Ano, v Rusku není tahle spasitelská rétorika ničím novým. Od dob Petra Velikého je možné vidět v ruské společnosti nejrůznější snahy reagovat na osvícenství důrazem na zakonzervování se ve vlastních tradicích, rituálech, představách a obavách. Bohužel ale dnes nejde jen o zapálené kroužky nadšenců, ale přímo o fundament ruské geopolitiky a imperiální kulturistiky, která má svoje tragické dopady po světě, jak už takové poměřování pinďourů mezi geomocnostmi bohužel mívá v celé lidské historii.

Své geopolitické myšlenky Dugin poprvé představil už v roce 1991 v brožuře Velká válka kontinentů, zarámované ovšem do poněkud bizarních spikleneckých teorií. Už tady navazuje na představy německých meziválečných geopolitiků o nutném střetávání kontinentálních velmocí („věčného Říma“) a námořních mocností („věčného Kartága“), eurasijství a atlantismu. Zatímco věčné Kartágo představovaly obchodnické a demokratické civilizace jako Atény, Holandsko, Británie a nyní USA, odkaz věčného Říma doputoval přes Byzanc až do Ruska. Liberální myšlenky nejsou v tomto pojetí dobrem pro každého. V námořních civilizacích fungují, odpovídají jejich povaze. V pozemních mocnostech ale působí podle Dugina cize a rozkladně, představují vnucené jho a nástroj nepřítele. Od meziválečných německých konzervativců (z nichž někteří přešli později k Hitlerovi) si vypůjčil nejen velkou část svého propojení geopolitiky a civilizačních úvah, ale i návrh řešení: aby se Rusko stalo znovu mocným, musí projít konzervativní revolucí.

Zobraziť diskusiu (0)