Se světem se stalo cosi divného. Lidé přebývají v truhlách, v nichž neplyne čas, a čekají na lepší budoucnost. Města zarostla lesem, ulicemi se potulují vlci a v obchodních domech řádí medvědi. Co se přihodilo? Odpověď zná jen stará paní, která se jediná nezavřela do truhly. Místo toho pátrala po příčině toho všeho a objevila příběh o princezně a jejím otci králi Dimonovi, jenž kdysi dávno dobyl svět a pokusil se zvítězit nad časem. A teď tu legendu stařenka vypráví skupince dětí vysvobozených z truhel. Na nich je, aby zrušily dávnou kletbu a daly svět zase do pořádku.

Odpověď zná jen stará paní, která se jediná nezavřela do truhly. Místo toho pátrala po příčině toho všeho a objevila příběh o princezně a jejím otci králi Dimonovi, jenž kdysi dávno dobyl svět a pokusil se zvítězit nad časem. A teď tu legendu stařenka vypráví skupince dětí vysvobozených z truhel. Na nich je, aby zrušily dávnou kletbu a daly svět zase do pořádku.

# Pro jakou věkovou kategorii dětí je Truhla času určena? Sama bych to odhadovala na 8–10 let, ale někteří čtenáři se nechali slyšet, že vzhledem k „vážným“ tématům je vhodná pro starší děti.

Soustavně se snažím vyhýbat škatulkování knih podle věkových a cílových skupin, rád bych, aby knihy oslovovaly široké publikum. Na Islandu měli z Truhly času velkou radost třináctiletí. Nedávno jsem se v Řecku setkal se skupinou patnáctiletých dětí a ty mi řekly, že jim knihy obecně většinou připadají nudné, tahle ale ne. A v Brazílii mě často označují dospělí bookstagrameři – spousta čtenářů kolem dvaceti let, kteří Truhlu času četli. Příběh o modré planetě a Truhla času jsou svým způsobem knihy pro celou rodinu. Chtěl jsem dosáhnout toho, aby si každý čtenář v textu našel svou rovinu a aby rodič, který čte dítěti knížku před spaním, v četbě třeba pokračoval i poté, co dítě usne. Nebo aby čtenáři knihu četli v dětském věku a později znovu jako dospělí a uvědomili si, že něčemu tenkrát nerozuměli, i když se jim knížka líbila.

# Severská literatura pro děti je známá právě tím, že se nebojí témat, která někteří Středoevropané v dětských knihách vidí neradi, třeba vážných nemocí a smrti. Musím přiznat, že mě samotnou v Truhle času trochu zarazilo vyprávění o umrzlých vojácích trčících ze sněhu, kteří sloužili jako patníky u cesty. I příběh Thórdís, která musela navždy opustit své miminko, aby se mohla stát královskou chůvou, je velmi smutný. Reagovali na to čtenáři? A liší se reakce islandských a zahraničních čtenářů?

Jsem rád, že i když jsem knihu napsal islandsky – jazykem, kterým mluví jen hrstka lidí –, doputovaly ke mně pochvalné recenze v angličtině a pozitivní reakce například z Brazílie, České republiky a řady dalších míst. Reakce byly často podobné, což je zajímavé. Zaujalo mě především to, že se Truhla času líbí starším čtenářům, možná je to zároveň i knížka pro dospělé, kteří čtou např. sérii o Harrym Potterovi. Pokud jde o výběr témat, velkou odvahu měla pochopitelně Astrid Lindgrenová, ta je mým velkým vzorem. Myslím, že děti chtějí číst o něčem opravdovém, o skutečných postavách, a oceňují, když se literatura věnuje filozofickým tématům. Alespoň taková je moje zkušenost. Témata nesmí z knihy trčet, musí být přirozenou součástí dějové linie. Pokud jde například o popisy válečných bitev krále Dimona, řekl bych, že většina dětí něco podobného už zná z počítačových her a televizních seriálů, ale když se stejné věci vyjádří slovy a my je vidíme černé na bílém, reagujeme často citlivěji. Nejsem zastánce toho, aby se dětem zbytečně servírovalo násilí. Násilí mě nebaví, nemám rád detektivky s podrobnými popisy krutých činů sloužících jen pro zábavu čtenářů. V Truhle času je ale násilí důsledkem Dimonovy nenasytnosti a ambicí a je důležité pro dějový spád knihy – a možná také odráží lidské dějiny obecně.

# Postava Dimona je zajímavá a složitá, je to obětavý, milující otec i krutý tyran v jedné osobě. Má nějaký reálný předobraz?

Zajímá mě, co se stane, když se vezme dobro a zlo a hranice mezi nimi se rozostří. To samé jsem udělal i v Příběhu o modré planetě. Někdy vidíme lidi jen z jedné stránky, z té, kterou známe. Knížku jsem psal v době, kdy se z mnoha Islanďanů, které společnost dříve oslavovala jako hrdiny, stali s finančním krachem islandského státu v roce 2008 padouši a gauneři. Některé z nich jsem znal, byli to právě lidé, kteří byli v okruu přátel oblíbení a platili za zábavné společníky, měli ale i druhou stránku a s tou se jejich okolí smiřovalo jen těžko. Někdy se bránili osočování a obviňování tím, že se jen snažili zabezpečit své děti, přitom ale byli především hamižní. Dimon žádný konkrétní předobraz nemá, světové dějiny ovšem takové postavy znají. V době, kdy jsem knihu psal, jsem se dvakrát setkal s dalajlámou a ten mi vyprávěl o Mao Ce-tungovi, se kterým se seznámil jako dospívající. Dalajláma k němu vzhlížel téměř jako k vlastnímu otci, ale Mao ho zradil a zaútočil na Tibet. Dalajláma je možná tak trochu předobrazem princezny Havrantýnky, byl prohlášen za svatého ještě jako dítě, a přitom by si nejraději hrál s ostatními dětmi. Možná se částečně otiskl i do postavy starého Jaka, který mluví v mudroslovích. Když se ohlédneme do historie, najdeme řadu vojevůdců, kteří ve své vlasti platí za hrdiny a mají sochy po celém světě, jsou slavní a uznávaní, a přitom se za války často dopouštěli brutalit.

# Truhla času má nepříjemně reálnou paralelu v krizi, kterou právě prožíváme. Učí nás, že prožívání přítomného času propůjčuje životu daleko větší hodnotu než vlastnictví a hromadění. Myslíte si, že se obyvatelé západního světa dokážou zbavit svého vnitřního Dimona? Dokážou to alespoň naše děti?

Ano, je zajímavé, že postavy Truhly času chtějí uniknout před „stavem“, tou samou situací, kterou už celý rok zažíváme. Svět se vyprázdnil a my jsme zůstali uvězněni uvnitř. Určitě bychom všichni vzali zavděk kouzelnou truhlou času, abychom všem těm nepříjemnostem unikli. Právě z těžkých časů se ale někdy poučíme nejvíc, ať se nám to líbí, nebo ne. Taková doba může také otevřít prostor budoucím změnám. V knížce berou nakonec věci do rukou děti, to samé se stalo i v našem světě. Mladí, ještě nedospělí lidé angažovaní v hnutí Fridays for Future převzali zodpovědnost za závažnou problematiku, zatímco naši politici se chovají jako děti nebo jako král Dimon, který kvůli své ctižádosti zničil celý svět.

# Marta Bartošková , rozhovor napsán pro nakladatelský magazín #mojeargo 2021/6

Andri Snaer Magnason (1973) je jeden z nejvýraznějších Islanďanů dnešní doby. Je známý svou schopností nahlížet věci z širší perspektivy, nikoliv jen té současné. Vystudoval islandskou literaturu a celý život se angažuje v boji proti klimatickým změnám. V roce 2006 inicioval akci, která měla upozornit na světelný smog: v hlavním městě Islandu zhasla na půl hodiny všechna světla. V roce 2016 se jako horký kandidát zúčastnil prezidentských voleb. Píše básně a prózu pro děti i dospělé. Ve své knize Vysněná země se zabýval problematikou ničení islandské přírody. Za svou tvorbu obdržel bezpočet cen domácích i zahraničních. Jeho knihy byly přeloženy do více než třiceti jazyků.

Zobraziť diskusiu (0)