Je možné zrekonstruovat, jaký měl právě Solženicyn vý­znam pro tehdejší ruskou společnost? Jaké bylo jeho po­stavení?

Vedle Gorbačova to byl asi jeden z nejznámějších Rusů vůbec, jeho popularita byla obrovská. V roce 1970 dostal Nobelovu cenu. A od roku 1974, kdy vyšel světový best­seller Souostroví Gulag, byla jeho popularita samozřejmě ještě vystupňovaná.

V roce 1978 Solženicyn vystoupil se svou slavnou Harvardskou řečí. V ní najdeme základ jeho ideologie, která byla na rozdíl od Sacharova velmi proti­západní a antidemokratická. V Harvardské řeči kupodivu nekritizuje nevýhody parlamentní demokracie, ale právní základ západní státnosti. Právo je pro něj něco zvrhlého, a to se v postsovětském Rusku velmi ujalo. Pohrdání právem, protože řízení společnosti má vyšší cíle a nemá se opírat o něco tak mechanického a „chladného“, jako je právo.

V tom je samozřejmě možné sledovat i kořeny současné despocie, kterou Solženicyn v podstatě vítal, ačkoliv neví­me, co by říkal o jejím vývoji po roce 2008, kdy v necelých devadesáti letech zemřel.

Jak se jeho vliv na ruskou společnost dále vyvíjel?

Solženicyn se v devadesátých letech vrací v inscenované performanci z Ameriky přes celé Rusko vlakem. Projíždí celou zemi a všude se zastavuje. Hovoří s prostými lidmi a posléze píše knihy, které totálně demontují perestrojku a celý demokratizační projekt.

Solženicyn sní o restauro­vání nějakého modelu z doby před první světovou válkou a westernizaci nebo europeizaci země naprosto odmítá jako cestu založenou na falešných ideálech. To byl tehdy ohromně vlivný postoj a není náhoda, že ho Putin i Medveděv jezdili na konci jeho života navštěvovat, blahopřáli mu k naroze­ninám a zahrnuli ho do své ideologické výbavy.

A co přesně jim na Solženicynovi tak imponuje? Je to ten protizápadní sentiment a velmi konzervativní představy o uspořádání ruské společnosti?

Ano. Je to vize stabilní ruské státnosti, opírající se o tra­dice samoděržaví, a velká nedůvěra v podstatě ke všem západním ideálům. Solženicyn uvěřil Putinovi. Je to smutný konec jeho fenomenální kariéry.

Bavili jsme se nedávno o tom, že některé současné ruské opoziční aktivity naopak navazují na Sacharova a jeho myšlení. Zajímalo by mě, jak to probíhá a co si z něj pro ten současný svět vlastně berou? Co z něj chtějí dále rozvíjet?

Trochu mě překvapilo, když se na začátku roku 2022 objevila iniciativa, která Sacharova resuscituje jako politic­kou autoritu. Mně se osobně zdá, že to není cesta, která by vedla do budoucnosti. Při vší neskonalé úctě k této gigan­tické osobnosti je celá jeho rétorika rétorikou sedmdesátých a osmdesátých let a dnes podle mě nemá šanci na nějakou výraznější odezvu.

Lidé kolem aktivisty za lidská práva Ilji Ponomarjova se v mnoha ohledech odvolávají na to velké echo, které Sacharov vyvolal, a na jeho ideu míru. Ale při­padá mi to v současném kontextu nějak neaktuální, při vší úctě ke všemu, co Sacharov znamenal před čtyřiceti lety.

Je to ostatně zjevně širší problém současné absence opravdu vlivných veřejných intelektuálů nebo opozičních politiků, obzvlášť po zavraždění Alexeje Navalného. Chybí nějaká silná idea, která by měla jednotící sílu.

Lidé ze společnosti Memorial nebo Sacharovova centra, které bylo založeno po jeho smrti a bylo výrazným místem opozičního hnutí a nyní je zakázané, používají rétoriku, která je dobře srozumitelná, ale nemá tu přesvědčivost, jejíž dosah by mohl být základem nějakého společenského hnutí jako třeba kdysi ve východní Evropě Solidarita nebo Charta 77.

Objevilo se ale v posledních letech něco, co by tu přesvěd­čivost v ruské opoziční politice mělo?

Když mluvíme o opozici, tak skutečně naprosto unikát­ní nízkoprahovou ideologickou agendu zavedl právě Fond boje proti korupci Alexeje Navalného. Poté co byl zavražděn ve věznici za polárním kruhem, aniž by přistoupil na jedi­ný kompromis a aniž by cokoliv změnil na svých naprosto transparentních, jednoduchých ideálech, stalo se jakousi perverzní módou západoevropských fejetonů si o něj otírat boty, protože pronesl pár hloupých výroků o migrantech v roce 2007, kdy také krátce spolupracoval s ruskými na­cionalisty.

Navalnyj se díky své geniální intuici a naprosto transparentní agendě vyhýbal jakýmkoliv politologickým kategoriím a konstruktům. Vůbec se neprofiloval jako poli­tická strana nebo politické hnutí. Úplně ignoroval všechny v Rusku donekonečna diskutované rozdíly mezi liberalis­mem, socialismem, kapitalismem, nebyl levicový ani pravi­cový, ignoroval politologická klišé.

Navalnyj se zaměřil na­opak na něco totálně pragmatického. Na rozkrádání státu a na základní ideu, že v Rusku existuje neomezené množství přírodních i intelektuálních zdrojů, které se nevyužívají, pro­tože jsou znásilňované a zneužívané systémem, jenž ovládá pár lidí z okruhu někdejšího KGB.

Mělo to velkou odezvu, protože toto jednoduché „politické krédo“ překračovalo všechny ideologické a politologické spory a bylo zřetelné a prokazatelné. Lidé z jeho týmu společně začali prošet­řovat jednotlivé případy korupce a zneužívání pravomocí nejrůznějších veřejných činitelů. Dělali to způsobem velmi nápaditým, vtipným a naprosto transparentním.

Navalnyj se po roce 2010 ocitá mezi nejvlivnějšími postavami ruské společnosti, a to kupodivu i intelektuálně, ačkoliv se jako intelektuál nikdy neprojevoval, přestože byl zjevně velmi inteligentní. Používal sociální média a YouTube, psal blo­gy, krátké dopisy, krátké citáty, které ale měly velký vliv. Jeho rétorika byla sebevědomá, aniž by byla banální nebo vykalkulovaná.

Navalnyj představuje naprosto nový způ­sob ruské veřejné rétoriky. Podařilo se mu něco, co nemá obdoby v jiných segmentech opozice. A bude se na to těžko navazovat. Každopádně dosud všichni selhali. Nikdo mu nesahá ani po kolena.

..............

ukázka z knižního rozhovoru

Zobraziť diskusiu (0)