Ukázka z úvodu knihy:

Všechny obrazy jednou zmizí.

žena, po válce na okraji sutin v Yvetotu za bílého dne močila na bobku za ubikacemi sloužícími jako kavárna, pak si vestoje s vykasanou sukní natáhla kalhotky a vrátila se do lokálu

uplakaný obličej Alidy Valliové, když tančila s Georgesem Wilsonem ve filmu Tak dlouhá nepřítomnost

muž, v létě roku 1990 šel po chodníku v Padově, ruce mu vyrůstaly přímo z ramen, při pohledu na něj se okamžitě vybavila vzpomínka na thalidomid, před třiceti lety předepisovaný těhotným ženám proti žaludeční nevolnosti, a spolu s tím i vtip, který se pak vyprávěl: nastávající maminka plete výbavičku a pravidelně užívá thalidomid, co řada, to tabletka. Kamarádka se jí zděšeně ptá: ty nevíš, že hrozí, že se ti narodí dítě bez rukou? A ona odpoví: Vím, ale když já neumím uplést rukávy

Claude Piéplu v jednom z filmů s Les Charlots, v čele pluku cizinecké legie drží v jedné ruce vlajku, ve druhé táhne kozu

vznešená dáma postižená Alzheimerem, oblečená v květované blůze, jakou nosí všechny klientky domova důchodců, ona má však ještě přes ramena přehozený modrý šál, bez ustání prochází chodbami, povýšeně jako kněžna de Guermantes po Bouloňském lesíku, připomíná Proustovu služku Céleste Albaretovou, když se jednou objevila ve večerním televizním pořadu literárního publicisty Bernarda Pivota

žena na letním divadelním pódiu, uzavřená v bedně, kterou muži skrznaskrz probodali stříbrnými kopími — vylezla živá, jednalo se totiž o kouzelnické představení s názvem Umučení ženy

zplihlé mumie v otrhaných krajkách, rozvěšené na stěnách v Kapucínském klášteře v Palermu tvář Simone Signoretové z plakátu k filmu Tereza Raquinová

bota otáčející se na podstavci v obchodě s obuví André v ulici du Gros-Horloge v Rouenu, s ní se otáčí i nápis: „S Babybotte je to prosté: dítko správně běhá i roste“

neznámý muž na nádraží Termini v Římě, napůl stáhl roletku ve svém kupé první třídy a od pasu nahoru zakrytý předváděl z profilu pohlavní úd dívkám, které byly opřené o zábradlí a čekaly na vlak u protějšího nástupiště

reklama na Paic Vaisselle, promítaná v kině: chlapík neumývá špinavé talíře, s klidem je rozbíjí. Přísný hlas mu říká: „Toto není řešení!“ Chlapík se zoufale zadívá na diváky: „Jaké je tedy řešení?“

pláž podél železniční tratě v Arenys de Mar, hotelový host, který vypadal jako rozhlasový moderátor Zappy

Max novorozenec na porodním sále Pasteurovy kliniky v Caudéranu, vyzdvižený do vzduchu jako stažený zajíc, další shledání s ním o půl hodiny později, kdy už oblečený spal na boku v malé postýlce, jednu ručku položenou na pokrývce vytažené až k ramínkům

čiperná postava herce Philippa Lemaira, manžela Juliette Gréco otec v televizní reklamě, nenápadně skrytý za novinami, se marně snaží napodobit svou malou dceru a chytit do úst do výšky vyhozený bonbon Picorette

dům s besídkou porostlou psím vínem, v šedesátých letech v něm býval hotel, číslo popisné 90 A

na nábřeží Zattere v Benátkách stovky strnulých tváří na úředních fotografiích pořízených před odjezdem do koncentračních táborů, v polovině osmdesátých let rozvěšené na stěnách výstavního sálu v Tokijském paláci v Paříži

záchodky stojící nad řekou, na zadním dvoře domu v Lillebonnu, výkaly spolu s papírem zvolna unášené vodou, která se šploucháním protékala okolo

všechny snímky pořízené v dávno odešlých letech raného dětství, se skvrnami světla letní neděle, obrázky ze snů, na nichž zesnulí rodiče vstávají z mrtvých a kráčejí po nerozpoznatelných cestách

obrazy, na nichž Scarlett O’Harová táhne ze schodů mrtvolu yankeeského vojáka, kterého právě zabila, a jak potom běží ulicemi Atlanty a hledá lékaře pro Melanii, jež bude rodit

Molly Bloomová leží vedle manžela a vzpomíná na okamžik, kdy ji poprvé políbil kluk a ona říkala ano ano ano

Elizabeth Drummondová, zavražděná s rodiči v roce 1952 u silnice v katastru obce Lurs

skutečné či imaginární obrazy, jeden střídá druhý, dokud nepřijde spánek momentky zalité světlem, které náležejí jedině jim Všechny se rázem rozplynou, tak jako miliony obrazů v hlavách před půlstoletím zemřelých prarodičů a po nich i zemřelých rodičů.

Obrazy, na nichž jsme byli zachyceni ještě jako malí špunti spolu s dalšími, v okamžiku našeho narození už zemřelými bytostmi, stejně jako my si v paměti nosíme vlastní malé děti spolu s vlastními rodiči a spolužáky. A jednou budou naše děti v paměti nosit nás spolu s našimi vnuky a lidmi, kteří se teprve narodí. Paměť, stejně jako sexuální touha, nemá konce. Propojuje mrtvé s živými, skutečné bytosti s představami, sny s minulostí. Naráz ztratí platnost tisíce slov, která sloužila k pojmenování věcí, lidských tváří, činů a pocitů, která řídila svět, poháněla srdce a zvlhčovala přirození.

slogany, graffiti na zdech ulic a záchodů, básně a oplzlé vtipy, novinové titulky

anamnéza, epigon, noema, teoretický — termíny zaznamenané i s vysvětlením v notýsku, aby se nemuselo pokaždé sahat po slovníku

obraty, jež lidé přirozeně používali, my ale pochybovali, že toho jednou budeme také schopní: nelze popřít, že… je nutno konstatovat…

příšerné věty, na něž bylo nutné zapomenout, čím však byla snaha větší, tím urputněji se vybavovaly: vypadáš jako stárnoucí kurva

věty mužů v noci v posteli: Dělej si se mnou, co chceš, jsem tvoje věc

existovat znamená pít se bez žízně (Sartre)

co jste dělali 11. září 2001?

in illo tempore na nedělní mši stará papriko, tropit randál, to je milionový! ty janku jeden! dávno nepoužívané, náhodně zaslechnuté výrazy, které najednou nabývají na ceně jako znovunalezené ztracené předměty, o nichž dumáme, jakým zázrakem se zachovaly

slova navždy spojená s určitým člověkem jako motto — na přesném místě státní silnice č. 14, kudy jsme projížděli právě v okamžiku, kdy je spolucestující vyřkl, potom už tudy nikdy neprojedeme, aniž by se nám znovu vybavila tak jako zahrabané vodotrysky v letním paláci Petra Velikého, jež začnou chrlit vodu, když se na ně stoupne

příklady z gramatiky, citáty, sprosťárny, písničky přepisované v pubertě z deníčku

do deníčku „abbé Trublet kompiloval a kompiloval a kompiloval…“ a díky Voltairově špičce si na královského cenzora lidé dodnes vzpomenou

žena musí pro slávu bouřlivě oplakat své štěstí (Madame de Staël)

naše paměť je mimo nás, v nějakém deštivém větříku (Proust)

byl jednou jeden mnich, měl mnoho knih a nevěděl, co je v nich

bundička z koženky…

koupila si na trhu za sto sous / prasátko se srdíčkem pro štěstí / za sto sous, to není vůbec drahé, vážení

to mám tak ráda, to tedy mám moc ráda

dá se žouželit s vidličkou? Hádej, hádej, hadači…

(opakuj rychle po sobě „čapí“; řekni, kde rostou kokosový ořechy? Na palmě… Jo? Tak tumáš jednu!; odkaď jsi? Proč bych si měl odkadit?; to se vám to korzuje, v hlavním městě Ajacciu, na mě je to ale moc dlouhá štreka, řekl Pipin Krátký. Tisíckrát obehrané slovní hříčky, dávno už nikoho nepřekvapovaly, nerozesmávaly, naopak lezly na nervy svou plytkostí a sloužily už jen k udržení rodinné pospolitosti, po rozpadu vztahu definitivně vymizely, jen tu a tam znovu přicházely na mysl, avšak nemístně, nenáležitě; mimo původní vztah, roky po rozchodu byly tím jediným, co z něj zbylo)

slova, u nichž se podivíme, že existovala už kdysi, tlusťoch (Flaubertův dopis Louise Coletové), chrnět (z dopisu George Sandové Flaubertovi)

latina, angličtina, ruština naučená za půl roku kvůli jednomu Sovětovi, nakonec z ní zbylo jen da svidania, ja těbja ljublju charašo

leze, leze po železe, nedá pokoj, až tam vleze — ožralej tankista

přirovnání otřepaná tak, že bylo s podivem, že si je někdo ještě troufl použít, třešnička na dortu

ó Matko, mimo prvotní sad pochovaná (Péguy)

když kdysi závodníci na Tour de France šlapali do kopce vedle kola, říkalo se, že šlapou zelí, následně výraz zobecněl ve smyslu „tohle nikam nevede“, ale po nějaké době, jako spousta dalších rčení, zastaral a přestal se používat

mužská slova, která jsme neměly rády, udělat se, pohonit

slova naučená na studiích, dodávající pocit vítězství nad složitostí světa. Po složené zkoušce se sama od sebe vykouřila z hlavy rychleji, než se do ní dostala

opakované, otravné průpovídky prarodičů, rodičů; po jejich smrti zůstaly v paměti živěji než jejich tváře, nestrkej nos, do čeho nemáš

již neexistující značky, sice neměly dlouhého trvání, ale vzpomínka na ně nadchne víc než vzpomínka na všeobecně známé výrobky, šampon Dulsol, čokoláda Cardon, káva Nadi a s nimi spojené důvěrné, nesdělitelné vzpomínky

Jeřábi táhnou

Marianne mého mládí

astroložka Madame Soleil — paní Sluncová — je stále mezi námi

světu se nedostává víry v transcendentní pravdu (Charles Renouvier)

To vše se vmžiku vymaže. Slovní rejstřík střádaný od kolébky až po smrtelné lože zmizí. Nastane ticho a k jeho vyjádření nezbude jediné slovo. Z otevřených úst nevyjde vůbec nic. Ani já, ani mně. Jazyk bude dál přetvářet svět ve slova. V rozhovorech při rodinných setkáních z nás zůstane jen jméno patřící k čím dál nezřetelnější tváři, nakonec splyneme s anonymní masou vzdálených pokolení.

překlad Tomáš Havel