Kniha redaktora časopisu The New Yorker Johna Seabrooka popisuje jednu z fata morgan světa. To, co může někomu připadat jako spontánní umělecký projev, je ve skutečnosti chladně vykalkulované používání jistých algoritmů, které mají za cíl vydělat. Výrobna popových hitů má svoje pravidla a svoje kalkulačky. Je to průmysl s emocemi, kam mají idealisté vstup zakázaný. Kdo je poslušný a šikovný, tomu se oslíček zatřese. Tím největším hrdinou je nakonec pop podnikatel a jeho právníci.

Hudební průmyslníci se většinou brání tím, že dokážou nejlépe vyhovět masovému, tedy většinovému vkusu lidí, a že kdyby lidé takové písně nechtěli, nikdy by jim je neprodali. Jedním dechem ještě dodávají, že interprety takových výrobků nikdo k ničemu nenutí. Pouze se jim, když jsou vytipováni jako základní surovina, nabízí pomoc v jejich kariéře, kterou buď přijmou, nebo ne.

S interprety mají v zásadě pravdu. Na každou nabídku se dá říct ne. Pochopitelně, pop music je disciplína, která si vyžaduje publicitu a kontakty a peníze…a tak nabídka osloví především ty, kteří v ní chtějí mezi ostatními konkurenty ve své váhové kategorii obstát. Rádi přistoupí na různé požadavky producentů, protože jinak by ve svém podnikání neměli dobré šance. Když pomineme občasné vychytralé smlouvy, které interprety takticky obelstí, je tady k vidění celkem standardní obchodní kontrakt, kdy má každý své povinnosti a práva.

S oháněním se tím, co lidi chtějí a nechtějí poslouchat, je to složitější. Jak známo, lidské ucho (oko, chuť, čich) se celkem jednoduše dají naučit na to, co jim někdo opakovaně předkládá jako příjemné , alespoň do značné míry. Zábava se prodává líp než skutečně svobodné umění. Jen menšina tvůrců je ochotná jít jinou cestou než tou komerčně ušlapanou. Asi to tak bylo vždycky, jen je třeba to občas připomenout. Většinový umělecký vkus je tak z generace na generaci modelován „hitmakery“, kteří na staré napojí to nové, masově zprůměrované..a jede se dál. Tak se dál a dál pěstuje ta popová úroda, která si vychovává další a další posluchače, kteří se domnívají, že se svobodně rozhodují pro takový druh produkce. Využívá se tady jistá pohodlnost, sentiment a pochopitelně kategorie jako je příjemnost, líbivost, jistý druh slasti.

Samotná koexistence pop umění a jeho tvůrčího protipólu má dlouhou historii a člověk snadno pochopí, že prostě existovaly a budou existovat vedle sebe. To nevkusné je ale to, když začne pop svět poučovat ten opravdu svobodně tvůrčí o tom, jak by se věci měly dělat. Když se baviči derou někam, kam z podstaty věci nepatří a ještě to berou jako diskriminaci, když jim někdo neotvírá dveře. Protože to "elitářské a od lidí odtržené" vážně míněné umění má často něco, o co by popíkáři velmi stáli, ale koupit se to nedá. Jejich odměnou zůstávají tantiémy a společenské časopisy. Každý svého štěstí strůjce, vlakvedoucí i strojvůdce.

Zobraziť diskusiu (0)