Pozdrav

Posílal jsem ti pozdrav po měsíci,
jak oknem hleděl na mne skrze mříž.
Mezi nás prostřena noc šelestící,
na druhém konci okno tvé, kde spíš.

Mezi nás prostřena noc červencová,
a na dně noci stromy ve vánku.
Větev za větví zvěstují si slova,
jež domov šeptá dětem do spánku.

Mezi nás prostřena ta šumná země,
zem smrčin, žit a potoků a střech.
Tak daleko, jak od tebe je ke mně,
i blízko tak já cítím její dech...

Spi, s dětmi spi, ať oddych poskytne ti
noc pod čelenkou vlhkých letních hvězd,
ta zem, na niž jsme přivedli své děti,
jež s tebou si ji budou věčně plést.

I já zde zaslech v nočním šelestění,
jako když ve spánku se obracíš.
Bylo to bílých rukou zaúpění,
či měsíc pohladil mě skrze mříž?

Ruce ženy

Ukaž a nezakrývej,
ukaž ty ruce, jež úžehu čela
přinášívaly rosnou svěžest vánků,
rtům rozprýskaným
chladivost listnatou.

Ukaž a nezakrývej ty ruce jak věc i nejprostší,
jak chléb a světlo
samozřejmé a nezbytné
pro můj život, jenž přecházel mezi nimi
jak slunce mezi hodinou jitřní a hodinou večerní.
Jako den slunce. Den v červenci. Všude plno
chlebové vůně zralosti, do níž dýchá
pryskyřicemi od lesů,
rusalčím chladem od rybníků a z luk.

Ty ruce dívky, ty ruce mladé ženy
k nerozeznání podobné jedna s druhou.
A jestliže jsem jedno u z nich uváděn ve spojení s nocí,
sněžným žárem druhé promlouvá slunce ke mně,
den práce, den domova s hlasy dětí.
A obě a obě v svém záhadném příbuzenství
luny s vodami
budí příliv a odliv světla v mé mysli.
Jejich přítomnost obklopoval a mne ze všech stran jako město,
zatímco jejich nepřítomnost spočívá na mém čele
těžce
jak starost jitřní, jak starost večerní.

Ty ruce ženy, ty ruce mladé matky,
dva andělé ostražití a horliví,
po celý den ta k naspěch mají... Ach ukaž,
těch píchanců. Ale nevadí. Těch oznobenin
od chladu a vody. Ale nevadí. Přes celou zem budou vonět
láskou a domovem

ty ruce ženy, ty ruce matky

každou chvíli znova
osvobozující slunce pro oči pomněnek,
osvobozující zemi pro první kroky,
pro první tápavé, dychtivé dětské kroky
k budoucnosti, jež tichým patřit bude.

Jan Zahradníček (1905 - 1960) český básník, novinář, překladatel a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších českých básníků 20. století a vrcholný představitel české katolické poezie. Ve čtyřicátých letech redigoval katolickou revue Akord. Tvorbu Jana Zahradníčka poznamenalo nejenom devítileté věznění (červen 1951 - květen 1960), ale i smrt dvou dcer na otravu hub v roce 1956. Zahradníček byl propuštěn z vězení na jejich pohřeb, další ránou pro něj však bylo nucený návrat za mříže, když došlo v Maďarsku k protikomunistickému povstání.

Zobraziť diskusiu (0)