Hodina anatomie, ukážka:

Pravidelná sezení působila oběma utrpení a na jejich konci se sekretářka obvykle ocitala na rohoži. Soulož, felacio i cunnilingus dokázal Zuckerman snášet více méně bez potíží, pokud ležel na zádech a nechal si hlavu podloženou tezaurem. Příručka byla právě tak tlustá, aby nedovolila temeni klesnout pod úroveň ramen a vyvolat bolest v šíji. Na frontispisu bylo věnování „Od táty – věřím, že mě nezklameš“, a datum „24. června 1946“. Kniha, která měla vytříbit jeho slovní zásobu po skončení základní školy.

Na rohož k němu lehaly ty čtyři ženy. Ztělesňovaly veškerý jeho životní elán: sekretářku-důvěrnici-kuchařku-hospodyni-společnici – kromě povzbuzujících dávek Nixonova očistce mu byly povyražením pouze ony. Vleže na zádech si připadal jako jejich děvka, platící sexem někomu za to, že mu nosí mléko a noviny. Svěřovaly se Zuckermanovi se svými starostmi, svlékaly se a skláněly k němu své otvory, aby je naplnil. Aniž se musel příliš namáhat či doufat ve zlepšení, byl jejich a mohly si s ním nakládat jak libo, čím nápadnější byla jeho bezmocnost, tím nepokrytější byla jejich žádost. Potom běžely. Umyly se, hodily do sebe šálek kávy, rozloučily se s ním v pokleku polibkem a kvapem se vytratily ve skutečných životech, zanechavše Zuckermana na zádech tomu, kdo zazvoní u dveří příště.

Když se ještě cítil dobře a pracoval, neměl na podobné freje vůbec čas, dokonce ani tehdy, když se ocitl v pokušení. Přespříliš manželek v průběhu příliš malého počtu let mu nedovolovalo, aby se obklopil houfem milenek. Manželství mu bývalo valem před divokými rozkošemi, jimiž mu hrozily ženy. Ženil se kvůli řádu, intimitě, pevnému přátelskému vztahu, kvůli vyváženosti a pravidelnosti monogamního způsobu života; oženil se, aby se už nikdy nevyčerpával další milostnou pletkou, nešílel nudou na dalším večírku, nebo nezůstával v noci opuštěný v obývacím pokoji po dni, který strávil o samotě v pracovně. Sedět každou noc jako kůl v plotě a oddávat se čtení, bez něhož se neobešel, aby se mohl soustředit na poustevnické psaní, které ho čekalo na druhý den, bylo trochu moc i pro Zuckermanovu cílevědomost, a proto do svého asketického života vlákal ženu, vždycky jenom jednu, nějakou tichou, přemýšlivou, vážnou, vzdělanou, soběstačnou duši, která na něm nevymáhala, aby ji vodil do společnosti, která si raději po večeři sedla a mlčky si četla naproti němu v jeho knize.

Po každém rozvodu znovu zjišťoval, že muž bez závazků musí ženy věčně někam vodit: do restaurací na večeře, na procházky do parku, do muzeí, na opery a do kina – a nejen že musí chodit do kina, ale po představení se s nimi musí o filmech dokonce bavit. Pokud mezi nimi vznikl milostný vztah, ocital se před problémem, jak po ránu, dokud si ještě mohl sednout k práci s odpočatým mozkem, po anglicku zmizet. Některé ženy počítaly s tím, že s nimi posnídá, ba že si s nimi bude u snídaně povídat, jako to dělají jiní. Někdy se chtěly vrátit do postele. On se chtěl vrátit do postele. Postel mu slibovala nepochybně vzrušivější zážitky než psací stroj a rozepsaná kniha. Notabene rozhodně méně frustrující. Mohli jste totiž úspěšně dokončit to, co jste si předsevzali, a to bez deseti chybných začátků a šestnácti konceptů a věčného mašírování po pokoji. Jen se přestal hlídat – a dopoledne bylo v háji.

S manželkami takovému pokušení vystaven nebyl, rozhodně ne po jisté době. Jenomže bolest všechno obrátila naruby.

Ať s ním strávila noc kterákoli žena, nejen že byla vybídnuta, aby s ním posnídala, ale i požádána, aby se zdržela i na oběd, má-li čas (a pokud až do večera neměla přijít žádná jiná). Zastrčil si vždycky pod froté župan mokrou žínku a pytlík napěchovaný ledem, a zatímco mu led znecitlivoval horní trapézový sval (a ortopedický límec podpíral krk), opřel se pohodlně v červeném sametovém křesle a poslouchal. Míval kdysi fatální slabost pro dokonalé partnerky, v době, kdy jediné, na co vůbec myslel, byla řehole; nepohyblivost mu skýtala skvělou příležitost oťuknout si i ty ženy, jejichž bezúhonnost se nedala na první pohled předvídat tolik, jako u jeho bývalých manželek. Možná se něčemu přiučí a možná že ne, ale přinejmenším mu pomohou ukrátit dlouhou chvíli, a podle mínění revmatologa z Newyorské univerzity dokáže zábava, které se pacient věnuje s neutuchající vytrvalostí, utlumit i tu nejmučivější bolest na snesitelnou míru.

Psychoanalytik, jehož požádal o radu, zaujal opačné stanovisko: nahlas uvažoval, zda Zuckerman nekapituloval před svou nemocí jen proto, aby si udržel (s jakž takž klidným svědomím) svůj „harém samaritánek.“ V Zuckermanovi vzbudil vtip takový odpor, že se málem sebral a odešel. Kapituloval? Existuje vůbec něco, co už neudělal... zbývá ještě něco, co by nebyl ochotný zkusit? Od té doby před osmnácti měsíci, kdy začal opravdu zkoušet jako pes, trpělivě čekal před ordinacemi tří ortopédů, dvou neurologů, fyzioterapeuta, revmatologa, radiologa, osteopata, nutricionisty, akupunkturisty, a teď toho psychoanalytika. Akupunkturista do něho při každé z patnácti návštěv napíchal dvanáct jehel, celkem sto osmdesát, z nichž ani jedna s bolestí ani nehnula. Zuckerman seděl svlečený do půl těla v jedné z akupunkturistových osmi terapeutických kabin a ověšený jehlami četl New York Times – poslušně si odseděl patnáct minut, zaplatil svých pětadvacet dolarů a nechal se odvézt zpátky ze středu města, a pokaždé, když taxi vjelo do výmolu, otřásl se drásavou bolestí. Nutricionista mu dal sérii pěti injekcí vitamínu B-12. Osteopat mu prudce škubl nahoru hrudním košem, vytáhl mu paže a ostře mu otočil krkem na obě strany. Fyzioterapeut ho léčil horkými obklady, ultrazvukem a masáží. Jeden ortopéd mu naordinoval injekce napichované přímo do bolestivých bodů a poradil mu, aby vyhodil olivettku a koupil si ajbíemku; u dalšího, který se nejprve Zuckermanovi svěřil, že také píše, byť ne zrovna „bestselery“, musel během prohlídky postupně ležet, stát a ohýbat se, a jakmile se oblékl, vyprovodil ho lékař z ordinace a cestou hlásil sestře, že do konce týdne nemá na hypochondry čas. Třetí ortopéd mu předepsal dvacetiminutové ranní horké koupele, po nichž měl Zuckerman provádět sérii strečinkových cviků. Koupele byly poměrně příjemné – Zuckerman poslouchal otevřenými dveřmi Mahlera – ale cviky, třebaže jednodušší už být nemohly, zjitřily všechny jeho bolesti tak, že neuplynul ani týden a už se hnal k prvnímu ortopédovi, jenž mu napíchal druhou sérii injekcí, které mu nebyly nic platné. Radiolog mu zrentgenoval plíce, záda, šíji, lebku, ramena a paže. První neurolog, který uviděl snímky, prohlásil, že by si přál mít páteř v tak skvělém stavu; druhý mu předepsal nemocniční léčbu – čtrnáct dní trakce krční páteře, jejímž účelem bylo zmírnit tlak na ploténku, znamenaly ne-li nejhorší, tedy zcela určitě nejpotupnější zážitek v Zuckermanově životě. Nechtěl na to dokonce ani myslet, a přitom neexistovalo prakticky nic z toho, co prožil, ať to bylo sebenepříjemnější, na co myslet nechtěl. Jeho zbabělost ho však ochromovala. A sedativa, která mu ani zdaleka nepřinesla úlevu, propůjčovala té bezmocnosti o to děsivější a tísnivější ráz. Věděl, že se pomine, od okamžiku, kdy mu na kšíry, v kterých měl uvázanou hlavu, připevnili závaží.

Zobraziť diskusiu (0)