Jeho služka z Něj už byla celá zoufalá.

Když měl Pán dobrou náladu, dovedl být hrozně milý — hrál na harmonium legračně zrychlené kostelní písně, pomocí svíčky i všelijak pokroucených prstů metal po stěnách stínová zvířátka jako živá, a jednou ráno si dokonce sám zatopil v kamnech. A navíc služce nosil dárečky — tu pestrý šátek, jindy zase sametovou stužku nebo kousek krajky. Byly to sice věci již nošené, nikoli však obnošené. Onehdy dokonce dostala roztomilý klobouček, který mohl být úplně nový, nebýt nepatrné skvrnky od krve na dýnku.

Jenže když měl náladu zlou, a právě teď ji zlou měl, byl to ten nejhorší Pán na světě. Pak smrkal do záclon, vyklepával čibuk na čerstvě vyprané cejchy, a co bylo nejhorší, dohlížel, aby mu z každého nákupu vrátila přesně do posledního krejcaru.

Protože služka byla hodné a veselé děvče, a jediné, co ji dokázalo doopravdy naštvat, byl nedostatek milování, logicky se domnívala, že stejnou příčinu má i Pánův hněv. Dobře věděla, že Pán mít ženu úředně nemůže, ba ani nesmí. Avšak pro klid v domě byla ochotná podržet mu zcela privátně.

A tak se modlila pod vyschlou, od těla useknutou a na řetěz zavěšenou rukou zloděje u svatého Jakuba Většího, modlila se u zázračně zachovaného jazyka svatého Jana Nepomuckého ve svatovítské katedrále a modlila se i před černou, do křesla usazenou mrtvolou převorky Marie Elekty v klášterním kostele svatého Benedikta bosých karmelitek a prosila Panenku Marii, aby ji Pán už konečně obskákati ráčil, ale marně.

Pán měl totiž úplně jiné starosti.

Odpověď na dopis stále nepřicházela a navíc ho příšerně rozbolela hlava. K dovršení všeho neštěstí se mu při každém záchvatu migrény tak vydouval mozek, že se lebka napínala ve švech a koutky očí ronily krvavé slzy.

Chvatně se oblékl, vyšel na ulici, a doufal, že mu malá procházka uleví. Ale stal se pravý opak: Všiml si, že skutečnost začíná ze všeho oprýskávat jako zteřelé divadelní kulisy či špatně přilepený knír pod nosem podvodníkovým. Lidem jdoucím proti němu stékaly z obličejů tváře a pod nimi se draly na světlo jejich pravé podoby: řada tenkých disků, zběsile rychle vířících okolo společné osy, do měkka natavené rudě žhnoucí magma, nebo jen trsy pružin, z nichž odpadla maska, a teď se jen neužitečně natřásají do rytmu chůze.

Zastavil se u výlohy řeznictví a tam, v zrcadle z vyleštěného sádla, zarámovaném barokně propletenými jitrnicemi a jelity, spatřil svou tvář. Na čele se mu objevila svislá vráska, které si dříve nevšiml. Vráska se začala prohlubovat, napnutá kůže praskat, celý obličej se otevřel a rozchlípl do stran, z rány se vydula špička bílého vejce.

„Klube se vejce lebky, klube se vejce lebky!“ hlaholily uzené šunky ze svých háků, když spatřily ten div. Vzápětí se k nim přidávaly další a další kusy masa a po chvíli pělo chválu celé řeznictví.

Plný děsu se odvrátil od výlohy a zoufale si ohmatával nos, ústa a bradu — tvář se zatím naštěstí vrátila na své místo.

Pokračoval dál nazdařbůh uličkami, když tu jej napadlo, že možná vůbec nemusí chodit, protože se dovede přemísťovat pouhou silou vůle. Zavřel tedy oči, představil si první místo, které ho napadlo — dům U Černého slunce v Celetné ulici — pink! Otevřel oči a skutečně, stál před ním. Pink! A stál před Státním nádražím. Pink! Pink! Pinkpinkpink!

Nadšený svou nově nabytou schopností se nezbedně teleportoval po Praze sem a tam, pak si ale všiml, že už padla noc. Navíc měl boty celé zablácené, nohy oteklé a na patě mu naskočil puchýř.

Napadlo ho strašlivé podezření: co když se ve skutečnosti nepřemísťuje silou vůle, ale chodí jako všichni ostatní, jen se mu každá cesta ztratí z paměti? A co když mu někdo paměť po kouscích krade?

Vtom ucítil v kapse kabátu cizí prsty. Už od dětství měl krutý dar vycítit i nejjemnější cizí dotyk na svém těle, protože ho nesnášel. Kapsář byl opatrný a zkušený, ale nebylo mu to nic platné — ať hmatal, jak hmatal, nedohmatal se v Pánově kapse ničehož. A to ne z důvodu, že by tam nic nebylo, ale proto, že mu žíravina již rozleptala celou dlaň i s prsty až na holé kosti.

Pánova kapsa totiž nebyla obyčejná, ale obložená tenkým olověným plechem a nosil v ní houbu nasáklou koncentrovanou kyselinou sírovou.

A tak zatímco odmasený kapsář ječel nocí, Pán se vydal na cestu domů a chladný noční vzduch mu konečně z hlavy vyvanul poslední zbytky bolesti. Bylo více než jasné, že jeho první dopis nedošel na správnou adresu a je třeba poslat další. Udělá to hned zítra.

Uklidněn nezvratitelností svého rozhodnutí usnul hlubokým, zdravým spánkem.

Petr Stančík: Mlýn na mumie aneb převratné odhalení komisaře Durmana (Druhé město 2014)

Zobraziť diskusiu (0)