I

Ljubov Michajlovna řekla, že máma špatně a těžce dýchala. Dozvěděla se to od kněze. Tak dýchají lidé před smrtí. Světlo bylo dobré a bylo bezvětří. Světlo bylo zlaté, jako v srpnu. Ruka Ljubovi Michajlovny, mírně oteklá a našedivělá, ležela na opěradle gauče. Je to zvláštní, napadlo mě při pohledu na tu ruku, copak se bez posvěcení kněze nedá pochopit, že člověk umírá, když je i tak jasné, že umírá? Ljubov Michajlovna má klidný obličej. Věří v Boha a její rakovina ustoupila. Nejspíš si myslí, že rakovina u ní ustoupila proto, že věří v Boha. A taky se jí v obličeji zračí převaha. Jako by v klíně držela neviditelný pohár života, který vyhrála v soutěži s mojí mámou. Andrej řekl, že mi zítra v deset dopoledne zavolá Michail Sergejevič. Andrej už dal jeho tchánovi peníze na benzín, aby se mnou zajel pro popel. Zvládla bych to i sama, ale tady je důležité projevit účast. Účast a starost.

Světlo bylo moc pěkné a teplé. I nudlová polévka se povedla. Všechno se povedlo, jak jsem slíbila. Důležité je být pozorný. Manžel máminy bývalé sousedky na odchodu z pohřební hostiny řekl Andrejovi, aby nebyl smutný. Řekl, aby mu zavolal, když bude chtít zajít na ryby. Andrej řekl, že zavolá. Ale já vím, že nezavolá, tady je důležité účast a starost přijmout. Ljubov Michajlovna řekla, abych přijala její upřímnou soustrast. Přijala jsem ji. Ljubov Michajlovna mámu měsíc napájela svatou vodou: tři polévkové lžíce s modlitbou ráno, tři polévkové lžíce s modlitbou večer. Ljubov Michajlovna řekla, že máma po setkání s knězem pookřála a postavila se na nohy. Řekla, že máma se smála a uvařila polévku. Máma řekla, že kněz jí dal na hlavu nějakou kravinu a poprosil ji, aby se kála, a sám odříkával modlitbu. Máma řekla, že nic nepochopila. Ale Ljubovi Michajlovně nepřiznala, že pravoslaví v nemoci moc nepomáhá. Obzvlášť když člověk v Boha zrovna nevěří.

V dětství mi říkávali, že když se pohřbívá člověk a prší při tom, je to dobře. Jednak je déšť na cestu dobré znamení a taky to znamená, že příroda pláče. Příroda projevuje účast a soucit. Když jsme pohřbívali otce, mrholilo. Ale v únoru neprší, místo deště je pěkné světlo. A v tom světle je všechno hodně ruměné a dokonalé, jako jablko. Všichni jakoby nic seděli na gauči, na kterém máma umírala. A pak všichni naráz odešli. Sklidili jsme s Andrejem ze stolu a umyli nádobí. Andrej řekl, že z pohřební hostiny se nesmí nic vyhodit a jíst se musí jenom lžičkami. Řekl, že všechno umyje, pustil televizi v kuchyni a začal mýt nádobí. Nosila jsem mu prázdné talíře.

Do večera zbývalo ještě dost času. Andrej se zeptal, jestli krematorium funguje v noci. Nevím, odpověděla jsem, ale vím, že jsme měli přijít na řadu v 16.30, takže tělo už je spálené. Andrej řekl, že je to svinstvo, spalovat živé lidi. Nic jsem na to neřekla a jen si pomyslela, že máma není živá, ale mrtvá. Sedla jsem si na gauč a dívala se na televizi. A pak jsem si na gauč lehla a usnula s hořkou úlevou. V noci se mi zdála tma. Andrej řekl, že tchán je svérázný člověk, řekl, abych si ho nevšímala. Andrej řekl, že mu dal tři sta rublů na benzín, aby se mnou zajel na ústřední hřbitov do krematoria.

Zdejší kraj je drsný. Všude je step, ale tam, kde se rozlévá voda, je zeleno a vlhko, místní těm místům říkají mokřady. Otec bydlel pět set kilometrů odsud, v Astrachani, tam v ústí Volhy kotví přívozy, které začínají jezdit přes řeku, jakmile začne plavební sezona. Převozníci jsou ve vsích vážení lidé, bez nich se člověk nikam nedostane. Dřív měl převozník zvláštního pomocníka, který obcházel cestující a vybíral peníze za převoz. Teď, tvrdil otec, je systém placení elektronický, na každém přívozu je kamera. Stojí tam kontrolor. Jeden převozník řekl, že si nikdy nebral peníze za mrtvé. Když přece člověk převáží mrtvého, beztak ho to stojí dost a mrtví za sebe zaplatit nemůžou. Byla to svého druhu soustrast s lidským zármutkem. Ale co se objevily kamery, žádní černí pasažéři na přívozu nejsou. Dokonce ani mrtví černí pasažéři tam nejsou. Převozník jednou pustil zadarmo auto s nebožtíkem a dostal tři tisíce rublů pokutu.

Michail Sergejevič zavolal v 9.50 a řekl, abych vyrazila. Popadla jsem růžovou nákupní tašku z plášťoviny a sešla dolů. Všechno kolem bylo šedivé. I světlo bylo šedivé jako srst a vítr byl zuřivý jako hladové zvíře. Všechno kolem vypadalo jako v únoru. Vždyť taky byl únor. Michail Sergejevič na mě čekal u vchodu. Nic jsme si neřekli a vydali se spolu přes dvory. Ani jeho tchán nic neřekl a jednoduše kývl na můj pozdrav. Posadili mě na zadní sedadlo. A začali jsme čekat. Seděli jsme mlčky a čekali, až přišla žena v nafouklé červené péřovce s lesklou tvarovanou kabelkou. Pozdravila a posadila se vedle mě. Tchán Michaila Sergejeviče nastartoval a vyrazili jsme. Žena řekla, že je ošklivo. Michail Sergejevič a jeho tchán jí přitakali. Minuli jsme supermarket Pjaťoročka, garáže a ocitli se v šedivé průmyslové zóně. Tam jsme ženu vysadili. Se mnou se nikdo nebavil.

Tchán Michaila Sergejeviče si stěžoval na plynaře, řekl, že vyměnit trubky je samo o sobě drahé a plynař chce ještě tři tisíce rublů navrch. Tchán Michaila Sergejeviče řekl, že ho poslal do prdele a zavolal na bytovou správu, aby si na něj postěžoval. Máma čekala na plynaře dva týdny, měsíc před smrtí si koupila nový plynový sporák, ale polévku vařila na starém, protože plynař ne a ne přijít. Máma mě poprosila, abych ještě jednou zavolala na správu, ale tam mi řekli, že plynař bude moct přijít až za týden. Za týden mámu odvezli do hospice. Za dalších pět dní umřela, měli jsme jiné starosti než plyn. Nová lesklá trouba stála v rohu kuchyně, zabalená v celofánu jako nevěsta.

Tchán Michaila Sergejeviče řekl, že západní propaganda to už vážně přehání. Čím se to tam na tom svým Západě zabejvaj, zeptal se. Navlíkli si blyštivý spoďáry a tancujou, teplouši, ale co když bude válka? Co bude, když bude válka? Sexuální výchova je zvrhlost, prohlásil tchán Michaila Sergejeviče. Dítě ve školce má umět držet kalašnikov. Sám vnuka naučí skládat a rozkládat samopal, aby věděl, jak se to dělá. Právě takhle se to dělá, jediný, co americký kurvy uměj, je držet ve třech letech v ruce šprcku. Kdežto naše ruský děti od plenek věděj, co je samopal. Když začne válka, každej půjde bránit vlast. Starej, mladej, všichni půjdou bránit vlast. Šukat umí každej, na to moc rozumu nepotřebuje. Ale milovat vlast, to je práce.

Tchán Michaila Sergejeviče řekl, že po skypu mluvil s kamarádem Němcem. Ten vyhrožoval, že bude třetí světová. Němec řekl, že mají atomový zbraně, a tchán na to, tak přijď, jenom si nezapomeň špek, nacpu ti tu tvoji atomovou zbraň do prdele. Mlčela jsem. Tchán Michaila Sergejeviče řekl, že je to tam samej teplouš, ženský jsou tam kurvy, po pérech skáčou, jako by byly na nějaký atrakci. Začala jsem se dusit. Začala jsem se dusit. Z okýnka bylo vidět šedivou step – takovou barvu měly máminy vlasy. Když jsem ji hladila po hlavě, viděla jsem, že půlku jich má šedivou. A vlasy měla kudrnaté. Máma říkala, že první vlasy, které jí vyrostly po chemoterapii, byly úplně kudrnaté, jako mají černoši. Máma říkala, že když si babička nechala po chemoterapii narůst první vlasy, chechtala se, že je z ní teď černoška.

Teplouši, kurvy, řekl tchán Michaila Sergejeviče. Řekla jsem, promiňte, nemohl byste být chvíli zticha? Zmlkl. Lidi mluví hodně. Zvykla jsem si na to. Ale jeli jsme pro popel mé matky a cesta měla být naplněna uctivým mlčením. Měla jsem tiše plakat na zadním sedadle a tchán Michaila Sergejeviče neměl nic říkat. Mohl probíhat tichý rozhovor, mohlo hrát rádio, mohlo se dít cokoli, ale ne politické žvásty o teplouších a kurvách. Tchán Michaila Sergejeviče nevěděl, že jsem lesba. Ale já jsem měla chuť namítnout – o homosexuálech nevíte vůbec nic. Kde se ve vás bere taková fixace na anální penetraci? Proč chcete strčit do Němcova análního otvoru samopal namazaný špekem, chtěla jsem se zeptat. Ale nezeptala jsem se. Kondomy přece nikomu neškodí, ale naopak pomáhají chránit život. Ale co samopal? Samopal je určen k zabíjení lidí.

Kvůli puštěnému topení a voňavému stromečku se nedalo dýchat. Je to zoufalství, napadlo mě. Ale nic jsem neřekla. Poprosila jsem, aby na mě počkali na parkovišti u hřbitova. Zašla jsem za hřbitovní plot a zapálila si. Hřbitov byl plný křiklavě barevných umělých květin. Otočila jsem hlavu – hřbitovní správa vypadala jako prosklené provinční tržiště. Za střechou toho skleníku se kouřilo z komínu krematoria. Vešla jsem do prvních dveří, na které jsem narazila. Bylo mi řečeno, že papíry vyřizuje vedlejší oddělení.

U vedlejších dveří stála fronta, a tak jsem se posadila, že počkám. Postarší žena se bavila s mladíkem. Povídali si o tom, jaké místo bude lepší koupit dědečkovi. Na ústředním hřbitově je draho, ale musejí ho pochovat k matce, jak si přál. Jenže na ústředním hřbitově je strašně draho. Mohli by ho pohřbít na vesnici vedle zetě. Jenže to se dědeček urazí, bude k nim chodit po nocích a bude řvát. Celý život na všechny jenom řval a ani teď se nemůže uklidnit. Žena řekla, že k ní nedávno přišel a řval. Byl to takový neutišitelný dědek. Vešla jsem do vedlejších dveří. V nevelké hale byla prosklená vitrína a v ní na poličkách stálo několik uren, mezi nimiž jsem poznala tu máminu. Byla šedivá, s maličkým černým perličkovým kvítkem na víku. Takový nevkusný kvítek, pomyslela jsem si, jako na levných kalhotkách.

Andrej navrhl, abychom vzali tuhle, já jsem vybrala ostře červenou, ručně malovanou urnu. Byly na ní květy jako na tradičních dřevěných talířích s rostlinnými ornamenty. Ale Andrej vybral šedivou, máma neměla ráda pestré věci. Tahle urna byla šedivá jako bok říční ryby nebo jako kapota Lady Sputnik – takovou měl můj otec v sedmadevadesátém roce. Šedivá urna byla dvakrát levnější, ale já chtěla koupit tu dražší. Vzala jsem všechno, co bylo dražší – pěkný hedvábný přehoz s vytlačenými květy a tu nejdražší z rakví určených ke kremaci. Rakev se barvou podobala perleťovým tubám z parfumerie. Máma měla ráda všechno pěkné, a tak jsem jí i rakev pořídila pěknou. Mámina urna stála vedle červené urny – takové, jakou jsem jí původně chtěla koupit já. No jo, vždyť by je ale zaměstnanci mohli prohodit a já bych si pak odnesla popel nějakého mně neznámého člověka. Ale kdo může zaručit, že v mámině urně je mámin popel? Nikdo. Kremace přece neprobíhala v naší přítomnosti. Klidně mohli do kapsle nasypat obyčejný popel a mámino tělo hodit do společného hrobu, aby zbytečně neplýtvali energií. Ale to je nezákonné. Jenže koho dneska vzrušují zákony a jejich dodržování? Nikoho. Nezbývá než věřit ve svědomitost pohřebních činovníků.

překlad Alena Machoninová