Pamatuju si, když jsem ti před Vánocemi 2011 přivezl k vám domů tvoje autorské výtisky Nemístností. Když teď vyšly Sovy, měla jsi taky takovou radost jako tenkrát, když jsem ti přivezl básnickou knížku? Nebo je u prózy trochu větší strach, jak to vezmou čtenáři?

Tehdy jsem měla fakt radost, protože jsem to nečekala, myslela jsem, že to uvidím až v dalším roce. A tak to bylo skvělé překvapení od tebe, že jsi mi to tam takhle hodil. Sovy vyšly a já jsem je pak měla v ruce až asi dva týdny potom. Takže to bylo trošku jiné. A taky to bylo jiné v tom, že próza se píše dlouho. A já jsem ji v mnoha ohledech už měla hodně odžitou. Nebylo prostě žádný velký mrazení.

Ani takové to „mám to, dokázala jsem to vysedět“?

Ano, když jsem knihu dopsala, tak jsem měla radost, že jsem to dokončila. To bylo opravdu příjemné. Protože u psaní knihy nikdy nevíte, jak to nakonec dopadne. Psala jsem to vlastně čistýho času hodně krátce, ale na velký ploše let. Vlastně na dlouhatánský ploše.

Vysvětli, co to je dlouhatánská plocha?

Psala jsem na tři etapy. Vždycky jsem napsala třetinu za měsíc, takže dohromady i s nějakými úpravami je to čistýho času třeba čtyři a půl měsíce. Ale třeba na poslední třetinu jsem čekala asi pět let. Ty roky jsem se toho vůbec nedotkla. V roce 2015 jsem napsala první třetinu a kniha vyšla letos.

A co byl ten impuls, že jsi to dotáhla?

Bylo jich několik. Jeden byl ten, že by se mi blbě začínalo něco nového. To je vždycky těžké, protože bych se bála, že to dopadne stejně. Druhý byl, že umřel jeden z mých profesorů na Ježkově konzervatoři a já jsem si najednou říkala, co jsou ty důležité věci v životě, které vlastně dělat chci. Řekla jsem si, že tu kniha za mě nikdo jiný nenapíše.

Přestup z poezie na prózu je takový literárně klasický a ohraný příběh. Ale přesto – co se vlastně stane? Přestane člověk věřit v sílu poezie? Řekne si, že próza nějak patří víc k literární dospělosti? A nebo dál paralelně pokračuje i s psaním poezie?

To ne, literární dospělost, já to tak nevnímám. Jenom, že se to nevešlo do krátké básně, tak jsem udělala jednu dlouhatánskou. A je z toho prostě román.

V knize „Dvě sovy v nízkém letu“ se v anotaci píše: trochu báseň, trochu detektivka a trochu sen. Čtenář si celkem oprávněně nemůže říct, tak co teda?

No a co myslíš? Co z toho sedí?

Za mě nejvíc ten sen.

Jo? No detektivka to ale taky trošku je, protože se tam zkoumá určité tajemství. No a ta báseň... na to už jsem vlastně odpověděla.

To by mohlo někoho vyděsit, že Dvě sovy jsou dlouhá báseň. Tříset stránková.

Ale nebojte, není to rýmované. Nikdo vás nebude nutit učit se to nazpaměť.

Propátrávač skládky Nejedlý najde mezi jinými skládko-cennostmi malou holčičku. Tím se příběh tak nějak naladí. Proč jsi zvolila tenhle ne úplně realistický výkop? Nebo mě se aspoň zdá dost nerealistický.

Pro mě je skládka skvělé místo, kde se nekupí exkrementy a smrad a tak. Je to místo plné zajímavých věcí, které tam prostě spolu bují. Stejně, jako když roste strašně moc různých kytek spolu. Hračky a divné věci, které by se nikdy spolu nedostaly do kontaktu, tak tam spolu tak nějak mutujou a můžeš tam vždycky něco strašně zajímavého najít. Moje skládka je spíš ta hravá než depresivní.

Tvoje literární hravost je vlastně hodně snová, nerealistická. Jsi ten druh člověka, který snu přikládá důležitost, anebo prostě proti skutečnosti jenom jednoduše bojuješ fantazií?

Sen je pro mě součást každodenního života. Dotyk nevědomí. Takže sny... to mám strašně ráda.

Zapisuješ?

Zapisuju.

Analyzuješ? Čteš knihy, které ti v analýze pomáhají?

Jasně. Čtu různé jungiány a potom různé šamany a mám své oblíbence a dokonce chodím snít společně s jinými lidmi.

Tomu se nějak říká aktivní imaginace.

Aktivní imaginace je ještě trošku něco jiného, ale vlastně je to na podobných principech. Vedu nějaký dialog s nevědomím. Vědomě vstupuju do snu, dosnívám, vstoupuju do snů jiných lidí. Teď to zní jako ezo, ale je to vlastně jenom zkoumání mých vnitřních věcí.

A ty nemáš problém s interpretací? Je známé, že sny se neprojevují nějak moc lineárně a prvoplánové výklady na ně moc neplatí. Člověk se může lehce poplést, pokud bere některé věci doslovně.

Důležité je mít už zkušenost se sebou a svými sny. Jsi se svými sny celý život, je to nějaká řeč symbolů a emocí, která je mi blízká. No a ta řeč symbolů a emocí, ty symboly už některé znáš, ty znáš i jejich vývoj. Oni nejsou furt stejné, co je myš pro jednoho, není myš pro druhého, a navíc tvoje myš se bude stejně měnit. Symboly s tebou rostou. To všechno může pomáhat při interpretaci, ale neznamená to, že rozumím každému svému snu. Některé porozumění se vyjeví až mnohem později. Taková je i ta moje knížka. Až později jsem pochopila, o čem jsem vlastně psala, nebo co mi to o mě říká.

Zobraziť diskusiu (0)