....

McGahernova tvorba je kritikou právem označována za postkatolickou. V autorově osobním životě sehrály církev a víra bezpochyby určující roli, což platí jak o výchově ve víře a neskrývaných nadějích spisovatelovy milované matky, že se její prvorozený syn zasvětí kněžskému poslání a jednou za ni odslouží mši, tak o dětství a mládí prožitém v Cootehallu v hrabství Leitrim po matčině smrti. McGahern vyrůstal a dospíval v nepočetné vesnické pospolitosti, jejíž každodenní život, soukromý i veřejný, byl strukturován jednak přírodním děním (chodem ročních období a zemědělskými cykly), a jednak účastí na katolických rituálech: ať už k nim patřilo odříkávání růžence v rodinném kruhu, přerušení veškerých prací, když v poledne a v šest večer odbíjeli Anděla Páně, či pravidelná účast na modlitbách, bohoslužbách a procesích. Zároveň však tato postkatolická nálepka může zavádět, pokud se s její pomocí zdůrazňuje, co z církve, věrouky, rituálu, symboliky a náboženského cítění u McGaherna přetrvává zdánlivě nezměněno. Pozornost je třeba upřít spíš k tomu, jakým způsobem autor své dědictví leckdy radikálně přehodnocuje.

Jak si povšimli četní kritici, hraje v jeho díle ústřední úlohu právě rituál: nejen jakožto význačná soukromá, společenská a náboženská aktivita v rámci světa, který je v dílech popisován či vyprávěn, ale současně jako metoda vyprávění.

Líčením rituálů – nejen náboženských, ale i sekulárních (večerní zatahování závěsů, zažíhání lampy a podobně) – se nám předvádí, že právě tyto úkony ztělesňují základní, přirozený způsob, jakým se člověk zabydluje ve světě. S jejich pomocí si svět přetváří (aby se v něm dalo žít), a navíc sjednocuje vlastní bytí a zhodnocuje vlastní konání (aby se mu nechtělo umřít). Popisy takových rituálů mají ale i kritický náboj: odhalují rituály vyprázdněné, které se z prostředku existenciálního zabydlování vyvinuly v prostředek donucovací, v nástroj nadvlády a mocenského útlaku. Typické příklady takových rituálů nachází McGahern v povinném každovečerním odříkávání růžence, jak si je na dětech vynucuje otec strážmistr, v povinné docházce na nedělní katechismus, ač jsou chlapci duchem na odpoledním fotbalovém zápase, v ohlušujícím vyzvánění, jímž jsou žáci na konci polední přestávky svoláváni k výuce do tříd, byť by se radši na školním dvoře dál učili hrou, ale také v ritualizovaném pohovoru učitele s knězem (případně politikem), na jehož blahovůli záleží, zda učitel dostane na škole místo, nebo ho ztratí.

Posledně zmíněný rituál, vylíčený v Pamětech i v románu Odcházení (The Leavetaking, 1974), se stal důležitým mezníkem v autorově životě a ovlivnil i jeho náhled na irské katolictví. Coby mladý učitel byl McGahern vyhozen ze školy knězem, v jehož farnosti učil, údajně na pokyn samotného arcibiskupa Johna Charlese McQuaida (jehož křestní jméno „Jeník Čárlí“ je dost možná bráno nadarmo v povídce „Lavin“). Stalo se tak poté, co se v Londýně oženil „na radnici“ s rozvedenou Finkou Annikki Laaksi (učitelé na katolických školách v Irsku byli povinni prokázat, že žijí v řádně uzavřeném katolickém manželství), a poté, co irská státní cenzura zakázala jeho druhý román Temnota (The Dark, 1965) pro nemravnost. Z velmi střídmého líčení celé aféry v Pamětech (Memoir, ss. 250–252) je zjevné, že spisovatel měl tehdy nejeden dobrý důvod stát se protikatolickým rebelem. Jeho literární tvorba však svědčí o tom, že zvolil jinou cestu: cestu důmyslného, místy humorného a bytostně literárního přehodnocování katolických hodnot. Toto přehodnocování má dva hlavní rysy: posvětšťování náboženského rituálu a pomateřšťování katolických hodnot zkorumpovaných patriarchátem.

Zásadní roli v McGahernově přehodnocování katolictví hraje postavení náboženského rituálu na roveň všemu „obyčejnému“ lidskému konání. Co je podstatou zhodnocování životních pohybů pomocí rituálu? Důležitější než sám cíl konání (výsledkem házení lopatou na stavbě je dům jako prostředek i symbol lidské zabydlenosti ve světě, případně kostel, v němž se má na zemi zabydlet Bůh) je tu jeho průběh, ať už se odehrává kdykoliv a na jakékoliv půdě – je-li rituál živý, mizí při jeho vykonávání propastný pocit odcizení. Člověk „zaplouvá“ do sledu navyklých pohybů a plně splývá s tím, co vykonává, ztotožňuje se sám se sebou i s nástroji vlastního „obdělávání“ světa – a teprve s takto zkultivovaným světem je nakonec schopen se sžít. S přispěním ritualizace nějaké té činnosti se dále člověk dostává do tělesného a duševního rozpoložení, v němž se ruší proluka mezi duchem a tělem, vlastním a cizím, sebou a druhým. A v neposlední řadě se vymaňuje zpod diktátu odtikávání lineárního času, jakým trpí kopáči, když jim do konce šichty zbývá „eště zkurvenejch dvacet minut“.

U McGaherna lidé dosahují tohoto čistě světského vykoupení zpravidla pohybem v kruhu, roztáčením všelijakých kol. Jednu takovou činnost zhodnocovanou pomocí rituálních pohybů – kmitání jehly – představuje ženské šití, jinou veslování a rybaření, další kosení luk, sušení a shrabování sena při každoroční senoseči. (Seno se u McGaherna musí „spasit“ [angl. save] před deštěm.) Otázka v samém srdci povídky „Dubová srdce a plechová břicha“ tedy zní následovně: lze takto rituálně zhodnotit i pouhé házení lopatou na cizí půdě? V titulu povídky splývají kopáčům těla s nástrojem: jejich srdce jsou z dubu jako násady, jejich břicha z plechu jako listy lopat. Znamená však tento průnik spíš zhodnocení lopaty člověkem, anebo znehodnocení člověka lopatou?

Vedle kroužení vesel, jehel a motorových pil, vedle každoročních senosečí, dokola se opakujícího cyklu plnění míchačky na beton, procházek kolem jezera a všelijakého jiného „otáčení se v kole“ se u autora stává vykupujícím rituálem též literární kroužení kolem jistého obrazu, motivu, slova či věty. A právě v tomto smyslu slouží rituál u McGaherna jako metoda vyprávění a básnické tvorby: coby rytmizované opakování klíčových slov, frází a obrazů, případně celých motivů v povídkách (a někdy i „napříč“ povídkami), opakování navozující dojem magického užití řeči, jakéhosi odříkávání či zaříkávání, které nejspíš plní vícero funkcí. Jednou to může být – jak se domnívá kritik James Whyte – jungovské vytvoření symbolického prostoru, v němž se člověk může bezpečně utkávat s nesnesitelnými skutečnostmi, před nimiž McGahern odmítá zavírat oči, například se sexuálním zneužíváním dětí, lidskou zlomyslností a krutostí, násilnostmi všeho druhu, nespravedlností a bídou lidské existence. Jindy tento rituál usnadňuje sladění životního rytmu (proudění myšlenek, představ, smyslových vjemů) mezi vypravěčem a čtenářem. Dále snad přispívá též k navození jistého transu, teprve díky němuž se spisovatel se čtenářem dokážou oddat vynořujícím se vzpomínkám a nabízeným vidinám, které sice přicházejí jakoby „na zavolanou“, ale jejichž zjevování a rytmus proudění se nedá jednoduše ovládnout vůlí a intelektem, na rozdíl od konečného básnického tvaru.

Druhou význačnou stránkou McGahernova přehodnocování katolictví je kritika institucionální církve a jejího sepětí s irským státem, tvořící pozadí všech jeho děl. Autor neváhal označit irský stát svého dětství a dospívání za patriarchální teokracii: „V té zemi [Irské republice čtyřicátých a padesátých let] se nepodporovalo nezávislé myšlení ani mluvení. Tehdejší mravní klima lze zaslechnout z varovných hlášek: otevřená huba, záhuba; mysli na to, co říkáš, ale neříkej, na co myslíš; čím míň řekneš, tím víc se dozvíš. Nejpozději do roku 1950 se irský stát stal – v rozporu s étosem Vyhlášení republiky v roce 1916 – teokracií ve všem vyjma jména. [Katolická] církev měla pod kontrolou téměř celý systém vzdělávání, nemocnice, sirotčince, vězení pro nezletilé, farnosti. Církev byla se státem jedna ruka. Ženy a svobodní muži působící ve státních službách byli zařazeni do nižší platové třídy, pro ženaté muže byla zřízena třída vyšší. Při těžkých porodech se ženám lámala pánev, protože to lépe odpovídalo katolickému učení než císařský řez, snad že se to považovalo za ‚přirozenější‘. Menšinám nebylo přiznáno právo na rozvod. Veškeré nepřirozené formy antikoncepce byly postaveny mimo zákon. Na výuku irštiny se pohlíželo jako na způsob, jak zabránit pronikání zhoubných cizích vlivů, avšak katechismus se přesto učil v angličtině.“ (Memoir, s. 210).

V kdysi zakázané Temnotě McGahern mimo jiné zobrazuje sexuální zneužívání a týrání dětí ze strany otců a duchovních jako jednu z nejniternějších „temnot“ v srdci katolického patriarchátu (dlouho předtím, než se toto tabu stalo veřejně propíraným skandálem).

Připisuje ji úzké souvislosti mezi patriarchální hierarchizací společnosti a sexuální frustrací, rozšířenou jak na irském venkově, tak v uzavřených katolických ústavech (kde se dala katolická morálka vynucovat mnohem důsledněji než třeba ve svobodnějším, anonymnějším Dublinu let šedesátých a sedmdesátých). Právě splynutí „otcovské“ touhy po moci se sexuální frustrací plodí násilnosti se zjevným sexuálním podtextem (lecjaké výprasky „na holou“), které se v tehdejší irské společnosti běžně praktikovaly v rodinách i v institucích. Právě těmito násilnostmi si ti silnější a mocnější, kteří se potlačováním vlastní přirozenosti domohli společenského postavení a autority, vybíjeli svou frustraci a zároveň si vynucovali poslušnost slabších – prostřednictvím nejrůznějších vyprázdněných, nezřídka katolických rituálů.

Nemá-li být katolictví zavrženo, musí se tedy podle McGaherna očistit od otcovské touhy po nadvládě. V souladu s tím nahlíží autor ve svých Pamětech dějiny katolické církve coby nelehké soužití dvou oddělených hnutí: mateřského a otcovského. V katolické teokracii irského státu zvítězil nad matčiným láskyplným, útěšným Bohem (k němuž se člověk uchyluje před násilím a nespravedlností) i před jeho církví, opírající se o kostely zkrášlené „neužitečnými“ květinami, s gotickými věžemi pozvedajícími pohled k nebi a zářnými okny, jež se otevírají světlu, otcův policajtský Bůh zákona s temnou minulostí a s ním církev jakožto soustava kostelních strážnic operující vyhláškami, pohrůžkami a tresty, která zneužívá mariánského kultu k upevnění mužské nadvlády (Memoir, s. 271). Není tedy divu, že první a zásadní krok McGahernova přehodnocování irského katolictví by se dal popsat jako odluka: daleko spíš matky od otce než jen církve od státu. Podle autora byla na počátku matka (tamtéž, s. 203).

....

ukázka z doslovu překladatelky Aleny Dvořákové

Zobraziť diskusiu (0)