Princ Jasoň nebo princ Drsoň? Nedělňátko Miloň Čepelka
Vychází knižní rozhovor literárního publicisty a spisovatele Aleše Palána se zakládajícím členem Divadla Járy Cimrmana Miloněm Čepelkou. Mluví se v něm pochopitelně nejen o zrození a praxi jedné divadelní mystifikace, ale i o dětství, dospívání, rozhlase a čtenářské vášni zpovídaného.
Jak to bylo se zrodem Miloně Čepelky? Jak se vám to Miloň přihodilo?
Když jsem se rodičů ptal, řekli, že si pro mě přáli něco zvláštního. Nechtěli, abych byl po dědovi nebo po tátovi – táta byl Vojtěch, dědové Jan a Josef. (Abych to napravil, dal jsem pak svým synům přesně tato jména: Jan a Josef.) Hledali v kalendářích. Tehdy býval v jednom sloupci kalendář katolický, ve druhém český. A v něm u data 31. srpna našli Miloně, zatímco vedle byl katolický Raimund. Dnes je tam Pavlína. I když to bylo kalendářově doloženo, opočenský pan děkan namítal, že v církevním jmenném seznamu takové jméno není. A když otec trval na svém, tak mě prý pan farář pokřtil jako Amadea. Uzpůsobil si mě do latiny: amo znamená miluji, k tomu má Miloň blízko. V křestním listě mám ale správně Miloň, žádný Amadeus.
Jak vám říkali kamarádi? Milane?
Miloni. A na gymnáziu Lojzo. Proč, to nevím. Vzniklo to v primě. Když se potkáme, dodnes mi leckdo z nich říká Lojzo.
Miloň je nějaké starobylé jméno z východních Čech?
Údajně je původu jihoslovanského. Příliš jsem po tom nepátral, svátek neslavím. Nedávno jsem zjistil, že v kalendáři je u jakéhosi jiného data napsáno Miloš/Miloň. To už vůbec neuznávám, s Milošem nechci mít nic společného! Když někdo nevěřil, že jméno Miloň existuje, často napsal třeba i na dopis do adresy Miloš. To mě zlobilo, byl jsem na svou zvláštnost hrdý. Dneska už je to lepší, už mě tak často nekomolí.
Setkal jste se v životě s nějakým kolegou Miloněm?
Výtečný divadelní fotograf Miloň Novotný mě dokonce fotil. Když jsme se přestěhovali do Bubenče, bydlel nedaleko nás na Sibiřském náměstí. Když umřel Láďa Smoljak, natáčeli jsme o něm pro televizi. Prohlíželi jsme zrovna něco v počítači, když slyším paní produkční: „Jistě, Miloni, samozřejmě.“ Otočil jsem se, co mi to povídá, a ona mluvila do mobilu. „Kde máte jakého Miloně?“ zajímal jsem se, když domluvila, a dozvěděl jsem se, že její manžel je Miloň, tchán je Miloň, i syna mají Miloně! Já mám zase vnuka Miloně. Už je nás celkem dost a stále mohutníme.
Máte sourozence, kteří byli obdařeni podobně exkluzivními jmény?
Já jsem bohužel či bohudík, nevím, jedináček. Doufám, že mě to příliš nepoznamenalo. Narodil jsem se v době, kdy se nechodilo do porodnic, rodilo se ještě doma. Na svět jsem přišel v Pohoří u maminčiných rodičů. Bylo mi pouhých šest neděl, když se rodiče přestěhovali do nově postaveného domku do Opočna, tři kilometry vzdáleného. Maminka vyprávěla, že když jsme se stěhovali, vezla mě v kabině nákladního auta pana Pejskala, opočenského autodopravce, a já byl zabalen v peřince s jemným květovaným vzorkem. Sjížděli jsme z kopce k Opočnu a začalo pršet. To byla její vzpomínka, ale já úplně vidím ty kapky na skle, dokonce i tu peřinku. Tu jsem pak dlouho měl, ještě v dospělosti jsem si ji dával pod hlavu coby polštářek.
Skutečně si člověk může pamatovat tak raný prožitek?
Zeptal jsem se na to jednou (přesněji přes Český rozhlas, přes pořad Meteor, v němž jsem rád účinkoval) pana profesora Koukolíka, odborníka na mozek. Vyjádřil se v tom smyslu, že „teoreticky a v zásadě to možné je, ale v podstatě je to úplný nesmysl“.
Takže máme otevřené pole pro spoustu dalších krásných vzpomínek! Co si ještě pamatujete?
Pamatuju si rok třicet osm, zářijovou mobilizaci; to mi byly dva roky. Otec byl samozřejmě taky mobilizovaný, odveleli ho nahoru do Orlických hor na chatu Polom blízko Sedloňova. Dokonce jsme tam za ním s maminkou mohli zajet na návštěvu. Měli tam lavice, jaké bývaly v osobních vlacích. Mám fotku, kde jsem v otcově náruči a na hlavě mám jeho vojenskou lodičku – snímek při jeho návštěvě doma.
Mobilizaci jistě provázelo napětí.
Jistěže, ale já ho tehdy nepociťoval. Pro malé dítě to byla spíš exotika.
Pocházíte z oblasti, kde se potýkal český a německý živel. Jak se kolem Opočna klikatila jazyková hranice?
Klikatila se až nahoře v kopcích, v Olešnici a v Sedloňově, kus hor ještě zůstal český. A mám za to, že o velké potýkání dlouho nešlo. Že číhá nějaké nebezpečí, začal jsem přesto chápat poměrně brzy.
