Poezie Anne Carson – nohama v klasice, s hlavu v oblacích současnosti
Autobiografie rudé (Autobiography of Red, 1998) je volnou lyricko-epickou adaptací starořeckého mýtu o Geryonovi – okřídleném rudém netvorovi, kterého Héraklés zabije v rámci svých bájných skutků. Svou verzi tohoto dávného příběhu zasadila do současného světa: v jejím podání je Geryon dospívající chlapec s fotografickým zápalem, vysoce senzitivní introvert, který se zamiluje do charismatického a citově neukotveného Hérakla. Tato moderní mytologie je tak současně filosofující básní v próze, queer milostným příběhem, bildungsromanem a tragédií o zranitelnosti a nevyrovnaných vztazích.
Velká část vaší práce odkazuje na starověké klasické období, odkazuje na řecké mýty, překládáte z řečtiny nebo latiny, eseje o antickém myšlení. Co vás k tomuto světu poprvé přitáhlo?
Myslím, že to bylo v nákupním centru v Hamiltonu v Ontariu kolem roku 1965. Procházela jsem se po knihkupectví a z nějakého důvodu měli dvojjazyčné vydání Sapfó od Willise Barnstona, překladatele a editora, s řečtinou vlevo, angličtinou vpravo, a vypadalo to tak fascinujícím způsobem, že jsem si řekla: to bych se měla naučit. Následující rok jsme se přestěhovali do Port Hope a já šla na střední školu, kde učitelka latiny uměla řecky. Když zjistila, že mám zájem, nabídla se, že mě bude učit během polední pauzy. Takže za svou kariéru a štěstí vděčím Alice Cowan ze střední školy v Port Hope.
Bylo to tím, že jazyk vypadal tak cize, nebo lákavě?
Částečně to byl vzhled a prostě estetika, ale v té době jsem si o sobě myslela, že jsem znovuzrozený Oscar Wilde, a celý svět intelektuálního života ve Wildově době, který zahrnoval hodně latiny a řečtiny, pro mě byl tak trochu mýtus a já si říkala: Když se naučím řecky, mohla bych být o to víc jako Oscar Wilde. Zdálo se mi to jako přirozený další krok.
Znovuzrozený Oscar Wilde.
Měla jsem kostým Oscara Wilda, který jsem si občas oblékala při zvláštních příležitostech. Myslela jsem si, že je to ten nejzajímavější chlapík na světě.
Říkala jste bonmoty a vtipy?
Jak zjistíme v průběhu rozhovoru, nejsem bystrá, ale oceňuji vtip.
Když jste začala studovat latinu a řečtinu, pamatujete si, jaké byly první mýty, které jste slyšela?
Myslím, že asi ty, na které se odkazuje Sapfó, které asi nejsou ty nejznámější. Například Niobe, která se proměnila ve skálu, protože tolik plakala; a nejvýrazněji si z té knihy pamatuji mýtus o Tithónovi. Tithón byl mladý muž, který se zamiloval do bohyně úsvitu a měli spolu poměr; pak ji jednoho dne požádal, aby ho učinila nesmrtelným. Chtěl být bohem a žít s ní navždy. Šla tedy za Diem a zeptala se ho: „Můžeš učinit Tithóna nesmrtelným?“ A Zeus řekl „Jistě“ a učinil ho nesmrtelným, ale neudělal ho věčně mladým. Takže chudák Tithón se proměnil v malého seschlého cvrčka sebe sama a to už pro bohyni úsvitu nebyla velká zábava.
Věnujte pozornost drobnému písmu.
Formulace, ano. Formulace je klíčová.
Řekněte něco víc o studiu řečtiny. Je jasné, že jste u něj vydržela a stala se vaším oborem, ale můžete říct víc o tom, co vás k němu přitahovalo: o kultuře, jazyce, složitosti?
Myslím, že je to částečně obsahem těch starých děl. Patří k nejpromyšlenějším literárním textům, jaké kdy kdo napsal. Ale také pobývání v překladu je něco, co miluji. Je to jako luštit nekonečnou křížovku, ale s hodnotnou tajenkou.
Řekla jste, že starověcí lidé nemusí mít nutně velký význam pro náš dnešní svět. A musím říct, že mě to překvapilo, protože se zdá, že se jich často dovoláváme.
Nemyslela jsem to takhle, myslela jsem to naopak. Naším úkolem je podívat se spíš, co doopravdy dělali. John Cage říká: „Nikdo si neudělá představu, jakmile začne skutečně naslouchat,“ a myslím si, že to je důležité při studiu minulosti, naslouchat starověkým autorům, spíš než jim dávat do úst naše vlastní představy.
…………
Zdroj: brickmag.com

Anne Carson (* 1950) je pravděpodobně nejuznávanější žijící anglofonní básnířkou a její „Autobiografie rudé“, jež nyní vychází v českém překladu Tomáše Gabriela v nakladatelství Argo, patří k vrcholům jejího díla.