Tak pánové, schováváte se za pseudonym, ale není jasné proč, neschováváte se totiž moc důsledně – hned v tiráži najde čtenář vaše jména. Takže jaké jsou důvody?

VD: My se neschováváme – jenom jsme nechtěli, aby ta kniha v knihkupectvích vypadala jako nějaká odborná příručka. Proto jsme chtěli na obálce jen jedno jméno. A pro jistotu jsme ještě na obálku uvedli, že je to román, takže je to takhle posichrovaný (smích).

Psát knihy ve dvou se určitě dá – naše i světová literatura takové dvojice zná – ale jak to bylo u vás? Přece jen – jednu stranu Vojtěch a druhou Ivan – tak to asi nebylo?

IS: Přesně řečeno jsme to ve dvou vymýšleli – na tom máme myslím rovnocenný podíl. Ten konkrétní způsob napsání jsme hledali. Začali jsme tak, že jsme napsali jednu kapitolu každý zvlášť a pak se dohadovali, kdo to napsal líp. Na to jsme se ale špatně shodovali. Pak jsme udělali týdenní výjezd na chalupu a tam jsme zjistili, že je lepší, když píše Vojta a já diktuju hrubý text. Nakonec z toho vznikl hezký tvůrčí kamarádský zážitek.

Váš román působí velmi poučeně, tedy předpokládám, že máte se Svědky Jehovovi svoje zkušenosti. O ty se většinou se světem dělí tzv. odpadlíci, tedy lidé, kteří od Svědků odešli? To je i váš případ?

VD: Jo jo, jsme odpadlíci.

U románu se respektuje, že nejde o autobiografii, ale pokud je to pro vás v pořádku, můžete ve stručnosti popsat, jak jste se ke Svědkům dostali, jak dlouho jste v organizaci pobyli a proč jste nakonec odešli?

IS: Já jsem se do rodiny Svědků Jehovových narodil. Ten příběh románového hrdiny Jehovisty je z větší části mým příběhem. Takže třeba můj otec byl skutečně jedním z vedoucích členů Svědků Jehovových u nás. Kolem dvacátého roku věku to s mojí vírou začalo skřípat. Bylo čím dál jasnější, že nemohu ke Svědkům dál patřit. A tady začíná dramatická fáze, protože Svědkové mají velmi přísný proces exkomunikace – jde o kompletní přerušení vztahů mezi věřícími a odpadlíkem. A to i uprostřed rodiny.

VD: Já jsem se o Svědcích dozvěděl až asi v deseti letech. Tehdy máma uvěřila tomu učení a táta zůstal nevěřícím. Pokřtít jsem se nechal ve čtrnácti letech. Ve dvaceti jsme se s Ivanem potkali a Ivan přišel s pochybnostmi. Ty vyvrcholily naším odchodem – já jsem odešel dřív.

IS: Zápletkou bylo, že jsme byli sice dobří kamarádi, ale jak Vojta o ty asi dva roky dřív odešel, tak já byl tak poctivej, že jsem skutečně zrušil kontakty a přerušil přátelství. Nakonec jsem se omlouval a došlo jak vidět ke znovusjednocení.

Tohle skutečně na téhle náboženské organizaci zaráží asi nejvíc. Pod slupkou slušného vystupování navenek je uvnitř až vojensky přísná disciplína. To pak už jsou ale silně sektářské rysy. Jaké vlastně nakonec byly ty pochybnosti, které vás vyvedli z organizace ven?

VD: V knize jsme to pochopitelně silně zjednodušili. To by byla fakt nuda, číst si o tom, jak jsme pět let řešili různé nauky. Ale jednoduše řečeno: když se vám rozpadne víra v to, že všechny slova v Bibli jsou slovo od slova boží, je to neslučitelné a pochybnosti o Bohu vůbec – tak to už je konec. Konkrétně u mě to bylo takhle: četl jsem si časopisy, které Svědkové vydávají a rozdávají, a čím dál víc se mi zdáli argumentačně slabé. Postupně jsem tak šel víc a víc do hloubky a učení se začalo drolit. Začal jsem vznášet námitky – ale samozřejmě jen v hlavě, říct něco takového nahlas nepřicházelo vůbec v úvahu.

IS: K tomu bych rád dodal, že my jsme s Vojtou takový ten druh intelektuálních odpadlíků. Svědkové jsou založeni na vlastně racionálních konstrukcích, s důkazy o tom, že pravda je v Bibli jasně dohledatelná. Nám se ale právě racionalitou ta víra rozpadla. Většina odpadlíků ale odchází ne kvůli nesrovnalostem v naukách, ale z jiných důvodů. Většinou jde porušení pravidel, dejme to mu zákaz předmanželského sexu.

Ta tzv. racionální víra Svědků se ale zvenku, pokud člověk není omotán naukou organizace, jeví jako silně iracionální. Jako u všech fundamentalistů je asi těžké vidět zevnitř ven nějak nezkresleně.

IS: Ano, zevnitř vypadá celý systém správě a logicky, ale je to vlastně propaganda. Mnohem líp po těch letech chápu to, že lidé dokážou na krev věřit věcem, které jsou zjevně nepravdivé. Ony ale i nepravdy mohou být pěkně propracované a na všechna „ale“ dokážou mít odpověď. Skoro na všechna. Naštěstí jsme našli ty trhliny.

podle rozhovoru pro podcast Megafon

Zobraziť diskusiu (0)