Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

S Petrou Dvořákovou o hledání sebe sama za zdmi kláštera

Ve své nej­no­věj­ší kni­ze Návrat nabí­zí Pet­ra Dvo­řá­ko­vá auten­tic­ký pohled do živo­ta kláš­te­ra. Romá­no­vá Jana se v rané dospě­los­ti vydá­vá mezi řehol­ní sest­ry, aby s nimi pro­ží­va­la tu nej­vět­ší lás­ku, lás­ku k Bohu. Co na ni v kláš­te­ře čeká? Foto: Věra Marčíková

Román Návrat při­vá­dí čte­ná­ře do kláš­te­ra mezi řehol­ní sest­ry. Hlav­ní posta­vou je Jana, kte­rá se v mla­dém věku roz­hod­ne pro vstup do kláš­te­ra. Co ji k tomu motivuje?

Jana, stej­ně jako spous­ta lidí oko­lo dva­cít­ky, hle­dá život­ní ukot­ve­ní, život­ní lás­ku. Pro­to­že pochá­zí z nábo­žen­sky zalo­že­né­ho pro­stře­dí, nabý­vá pře­svěd­če­ní, že tou nej­vět­ší lás­kou je Bůh. A tak se vydá­vá do kláš­te­ra. Návrat je pro mě pře­de­vším pří­bě­hem o hle­dá­ní sebe sama, o hle­dá­ní lás­ky, o potěž­ká­vá­ní kon­krét­ní lás­ky k člo­vě­ku, ve srov­ná­ní s abs­trakt­ní lás­kou k Bohu. Kla­de tu oby­čej­nou otáz­ku: co je pro člo­vě­ka důle­ži­těj­ší — to, že tě dru­hý člo­věk obe­jme, pohla­dí, nebo abs­trakt­ní štěs­tí a nadě­je, že jed­nou po smr­ti se setkám s Bohem tvá­ří v tvář?

Ty sama jsi ve vel­mi útlém věku vstou­pi­la do kláš­te­ra. Hle­da­la jsi v něm něco podob­né­ho jako tvá romá­no­vá Jana?

Výcho­zí situ­a­ce mé romá­no­vé hrdin­ky je jiná. Jana je už dospě­lá, kdež­to já jsem šla do kláš­te­ra jako čtr­nác­ti­le­té dítě. Ovšem na začát­ku byla asi úpl­ně stej­ná ilu­ze, totiž pře­svěd­če­ní, že tam najdu tu nej­vět­ší lás­ku. Tohle máme s Janou společné.

Jana si kláš­ter malu­je jako nový kou­zel­ný domov, nicmé­ně pro­stře­dí, do kte­ré­ho při­chá­zí, je dost nehos­tin­né, až tvr­dé. Zaží­va­la jsi v kláš­te­ře něco podobného?

To, co je v kni­ze auten­tic­ké, je prá­vě způ­sob živo­ta sester, jejich vzá­jem­né vzta­hy, pova­hy, kaž­do­den­nost i ona tvr­dost. Věří­cí člo­věk má pocit, že řádo­vá sest­ra je člo­věk, kte­rý žije s Bohem, a tím pádem je auto­ma­tic­ky dob­rým člo­vě­kem, lep­ším než ostat­ní. A že v kláš­te­ře žijí lidé lépe než za jeho bra­na­mi. Znám to na vlast­ní kůži — sta­čí, aby sis na sebe oblék­la hábit, a vel­ká část lidí se k tobě začne cho­vat jako ke cti­hod­né sestře, jsi pro ně při­ro­ze­nou auto­ri­tou bez ohle­du na to, jaká sku­teč­ně jsi. To je veli­ký omyl, kte­rý může mít hod­ně špat­ný dopad jak pro lidi mimo kláš­ter, tak hlav­ně pro tebe samot­nou. V jis­tém smys­lu tě to totiž tla­čí držet roli „doko­na­lé“ a svo­je sla­bos­ti a selhá­ní skrý­vat, abys náho­dou něko­ho nepo­hor­ši­la. Jen­že doko­na­lý nikdo není a dřív nebo poz­dě­ji tě vlast­ní sla­bos­ti dože­nou. Bohu­žel ale pořád musíš držet roli cti­hod­né a doko­na­lé, a tím v sobě potla­čo­vat a odště­po­vat všech­no lid­ské, sla­bé a malé. Prá­vě to se pak podí­lí na tom, že v církvi se dějí věci, kte­ré se dít nemají.

Román jsi zasa­di­la do začát­ku deva­de­sá­tých let. Je toto obdo­bí pro pří­běh zásadní?

Ano, i z toho důvo­du se kni­ha jme­nu­je Návrat. Začát­kem deva­de­sá­tek zís­ka­ly komu­ni­ty zpět své kláš­te­ry. Mé sest­ry se vra­cí do zde­vas­to­va­ných budov, kte­ré roky vyu­ží­va­la armá­da, aby zno­vu vybu­do­va­ly svůj domov. V té době pano­va­la u řeho­lí eufo­rie, sna­ži­ly se zís­ká­vat mla­dé sest­ry a sni­ly o tom, jak teď začnou růst a roz­ví­jet se a zno­vu napl­ňo­vat své původ­ní poslá­ní. V pří­pa­dě komu­ni­ty, ve kte­ré jsem pobý­va­la já, byla hlav­ním smys­lem péče o nemoc­né v jejich domo­vech, péče o chudé, o kte­ré se nikdo nepo­sta­rá. Jen­že dnes se ta nadě­je na obno­vu čás­teč­ně jeví jako ilu­ze. V kláš­te­rech dra­ma­tic­ky uby­lo sester, tudíž už téměř nema­jí kapa­ci­ty své poslá­ní napl­ňo­vat. Jejich prá­ci pře­bra­ly agen­tu­ry domá­cí péče nebo Cha­ri­ta. Po době tota­li­ty chy­bě­la celá střed­ní gene­ra­ce a ani po těch tři­ce­ti letech se prak­tic­ky nevy­cho­va­la. Mla­dé sest­ry, kte­ré se mnou do kláš­te­ra při­šly, vět­ši­nou po čase ode­šly, sta­ré zemře­ly. Dnes je to komu­ni­ta o pár lidech.

Proč ty mla­dé sest­ry včet­ně tebe odešly?

Urči­tě se na tom pode­psa­la ta dez­i­lu­ze z řehol­ní­ho živo­ta a samo­zřej­mě vzta­hy mezi sestra­mi. Před­stav si uza­vře­ný žen­ský kolek­tiv a všech­ny pro­blémy, kte­ré to při­ná­ší. Sta­ré sest­ry tou­ži­ly po návra­tu k původ­ním pořád­kům a k živo­tu, kte­rým žily jako mla­dé někdy po prv­ní repub­li­ce. Mla­dé sest­ry se ale nedo­ká­za­ly na tuto jejich minu­lost napo­jit. Řadě z nich se začal vytrá­cet smysl.

.........

z rozhovoru pro Kavárnu Hostu

Zobraziť diskusiu (0)

Podobný obsah

Rusko – země bídy, zmaru, chlastu a rozsáhlých literárních děl o zmaru, bídě a chlastu

Správy

Rusko – země bídy, zmaru, chlastu a rozsáhlých literárních děl o zmaru, bídě a chlastu

Titulek je citátem z Karla Havlíčka Borovského, který už v roce 1844 zjistil, že ono velké slovanské dubisko na Východě je prostor, kde končí veškerá sranda. V knižním rozhovoru s šéfredaktorem deníku Alarm Janem Bělíčkem se o své postřehy o Rusku dělí Tomáš Glanc, slavista z univerzity v Curychu. Odborné znalosti přitom kombinuje s vlastními zkušenostmi – k Rusku ho pojí bezpočet vazeb, vedl také České centrum v Moskvě.

Práce v reklamce může být někdy horor

Správy

Práce v reklamce může být někdy horor

Adolf Majer a jeho spolupracovníci z reklamní agentury přijímají pozvání na netradiční výběrové řízení, které se má uskutečnit v hotelovém komplexu v okolí třeboňských rybníků, borových lesů a rozsáhlých rašelinišť. Nemají přitom nejmenší tušení, že kromě nápadů může během pobytu vyvěrat na povrch i něco mnohem temnějšího… Daniel Krásný a jeho prvotina Druhý dech. Foto: Jan Křikava

 Muži, kte­ří si neví rady se živo­tem

Správy

Muži, kte­ří si neví rady se živo­tem

Ces­ta Micha­la Skal­ní­ka na čes­ký kniž­ní trh byla vel­mi své­rázná: ruko­pis své­ho povíd­ko­vé­ho sou­bo­ru nazva­ný Chudáč­ko­via nej­pr­ve nabí­dl k vydá­ní něko­li­ka slo­ven­ským nakla­da­te­lům, ale když nepo­cho­dil, roz­ho­dl se, že zvý­ší svo­je šan­ce a nabíd­ne kni­hu k vydá­ní v Čes­ku. Jenomže potře­bo­val pře­kla­da­te­le. A tak se obrá­til na zná­mé­ho novi­ná­ře a pře­kla­da­te­le Libo­ra Dvo­řá­ka. Víc v rozhovoru/podcastu Host mezi řádky.