SOLARIS

Ada a Sophie bydlí během studií spolu. Sophie studuje herectví, Ada chce být fotografkou. Žijí spolu ve dvoupokojovém bytě, jehož místnosti jsou spojené křídlovými dveřmi. Sophie obývá levý pokoj se třemi okny na dvě strany, Ada ten pravý. Pravý pokoj má dvě okna, Ada si ho po nastěhování vymalovala na modro. Sophie si stěny nabílila a na malování si poskládala čepici z novinového papíru. Ve dnech, kdy renovují byt, jenom ve spodních košilkách a bosky, Sophie kouří cigaretu, na hlavě má papírovou čepici, z rádia hraje šlágr - zatanči si se mnou sambu, samba přináší štěstí a neudělá hanbu - všech pět oken dokořán a Sophie jen tak mimochodem říká, tady zůstaneme, dokud nebudeme staré a šedivé a prašivé. Dokud z nás nebude popel a po všem bude veta. Ado! To ti slibuju.
Kdosi Adu a Sophii ujišťoval, že jejich hlasy zní naprosto stejně; když zvoní telefon, Ada ho vezme a na druhém konci je někdo, s nímž nechce mluvit, řekne, ach, to je mi líto, ale Ada tady zrovna není. Vyřídím jí, žes volal, ona se ti pak ozve, OK?
Už ale nikdy zpátky nezavolá.
Když za Sophií přijdou spolužáci, rozprostře na podlaze svého pokoje bílé prostěradlo a doprostřed postaví víno, vodu a skleničky. Studenti herectví přicházejí večer, usadí se na bílé prostěradlo, jako by si sedali mezi břízky do trávy, tráva a břízky rostou kolem bílého prostěradla. Navzájem se o sebe opírají, docela dost popíjejí, ale vlastně nikdy ne příliš. Ada zůstává ve svém pokoji. Sophie nikdy nezavře dveře. Ada sedí u svého psacího stolu, vidí ostatní a pozdě v noci, když zhasne světlo a bdící leží na zádech v posteli, slyší jejich zpěv.

O mnoho let později má Sophie angažmá v jednom velkém divadle a Ada přijede na premiéru, na premiéru hry „Solaris“. Ada bydlí v jiném městě, provdala se a má dvě děti, Sophii vídá už jen zřídka, často si ale telefonují, navštěvují se, píšou si maily. Snaží se.
Sophie se taky vdala a pak zase nechala rozvést. Má tři dcery a nigerijskou au-pair, a žije teď v bytě, který je tak velký, že by v něm člověk mohl zabloudit.
Ada přijede nočním vlakem. Ptala se Sophie, kdy vstáváš? Nechci tě budit, vlak přijíždí v šest ráno na hlavní nádraží, takže bych u tebe mohla být už o půl sedmé, není to na tebe moc brzo?
Sophie ale říká, že beztak každý den vstává v sedm. Děti prý jsou vzhůru už tak kolem čtvrté. Ada má jet z nádraží přímo k ní. Žádné zdržování, žádné kafe někde na stánku, bez okolků. Bez okolků, Ado, říká Sophie. Dej na mě. Vezmi si taxíka.
A tak Ada stojí v sedm hodin před Sophiinými dveřmi. Zazvoní krátce a opatrně a Sophie samozřejmě neotvírá. Adě to bylo jasné. Ještě je šero, chodba v domě je jako galerie a ústí až do dvora, na dvoře dramaticky šustí listí na stromech.
Přede dveřmi stojí židle.
Stojí tam, jako by ji tam postavili pro Adu, jako židle na jevišti, a tak si na ni sedne a čeká. Naslouchá, slyší šustění listí a čeká, až se Sophie vzbudí.

Ve dnech, kdy je Ada u Sophie na návštěvě, má Sophiina nejmladší dcera narozeniny, bude jí pět let. Sophie má právě generálkový týden, narozeninovou oslavu připravuje opérka, starší dcery jsou ve škole, Ada je hodně osamělá. Od rána do večera prší a ona skoro nevychází z domu. Zůstává v Sophiině velkém bytě, v němž se může pohybovat, jak je jí libo, jenom pokoj opérky, spíš komůrka, jí zůstane uzavřený. Pokoje na sebe navzájem navazují, tvoří kruh. Ada prochází chodbou z kuchyně, přes pokoje dcer, obývák, šatnu, Sophiinu ložnici, pokoj, kde je jenom křeslo, místnost s vázou gladiol a pokoj s fantastickou policí na knihy, a najednou je zase v kuchyni, v níž opérka, která se vůči Adě chová, jako by byla hluchoněmá, natahuje papírové girlandy od jedné zdi ke druhé a plní misky na bowli červenými bobulemi a měsíčky mandarinek. Okna jsou otevřená jako tenkrát, déšť stříká do pokojů.
Ada všude nachází stopy jejich společného života. Fotku – zimní pohled ze Sophiina pokoje ven na šedivou ulici. Halenku vyšívanou koníčky, pověšenou na šatním stojanu. Perleťovou sponku do vlasů. Dýmku na haš. Nůž. Lehne si na gauč v jinak úplně prázdném obýváku, leží na boku, tvář má na sepnutých rukách, je tak klidná, že má pocit, jako by se rozpouštěla, skoro zapomíná, kdo je.

Večer v den narozenin nejmladší dcery je premiéra hry „Solaris“.
Sophie hraje Harey.
Aleksander hraje Krise Kelvina. Aleksander studoval společně se Sophií, byl jedním z těch spolužáků, kteří sedávali kolem bílého prostěradla, možná byl tím, který Adu tehdy nejvíc dostával - ta jeho postava, byl mohutný, jako gladiátor, a měl sošný, ostře řezaný obličej. Sophie Adě u snídaně vykládá, že Aleksander podvádí svou ženu a neustále se na internetu dívá na porno, že se během zkoušek scházel s ženskými z internetu, v sešlých hotelových pokojích na nádraží.
Říká, že smrdí po spermatu, když přede mnou stojí na zkoušce. Je cítit potem a sexem a spermatem, výměšky ze vzrušených pohlaví různých žen. Po kundách.
Připravuje svačinové krabičky svých tří dcer, zatímco to říká, balí sendviče a sušenky, umývá malá zelená jablka a loupe okurky a mrkve, krájí je na kousky, říká to nezúčastněně, věcně, skoro až vlídně.
Po kundách. Opakuje to slovo, přetáčí a obrací.
Když ale Aleksander odpoledne přivede jedno ze svých dětí na narozeninovou oslavu, stojí přede dveřmi, s dítětem na ruce a s velkým dárkem s růžovou mašlí pod paží, umí to dobře skrýt, říká si Ada. Voní spíš mýdlem. Obličej má čistý a zářivý, jako dřív, jeho výraz by člověka skoro zmámil.

Představí se Adě, řekne své jméno a podá jí ruku, Ada říká, my už se známe.
Vidí na něm, jak se pokouší si vzpomenout. Že se snaží.

Sophie je nejkrásnější matka, jakou si oslavenec může přát. Je úplně ze všech nejkrásnější. Má na sobě úzké přiléhavé šaty a úžasné stříbřité punčochy z mikrovlákna, náušnice z blyštivého štrasu, vlasy má přísně a zároveň jemně sčesané z obličeje. Trochu vrávorá na vysokých podpatcích, vypadá slavnostně a vážně, je smělá.
Přijde třináct dětí. Opérka věší bundy a staví kytice do váz, zaváže dětem oči, pod starými květináči schovává marshmallowny. Na parketách šustí roztrhaný dárkový papír a křupou burizony. Velké dcery se stáhly do svých pokojů a telefonují. Nejmladší dcera má červené tváře a chvěje se vzrušením. Jsou tu čokoládové muffiny, palačinky plněné marmeládou, jahodový dort, šlehačka, bowle a větrníky. Aleksander zůstane. Sophie otevře láhev sektu, přiťuknou si spolu. Opérka konečně odvrátí pohled stranou a přisouvá židle k sobě, bude se hrát „O poslední židli“. Nějaké dítě si přišli rodiče příliš brzy vyzvednout a ono hořce pláče. Sekt je ledově studený a dělá z odpoledne něco, co ji bolí za ušima, bolí ji to na místech, kde, jak tuší, se ukrývá štěstí.

Později se mezi Aleksandrem a Adou odehraje rozhovor, z něhož si pak pamatuje asi toto:
Aleksander řekne, a kde pracuješ ty. Co dneska děláš.
Já fotím, řekne Ada. Řekne to s tím samým důrazem, tím samým nejistým způsobem, s idiotskou váhavostí jako před patnácti lety.
Pořád ještě fotím, snažím se z toho žít, jde to celkem dobře.
Co fotíš, řekne Aleksander. Z výrazu jeho obličeje se nedá nic vyčíst.
Ada řekne, lidi? A místa. Vodu. Misku. Dítě. Nedokážu ti to popsat. Však se na to můžeš podívat na internetu. Jsem slyšela, že se tam vyznáš.
Ada vůbec neví, proč to říká. Vůbec nemůže uvěřit tomu, že to doopravdy řekla. Aleksanderův pohled velmi rychle a velmi přesně zamířil k Sophii, které právě na druhém konci obýváku děti rvou z rukou dárky hostů, a zase zpátky k Adě.
Řekne pomalu, ano, na internetu se vyznám. Chceš říct, že se na tvoje fotky můžu podívat na internetu. Že si nějakou můžu na internetu stáhnout.
A pak smích, v nějž oba propuknou. Lapají po dechu, se zdviženýma rukama. Co se týká Ady, srdce jí buší až v hrdle.

Ada může zůstat se Sophií. Odejít z narozeninové oslavy společně s ní a Aleksanderem, odjet v dešti taxíkem do divadla, zůstat sedět v Sophiině šatně a dívat se na to, jak se Sophie proměňuje v Harey. Jak se matka oslavence proměňuje v Harey, jak si šeptá. Znamená to, že jsem nesmrtelná? Znamená to tedy, že jsem - nesmrtelná. Asistentka režie zaklepe na dveře a přinese velikou kytici bílých růží, přináší vzkazy k premiéře a zlomvazky od herců, třikrát Sophii plivne přes rameno, dává pozor, aby ji nepoplivala u prahu dveří. Z reproduktoru nad maskérským stolkem svolává inspicient herce na jeviště. Ada stojí u techniků, skrz zataženou oponu sem proniká energické, napjaté hlučení a šepotání publika. Jeviště je horké. Předměty na scéně jsou buď neuspořádané, nebo už ve stavu beztíže, skládací lehátko, jakási schránka, ovládací panel, mikrofon, paraván, zahalené v umělém kouři.

Aleksander se proměnil v Krise.
Má na sobě zlatý vesmírný skafandr, natahuje ruku k Adě. Přichází k ní, ještě jednou si sundá helmu a políbí Adu na ústa, dá jí polibek kosmonauta.
Mezi planetou Solaris a Zemí nejsou žádné mosty, šeptá Sophie vedle Ady.
Žádné být nemůžou.

Řekne, Ado, budeme začínat. Musíš jít. Začínáme.

přeložil Petr Štedroň

uveřejněno s laskavým svolením nakladatelství Větrné mlýny

Zobraziť diskusiu (0)