden z mých nejdůležitějších cestovatelských zážitků. V naší mezinárodní baťůžkářské skupině ve složení Řek, Švýcar, Švédka, Američan a Čech jsme jeli přes půl země vlakem třetí třídy, na který nám nádražáci v Luxoru nechtěli prodat lístky — tvářili se, že spoj neexistuje. Byl to stařičký plechový a dřevěný vlak, nekonečně dlouhý, s mřížemi v oknech a bez záchranných brzd. Byl narvaný k prasknutí, pomalu se šinul na sever a vezl dvakrát či třikrát víc pasažérů, než si nejspíš představovali jeho konstruktéři. Kolorit vlaku dotvářeli energičtí prodavači a prodavačky všeho, co si můžete přát na dlouhé cestě rozlehlou pouštní zemí. Vlak byl ve skutečnosti jedoucím tržištěm, prostoupeným nutností vydělat alespoň pár liber na každodenní přežití. Zarputilí prodavači se prodírali tam a zpět tím davem propleteným s kozami, ovcemi, balíky zboží a jídla, lidmi i zvířaty, sedícími a ležícími na zemi, na policích pro zavazadla s nohama visícíma před očima ostatních. Ti nejprivilegovanější cestovali na přeplněných nepohodlných pravoúhlých dřevěných sedačkách. Všichni jsme tu byli ve vrstvách, v tom pouštním srpnovém horku, propojení touhou dostat se do své cílové destinace.

Nejvíce jsem obdivoval umění prodavačů, kteří se tím vším kodrcajícím se zmatkem dokázali proplést s padesáti sklenicemi vařícího čaje na velkých stříbrných podnosech, aniž zaváhali. Ani kapka nápoje, jehož každý doušek si Egypťané vychutnávají jako okamžik úlevy od těžkého života, nepřišla nazmar. Pamatuju si tu zvláštní nevolnost v žaludku, když jsem se dva roky poté nevěřícně díval na zprávy, že při neštěstí u El Ayyatu zemřelo nejméně čtyři sta lidí, když ten vlak začal hořet. Cestující se z něj nemohli dostat ven ani ho nijak zastavit — zatímco se řítil rychlostí přes sto kilometrů v hodině dál a proměnil se v pec, kterou rozfoukává silný vítr. Ten den byl svátek a ve vlaku bylo místo šestnácti set lidí dvakrát tolik. Všichni se toužili vidět s rodinami, strávit co nejvíce času odpočinkem s příbuznými, obejít známé a probrat všechny důležité novinky. Mnoho z nich už domů nikdy nedorazilo. Hořící lidé vyskakovali z hořícího vlaku. Z mnoha zbyl jen popel nebo ohořelá torza těl visící skrz mříže v oknech vagonů. Ve vlaku bylo oficiálně zakázáno vařit čaj na plynových bombách. Jedna z nich explodovala. Dodnes mám schovanou a zarámovanou jízdenku z tvrdého papíru, z egyptského vlaku, který už neexistuje. Stejné jízdenky dříve cvakávali průvodčí ve vlacích i u nás.

Je to moje memento, vzpomínka na krásu cestování i jeho rizika, poděkování, že my tehdy přežili v bezpečí. Je to můj osobní talisman, symbol, který mi připomíná, že na každé cestě musí člověk počítat s tím, že některé věci nemá nikdo z nás pod kontrolou, zatímco se modlíme, abychom dorazili do cíle a mohli si dát čaj s těmi, kdo na nás čekají. Postupně jsem se i díky Egyptu upnul k hlavnímu pravidlu: když cestuješ, vždy minimalizuj rizika. A uvědomil jsem si, že nejnebezpečnější na cestování je vždy doprava. Pravděpodobnost, že vás zabije terorista nebo zloděj, nemoc nebo parazit, ty stereotypní věci, kterých se bojíme nejvíce, je extrémně malá. Spíš to může být opilý řidič kamionu v protisměru, jedoucí nocí bez světel na rozbité silnici.

Mnohokrát jsem pak v průběhu let na ten egyptský vlak myslel, jako na první lekci o nebezpečí dopravy — třeba když se kola skákajícího autobusu TATA v nepálském Himálaji ocitala mimo vozovku nad půlkilometrovou propastí. Nebo když jsme se řítili zbytečně rychle po hliněných děravých cestách Ugandy ve staré dobité dodávce, v níž se vylil kanystr benzinu. Měl jsem třícentimetrovou vrstvu hořlaviny pod nohama, byl uvězněný s dvaceti namačkanými lidmi a měl sedadlo nejdál ode dveří. Také v malých letadlech nad Saharou, když horký vzduch zacloumal tím komárem nad matkou všech pouští. Nebo v taxících, z nichž jsem musel utéct, protože řidič byl namol. Když jsem viděl, jak vypadá na silnici šmouha mozku člověka, který si na motorku nevzal helmu.

Dodnes děkuju Izraeli a Egyptu, že mi těch pár měsíců v nich strávených převrátilo život vzhůru nohama. Pomohly mi udělat první zásadní životní rozhodnutí, že chci spojit svou existenci s cestováním. Bylo to první skutečně moje rozhodnutí, které jsem si musel později obhájit. Poprvé jsem se tehdy ocitl v situaci, kdy jsem se o sebe staral úplně sám, cizinec v cizích zemích. Ale zamiloval jsem se do zkoumání terry incognity, o níž jsem jako kluk snil u dobrodružných příběhů z knih.

Jako dítěti i dospívajícímu mi přišlo nemožné, že bych někdy takový svět uviděl na vlastní oči. Už první cesta však tenhle mentální blok zničila. Na ní jsem si uvědomil, že nezáleží na tom, kolik vidíte dokumentů, fotek, kolik čtete příběhů, kolik cestovatelů si poslechnete. Nikdy se to nedá srovnat s tím, když tu neznámou zemi, ten neznámý horizont, zažijete osobně a skutečnost ochutnáte všemi smysly. Se vší krásou i nebezpečím. Uvědomil jsem si tehdy, jak málo doopravdy známe naši planetu a její lidi, přestože si často z pohodlí gauče máme tendenci myslet opak.

Náraz skutečnosti a poznání mi změnil DNA. Nechal jsem ten divoký svět vstoupit do mého osobního příběhu se vším všudy, s riziky i bolestí. Chtěl jsem začít svět poznávat na vlastní kůži, aniž jsem tušil, co mě čeká, a aniž jsem věděl, co všechno mi to dá a co vezme. Touha po dobrodružství mi zaplavila krevní řečiště. Od té doby se mi plnil sen, měl jsem příležitost vidět několik desítek zemí, setkat se s lidmi v nich a slyšet jejich příběhy. Na africký kontinent jsem zatím cestoval osmkrát. Ani jednou jsem se nevrátil stejný.