# Odmala se učíme, že disponujeme pěti základními smysly. Už z názvu vaší knihy je ovšem zřejmé, že jich pravděpodobně existuje mnohem víc. Kolik smyslů tedy ve skutečnosti je? A je možné, že existují ještě nějaké další, které teprve čekají na objevení?

Kdybychom je pečlivě roztřídili, napočítali bychom jich kolem třiceti. Jistě to není konečné číslo. Neznáme ani všechny tvory na téhle planetě. Natož abychom věděli, jak vnímají svět kolem sebe.

# Kniha je doslova nabitá stovkami těch nejkurióznějších informací. Jak vypadala příprava práce na knize a výběr jednotlivých příběhů?

Na knize jsem pracoval sedm let. Nasbíral jsem obrovské množství článků publikovaných ve vědeckých časopisech. Mnohem víc, než kolik jsem pro knihu nakonec použil. I tak byla první verze rukopisu asi o třetinu delší. Proškrtávání bylo obtížnější než psaní, ale snad tak v knize zůstalo opravdu to nejdůležitější a nejzajímavější.

# Co vás samotného nejvíc překvapilo? Byl pro vás jako pro vědce některý z objevů šokující?

Překvapily mě sépie, které spolu komunikují změnami v barvě kůže, i když jim v oku chybí buňky pro barevné vidění, a jsou tedy barvoslepé. Využívají toho, že se jim na zornici různě láme světlo odlišných barev, takže bar evné signály nakonec rozeznají. Asi nejvíc mne fascinuje vnitřní kompas zvířat. Pokud bych měl něco označit za šokující, pak je to fakt, že zvířecí kompasy nemají něco jako střelku, ale pracují na principech kvantové fyziky. Jaká jsou v současnosti nejméně probádaná místa živočišné říše? Zcela jistě jsou to mořské hlubiny. Věčná tma, ledová voda, obrovské tlaky. A přitom i v hloubce jedenácti kilometrů najdeme život.

# Asi každý jsme se někdy pozastavili nad tím, proč se hmyz v noci obsesivně slétává okolo lamp, i když ho to mnohdy stojí život.

Osobně mě překvapilo, že na vysvětlení tohoto úkazu nepanuje mezi vědci shoda. Kterou z hypotéz považujete za nejpravděpodobnější a jak je možné, že na tak zdánlivě banální otázku stále neexistuje uspokojivá odpověď? Ve vědě proti sobě často stojí několik táborů a každý má pro daný jev jiné vysvětlení. O smysly lidí nebo zvířat se vedou spory stále. Příkladem je třeba zmíněný vnitřní kompas. Máme ho my lidé, anebo nemáme? Pokud jde o přitažlivost hmyzu lampami, mně se líbí teorie, podle které je hmyz zvyklý se orientovat podle vzdálených zdrojů světla, jako je slunce nebo měsíc. Přitom mu stačí držet si zdroj pořád na stejné straně těla a letí rovně. Když se mu však do cesty postaví pouliční lampa a hmyz si drží její světlo na stále stejné straně těla, navede ho to na kruhovou dráhu. Ale kdo ví, třeba je to úplně jinak.

# Fascinující je také příběh spolupráce afrických kmenů s ptákem medozvěstkou křiklavou při hledání včelích hnízd. Předpokládám, že ve zvířecím a rostlinném světě není takováto spolupráce mezi druhy nic výjimečného, u člověka se ovšem jedná o raritní záležitost. Existují ještě další, podobné případy spolupráce mezi lidmi a zástupci fauny, nebo jsme o schopnost komunikovat se zvířaty vesměs přišli?

Domluva zvířat a lidí na spolupráci je vzácná. Vlastně známe už jen jeden příklad, kdy brazilští rybáři voláním žádají o pomoc delfíny. Ti naženou ryby do hejna, v kterém si sami vybírají kořist. Rybáři takové hejno snadno zatáhnou do sítě. Motivace delfínů se vysvětluje tak, že při zatahování sítě mají větší šanci na ulovení vyděšených ryb. Vzájemně prospěšná soužití bez domluvy jsou mnohem častější. Například supi likvidací odpadů prospívají lidem, protože snižují riziko nákaz, a sami se přitom nasytí.

# Ve srovnání se všemi těmi pozoruhodnými příklady ze zvířecí říše se člověk jeví jako smyslový nebožák. Jsme na tom, co se týče vnímání našeho okolí, skutečně tak zle?

Evolucí jsme se domohli takových smyslů, jaké naši předci potřebovali. A nebyla to špatná výbava. Vidíme prostorově a barevně. Máme velmi citlivý hmat. Chutěmi jsme vybaveni lépe než mnohá zvířata. Šelmy třeba nevnímají sladké. Dokonce ani čich nemáme tak zlý. Na některé látky jsme citlivější než psi. Navíc jsme schopni zvládnout echolokaci a možná máme i vnitřní kompas. Takže na tom nejsme až tak špatně.

# Kromě množství fantastických příběhů vystupuje ze stránek vaší knihy také temné varování před lidskými zásahy do přírody, které násilně deformují zvířecí smyslové vnímání a mohou tak na ně mít fatální dopad. Co můžeme dělat pro to, abychom zvířecí vjemy více chránili?

Méně znečisťovat svět. Nejen chemikáliemi, kterými třeba „mažeme“ pachy a vůně důležité pro opylovače, jako jsou včely. Pro noční tvory včetně hmyzu je hrozbou světelné znečištění. Žáby, velryby či zpěvné ptáky ohlušujeme rámusem. Často ani netušíme, jaké škody pácháme.

# A co ohrožuje naše lidské smysly? Je možné, že nám budou stále více zakrňovat?

Vlivem civilizace nám smysly slábnou. Ve východní Asii je přes 90 % mladistvých stiženo krátkozrakostí. Zřejmě je to tím, že tráví jako děti hodně času při umělém osvětlení a málo času na silném denním světle. Kvůli používání navigace nám slábne orientační smysl. Naše smysly ale ohrožují i další vlivy. Asi deset procent lidí má po covidu dlouhodobě narušený čich nebo chuť. To není banalita. Člověka pak třeba nevaruje pach kouře v domě, kde propukl požár.

# Alžběta Knappová, psáno pro #mojeargo 4/2021

Zobraziť diskusiu (0)