Adresát: Émil Dermenghem

Středa 31. května [1939], 41, Boulevard d’Indochine, Paris, XIX.

To není adresa našeho bydliště, neboť to měníme často, ale odsud nás dopis dostihne jistě a rychle.

(Založil jsem někam Vaši adresu, doufám, že to dojde.)

Drahý příteli,

spisovatelské řemeslo mě připravilo o veškerou touhu komunikovat tímto grafickým způsobem s lidmi, s nimiž bych mnohem raději hovořil. Dalším důvodem je, že jsem Vám nechtěl psát, dokud Vám nebudu moci poslat útlou knihu, kterou mi vydal Gallimard.

Avšak poté, co jsem rozeslal recenzní výtisky, mi zbyly čtyři exempláře a chtěl jsem ji poslat patnácti lidem (včetně Vás). Poslal jsem tedy ony čtyři výtisky čtyřem nejurážlivějším a nejpřecitlivělejším lidem, kteří by se mohli cítit nejsnáze dotčeni, a podle tohoto pořadí budu rozesílat další výtisky, které jsem si vyžádal; podle této škály jste na seznamu až mezi posledními. Snad na Vás během několika dní také přijde řada. Stále jsem doufal, že během zimy přijedete do Paříže a že se o tom dozvím, anebo že po mně budete něco chtít (informaci, popovídání, co já vím?). Že v každém případě budu mít od Vás a Vašich blízkých nějaké novinky. Ale ne, nic z toho se nestalo, a situace je taková, jaká je. Již několik měsíců bydlíme v Paříži a to z mnoha různých důvodů.

Existuje pravda a je jedna jediná. Jsou lidé, kteří vědí a kteří tvoří hierarchický řetěz mezi pravdou a iluzí, v níž přebýváme – za předpokladu, že ji chceme vidět. Dokonce existují lidské bytosti, které tuto touhu dokážou probudit a udržovat. Bez ní by nebyla žádná naděje, neboť nepřítel je velmi silný, lstivý a neoblomný. Za každým vítězstvím, pokud naneštěstí usneme na vavřínech, následuje strašlivá odveta. Každé vítězství, pokud se jen na vteřinu zdržím u toho, že jsem to já, kdo je získal, si přivlastní někdo jiný.

(Hovoříme spolu tak zřídka, že bych Vám rád sdělil jen to podstatné – pouze fakta a jistoty, ale někdy mám pocit, že nic není tak pošpiněné jako slova; jsou pokryta vyschlými slinami stovek generací profesionálních lhářů, a přesto není nic špinavé samo o sobě, to je jen prázdný pojem, špína je pouze v lidském srdci a vše, co můžeme dělat, je snažit se ji odtamtud vymést: pak se rozzáří světlo – ovšem pokud se rozzářit chce –, neboť září jen tam, kde zářit chce.)

Obtíž spočívá v tom, žít plně více životů – nebo spíše v každém okamžiku vidět všechny dílčí životy ve světle onoho jediného a jedinečného. Je to téměř nemožné. Ale v tomto slůvku téměř spočívá veškerá možná lidská naděje. (Ten z životů, který je v běžné společnosti nejviditelnější, mi dával a ještě dává pěkně zabrat: ztráta zaměstnání, překotná stěhování, mizerné práce, zdravotní nesnáze, atd. – ale toto vše by se snášelo velmi lehce, kdybychom si byli jisti, že za to vůbec neneseme odpovědnost.)

Pokud jde o literaturu, to je jednoduché: nejprve se musím naučit myslet, abych nakonec, jednoho dne, možná mohl tvořit: to znamená mít dokonalou kontrolu nade vším, co dělám – do všech detailů a ve všech aspektech – k obrazu takové tvorby, která je jediná hodna toho jména. Zatím rád dělám hlavně práce na objednávku: daný počet řádek na určité téma a za danou cenu. Stanovil jsem si jako pravidlo neodmítat žádné zadání, pouze se dvěma výhradami: že nemusím vědomě říkat nic lživého ani nebezpečného a že je to náležitě zaplaceno. Někdy je to obtížné, ale právě to činí spisovatelské řemeslo zajímavým, poučným a, mohu-li to tak říci, výchovným.

Už jsem se namluvil dost a teď bych chtěl slyšet i druhou stranu. Právě to mě totiž na psaní štve: že vás druhý nikdy nepřerušuje. Je marné Vám říkat: vyprávějte mi, co děláte. A jak je to se svatými v islámu? A co Vaše žena? A dcera? A Vaše zaměstnání? A Gap? A tanec? Zatím nezbývá nic jiného než pokračovat v hovoru o sobě, což nakonec každého otráví.

Dobrá, aby to k něčemu bylo a protože se mě na nic neptáte, budu se ptát já Vás. Dal jsem si za úkol zařídit během dvou nadcházejících měsíců vše tak, abychom spolu se ženou mohli strávit srpen v na horách. Předpokládám, že finanční situace je vyřešená (jak? To je jiný příběh…). Zbývá otázka, kam jet? Rád bych se vrátil do Oisans, kde to mám hodně rád. Možná byste měl nějaký nápad? Hledám něco takového: 1. Oblast a poloha: alespoň 1000 nebo 1200 metrů nad mořem, v blízkosti vysokých hor (s ledovci, ledovce jsou nutné). Rád bych se znovu vrátil do Villar d’Arene, ale tam je trochu draho. Matně si vzpomínám, že Vy – nebo spíše Vaše žena – jste dobře znali oblast Vallouise, která – s Pelvoux, Ailefroide a Écrins v blízkosti – by mi zcela vyhovovala. Nebo údolí Vénéon, s osadami mezi St. Christophe a Bérarde. (Když myslím na tato místa, přiznávám, že mi vzadu v hlavě haraší myšlenka – ale je to určitě v hlavě? – že bychom se zde spolu někdy mohli setkat.) 2. Ubytování: (kdybych byl sám, spal bych pod stanem, v jeskyni nebo ve stodole. Avšak moje žena není tak šílená jako já); proto musíme každopádně najít pokoj s postelí, skříní nebo aspoň chráněným koutem, kam se dá složit prádlo, a s vodou v okruhu dvaceti metrů; toť vše. Pokud jde o jídlo, tak buď nějaký penzion, anebo nějaké místo, kde bychom si mohli vařit sami z vlastních zásob. To je minimalistická varianta. Ideální by byl nějaký dobrý a nepříliš drahý penzion; nemusí být příliš komfortní, ale zase aby v polívce neplavalo moc much. Víte o něčem? Teď se tím nijak nezatěžujte. Ale pokud se během Vašich cest, hovorů, procházek či přednášek doslechnete o něčem, co by odpovídalo této představě, mohl byste si to poznamenat a dát mi o tom vědět?

Slíbil jsem si, že nebudu načínat novou stránku. Kdybych to udělal, hovořil bych o, o… a o… a to by nás mohlo přivést k filosofii, filologii, a nakonec k nespavosti. Dejte mi tedy vědět, co je u Vás tří nového. Posíláme Vám pozdravy (a prosím, nezlobte se na mne…)

Váš

René Daumal

Čtvrtek

Nakonec přece ještě beru kus papíru, abych Vám řekl, že jsem se skutečně snažil shromáždit materiály týkající se pojetí času a věčnosti v hinduismu – ale vše se mi zdálo marné: vytvořit přesný pojem o čase předpokládá účinným způsobem proměnit to, čím jsme.

Vše, co nám mohou říct tradice a symboly (jako třetí Šivovo oko, jež vidí přítomnou věčnost, jako jeho přízvisko trikála, „trojčasý“, nebo ona zvláštní pasáž v Čhándógja-upanišadě o cyklech Slunce, jež nakonec nevychází ani nezapadá…), znamenají, že všechny naše dnešní představy o čase jsou zcela iluzorní. Jako nejsrozumitelnější symbol mi tak ještě k tomuto účelu připadá Jozue zastavující Slunce (rozumí se, že kdyby se Slunce zastavilo v astronomickém slova smyslu, měli by z toho prospěch všichni; také Jozuovi nepřátelé by získali dostatek času, který by využili, a nic by se nezměnilo, což dobře ukazuje subjektivní povahu „času“. Slunce se tedy zastavilo pouze pro něj – či pouze pro Židy; jinými slovy, to Jozue se zastavil ve vztahu ke Slunci, zatímco jeho nepřátelé byli dál unášeni proudem zdánlivého běhu času.) Člověk, který ví o iluzorní povaze času, se může chovat tak, jako by sám ze své vůle stvořil čas, který potřebuje k tomu, aby udělal, co si přeje. (Vzdálenou ozvěnu tohoto můžeme zakusit v těch vzácných okamžicích, kdy jsme nuceni dělat zároveň více věcí různého řádu.)

René Daumal: Dopisy hledajícího probuzení

vydal: Malvern 2015

preklad: Jakub Hlaváček

Recenziou Jany Beňovej si môžete prečítaťTU

Zobraziť diskusiu (0)