Petr Stančík: Mlýn na mumie
Ukážka z knihy Petra Stančíka Mlýn na mumie aneb převratné odhalení komisaře Durmana čerstvo ocenenej cenou Magnesia litera.
Jeho služka z Něj už byla celá zoufalá.
Když měl Pán dobrou
náladu, dovedl být hrozně milý — hrál na harmonium legračně zrychlené kostelní
písně, pomocí svíčky i všelijak pokroucených prstů metal po stěnách stínová
zvířátka jako živá, a jednou ráno si dokonce sám zatopil v kamnech. A navíc
služce nosil dárečky — tu pestrý šátek, jindy zase sametovou stužku nebo kousek
krajky. Byly to sice věci již nošené, nikoli však obnošené. Onehdy dokonce
dostala roztomilý klobouček, který mohl být úplně nový, nebýt nepatrné skvrnky
od krve na dýnku.
Jenže když měl náladu
zlou, a právě teď ji zlou měl, byl to ten nejhorší Pán na světě. Pak smrkal do
záclon, vyklepával čibuk na čerstvě vyprané cejchy, a co bylo nejhorší,
dohlížel, aby mu z každého nákupu vrátila přesně do posledního krejcaru.
Protože služka byla hodné
a veselé děvče, a jediné, co ji dokázalo doopravdy naštvat, byl nedostatek
milování, logicky se domnívala, že stejnou příčinu má i Pánův hněv. Dobře
věděla, že Pán mít ženu úředně nemůže, ba ani nesmí. Avšak pro klid v domě byla
ochotná podržet mu zcela privátně.
A tak se modlila pod
vyschlou, od těla useknutou a na řetěz zavěšenou rukou zloděje u svatého Jakuba
Většího, modlila se u zázračně zachovaného jazyka svatého Jana Nepomuckého ve
svatovítské katedrále a modlila se i před černou, do křesla usazenou
mrtvolou převorky Marie Elekty v klášterním kostele svatého Benedikta bosých
karmelitek a prosila Panenku Marii, aby ji Pán už konečně obskákati ráčil, ale
marně.
Pán měl totiž úplně jiné
starosti.
Odpověď na dopis stále
nepřicházela a navíc ho příšerně rozbolela hlava. K dovršení všeho neštěstí se
mu při každém záchvatu migrény tak vydouval mozek, že se lebka napínala ve
švech a koutky očí ronily krvavé slzy.
Chvatně se oblékl, vyšel
na ulici, a doufal, že mu malá procházka uleví. Ale stal se pravý opak: Všiml
si, že skutečnost začíná ze všeho oprýskávat jako zteřelé divadelní kulisy či
špatně přilepený knír pod nosem podvodníkovým. Lidem jdoucím proti němu stékaly
z obličejů tváře a pod nimi se draly na světlo jejich pravé podoby: řada
tenkých disků, zběsile rychle vířících okolo společné osy, do měkka natavené
rudě žhnoucí magma, nebo jen trsy pružin, z nichž odpadla maska, a teď se jen
neužitečně natřásají do rytmu chůze.
Zastavil se u výlohy
řeznictví a tam, v zrcadle z vyleštěného sádla, zarámovaném barokně
propletenými jitrnicemi a jelity, spatřil svou tvář. Na čele se mu objevila
svislá vráska, které si dříve nevšiml. Vráska se začala prohlubovat, napnutá
kůže praskat, celý obličej se otevřel a rozchlípl do stran, z rány se vydula
špička bílého vejce.
„Klube se vejce lebky,
klube se vejce lebky!“ hlaholily uzené šunky ze svých háků, když spatřily ten
div. Vzápětí se k nim přidávaly další a další kusy masa a po chvíli pělo chválu
celé řeznictví.
Plný děsu se odvrátil od
výlohy a zoufale si ohmatával nos, ústa a bradu — tvář se zatím naštěstí
vrátila na své místo.
Pokračoval dál nazdařbůh
uličkami, když tu jej napadlo, že možná vůbec nemusí chodit, protože se dovede
přemísťovat pouhou silou vůle. Zavřel tedy oči, představil si první místo,
které ho napadlo — dům U Černého slunce v Celetné ulici — pink! Otevřel oči a
skutečně, stál před ním. Pink! A stál před Státním nádražím. Pink! Pink!
Pinkpinkpink!
Nadšený svou nově nabytou
schopností se nezbedně teleportoval po Praze sem a tam, pak si ale všiml, že už
padla noc. Navíc měl boty celé zablácené, nohy oteklé a na patě mu naskočil
puchýř.
Napadlo ho strašlivé
podezření: co když se ve skutečnosti nepřemísťuje silou vůle, ale chodí jako
všichni ostatní, jen se mu každá cesta ztratí z paměti? A co když mu někdo
paměť po kouscích krade?
Vtom ucítil v kapse kabátu
cizí prsty. Už od dětství měl krutý dar vycítit i nejjemnější cizí dotyk na
svém těle, protože ho nesnášel. Kapsář byl opatrný a zkušený, ale nebylo mu to
nic platné — ať hmatal, jak hmatal, nedohmatal se v Pánově kapse ničehož. A to
ne z důvodu, že by tam nic nebylo, ale proto, že mu žíravina již rozleptala
celou dlaň i s prsty až na holé kosti.
Pánova kapsa totiž nebyla
obyčejná, ale obložená tenkým olověným plechem a nosil v ní houbu nasáklou
koncentrovanou kyselinou sírovou.
A tak zatímco odmasený
kapsář ječel nocí, Pán se vydal na cestu domů a chladný noční vzduch mu konečně
z hlavy vyvanul poslední zbytky bolesti. Bylo více než jasné, že jeho první
dopis nedošel na správnou adresu a je třeba poslat další. Udělá to hned zítra.
Uklidněn nezvratitelností
svého rozhodnutí usnul hlubokým, zdravým spánkem.
Petr Stančík: Mlýn na mumie aneb převratné odhalení komisaře Durmana (Druhé město 2014)