Potřetí do pralesa subkulturních kmenů
Bylo by škoda nevyužít úspěšně nalezený model subkulturního alba z různých českých a československých časů. Po Kmenech a Kmenech 0 jsou tady Kmeny 90. Tedy začátky 90. let minulého století, časy, na které dnes vzpomínáme téměř jako na Ratibořické údolí. Punk, rap, skate, squateři, traveler free techno,skinheads....Kniha vychází v době, kdy je z bývalého pražského, v devadesátkách vyhlášeného hudebního klubu Bunkr služebna městské policie. Takže asi tak nějak.
ukázka z oddílu Anarchismus, který připravil Arnošt Novák:
„Být ovládán znamená být sledován, pod dohledem,špehován, veden, uzákoněn, reglementován, ohrazen,indoktrinován, přesvědčován, kontrolován, oceňován, odhadován, cenzurován, komandován lidmi, kteří nemají ani nárok, ani znalost, ani ctnost. Být ovládán znamená být při každém pohybu zaznamenán, zaprotokolován,zaregistrován, ohodnocen, orazítkován, změřen, oceněn,zdaněn, puncován, propuštěn, zmocněn, oznámkován,pokárán, zaneprázdněn, vyřazen, usměrněn, korigován. Pod záminkou veřejné užitečnosti a ve jménu obecného zájmu být využit, prozkoumán, odírán, vykořisťován, zmonopolizován, vydírán, vysáván, klamán, okrádán; a pak při sebemenším odporu, při prvním slovu stížnosti ohodnocen důtkou, pokutován, hanoben, urážen, pronásledován, vyplísněn, zbit, odzbrojen, svázán, uvězněn, zastřelen, bombardován, souzen, odsouzen, deportován, obětován, prodán, zrazen, a na vrchol všeho zneužit, napálen, pohaněn, zneuctěn. Taková je vláda, její spravedlnost, její morálka! Ó, lidská bytosti! Je možné, že po šedesát století jsi hnila v této odpornosti?“
Na tento citát francouzského anarchisty z 19. století Pierra-Josepha Proudhona jsem narazil někdy v březnu roku 1990 v pražské ulici Na Příkopě. Byl na velkém plakátě, pod nímž byl nápis Čas (Československé anarchistické sdružení). Bylo mi sedmnáct, anarchismus jsem znal akorát tak z osmdesát let starých básniček a textů Gellnera, Šrámka či Neumanna a tenhle plakát byl jak trefa do černého. anarchismus pro mne přestal být jen závan staré tradice, ale náhle cosi živého, co je teď a tady,někde v ulicích Prahy.Anarchismus se v Československu objevil někdy těsně před listopadovou změnou režimu. V říjnu 1989 se konala na Staroměstském náměstí demonstrace proti armádě a militarismu pod hlavičkou Československého anarchistického sdružení a během „listopadové revoluce“ se lidé sdružení pod hlavičkou ČAS zapojili do demonstrací a stávek v rámci Občanského fóra.
Nicméně anarchisté byli asi první, kteří vystřízlivěli ze všeobecné euforie z pádu „starého komunistického režimu“ a z nadšeného budování a dohánění Západu. Již v dubnu 1990 organizovali v Praze na Příkopech první demonstraci namířenou proti KSČ a OF. Ani Východ, ale ani Západ byl tak od počátku postoj, který intuitivně orientoval anarchistickou politiku v Čechách od počátku devadesátých let až do současnosti. Anarchisté kritizovali jak minulý režim, tak i nastupující budování volnotržní ekonomiky orientované na zisk, hromadění majetku a konzumerismus. Kritizovali jak komunistickou stranu, tak především politikuprezentovanou Václavem Klausem, který pro anarchisty personifikoval novodobé volnotržní pořádky. Na podzim 1990 anarchisté spolu s ekology protestovali proti zdražování železniční dopravy formou „Černé jízdy“ do Benešova a zpět a cestou ve vlaku rozdávali letáky. Asi největší a z dnešního hlediska zcela nepředstavitelný byl protest u příležitosti prvního výročí „Sametové revoluce“. Byla to ještě doba nadšení a vítání. Na Václavské náměstí měl přijet prezident Spojených států George Bush, a tam jej vítalo spousta lidí s americkými vlaječkami. Anarchisté zorganizovali demonstraci přesně v duchu Ani Východ, ani Západ a 600 lidí zablokovalo na horní části náměstí příjezd kolony s vozidlem amerického prezidenta. Politici a političky přišli vyjednávat s demonstranty a skončilo to dohodou, že tři zástupci anarchistů budou moci vystoupit a promluvit z neprůstřelné skleněné boudy ještě před americkým prezidentem a pak demonstranti uvolní průjezd kolony. To však Američané zatrhli,a tak se anarchistická taškařice v duchu Jaroslava Haška nedotáhla do vítězného konce a anarchisté odešli. Tato příhoda vypovídá o počátku devadesátých let mnohé: byla to doba, kdy bylo možné dělat demonstrace bez ohlášení a policie je nerozehnala. Byla to doba, kdy se demonstrovalo bez přítomnosti policie, byla to doba, kdy policisté chodili na demonstrace v čepicích, byla to doba, kdy bylo možné zablokovat příjezd amerického prezidenta. Byla to doba, kdy se policie bála zasahovat proti demonstracím a kdy svoboda chodila po ulicích a ještě rezonovalo jedno z listopadových hesel: „Když se to nedá vyřešit ve světnici, musí seto řešit na ulici.“ Byla to doba, kdy nebyly ještě žádné kamery v ulicích, kdy tajní policisté neinfiltrovali anarchisty a neprovokovali je k útokům na vlaky. Byla to doba, kdy spoustě lidí vadilo proudhonovské „být ovládán znamená být sledován, pod dohledem, špehován...“. Ale byla to také doba, „kdy se zhaslo a čekalo se, až se to rozkrade“, jak ji popsal jeden z protagonistů privatizace Tomáš Ježek. Byla to doba nejen demonstrací bez policie, ale také doba počátku akumulace obrovského bohatství současných miliard.