Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Patrik Banga se ptá, Mário Bihári odpovídá

Jaké to je, když v dětství přijdete o zrak? Co když máte neposlušného vodicího psa? S čím se musí poprat nevidomý muzikant? A jak v devadesátkách vypadala policejní šikana namířená vůči Romům? Nejslavnější český romský harmonikář Mário Bihári, spoluhráč Navarové i Hrzánové, vypráví svůj životní příběh novináři Patriku Bangovi, držiteli ceny Magnesia Litera. Nechte se vtáhnout do světa dvou výjimečných mužů, kde je někdy těžké najít vhodné místo – jak pro harmoniku ve skladbách, tak pro sebe samotného.

Jak třeba poznáš, jestli jdeš na pánský, nebo dámský záchod?

Na známých místech si to pamatuju, protože tam často chodím. Kdy jsem ale někde, kde to neznám, tak nepoznám nic. Musí se mnou někdo jít. Do neznámých restaurací vůbec nechodím. Nemůžu.

Výhoda zraku je, že hned poznáš nepřátelského člověka. Když má bílé tkaničky, bombera a na bundě nacistický symbol, tak víš, že to kámoš nebude. Jak ale poznáš nepřátelského člověka, když nevidíš?

Nepoznáš. Ale zrak může někdy taky klamat. Když mi bylo asi sedmnáct, jezdil jsem z pražského internátu autobusem na víkend k našim do Bratislavy. Jednou jsem jel takhle zpět do Prahy a táta, když mě posadil do autobusu, vždycky někomu řekl, jestli by byl tak hodný a zavedl mě v Praze na metro. Tehdy to vyšlo na jednoho mladého člověka, táta ho poprosil, ať mi pomůže. Vedle mě prázdné místo, tak si ten člověk přisednul a celou cestu jsme si povídali. O sportu, o tom, jak to mám ve škole, moc si to už přesně nepamatuju, je to třicet let. Povídal mi o nějakém bojovém umění a to mě strašně zajímalo. Vyptával jsem se, co to přesně je, myslím, že to bylo taekwondo. Když jsme vystupovali, zeptal jsem se, jestli mi pomůže do metra. Byl ochotný a šel se mnou až na nástupiště. Když jsme se loučili, říká mi: „Čau, měj se ve škole. A řekni kamarádům, že ses skamarádil se skinheadem.“ To mě zarazil, ale ještě jsem na něj zavolal: „To jsi měl proboha říct dřív, bychom si o tom popovídali!“

Moje manželka zase říká, že handicapovaní lidé jsou schopni velmi rychle rozeznat dobrého člověka. Je to tak?

To fakt nevím. Já jsem tolikrát šlápl do hovna, že vůbec netuším, jestli jsem schopný takhle charakter rozeznat. Ale vždycky jsem kolem sebe měl víceméně dobré lidi. Nejsem s člověkem, se kterým mi není dobře. Vycítím, že mi lidé nesedí, a nevím, proč bych si s nimi měl třeba povídat. Takže jdu pryč nebo se s nimi nebavím. Je ale možné, že tyhle věci víc vnímáme. My nevidomí všechno vnímáme sluchem, máme ze světa jiný vjem. Vy vnímáte osmdesát procent věcí zrakem, stejně jako prostor. My i prostor musíme slyšet. Možná nám přispívá, když slyšíme tón toho člověka nebo to, jakým způsobem mluví.

Mluvili jsme tu o Alvínkovi, to je tvůj vodicí pes. Jak dlouho se s takovým psem sžíváš?

Je to můj třetí pes, takže mám zkušenost. S prvním psem to bylo strašně stresující jak pro mě, tak pro toho psa, protože on to samozřejmě vycítí. Byla to osobnost, tvrdé zvíře. Bydlel jsem tehdy na Malé Straně, tak jsem venčil na Kampě, kde je to veliké. Ten pes často neposlouchal na zavolání, bylo stresující nevědět, kde je. Když jsem ho hledal, zapojoval jsem i lidi okolo. Když máš tenhle stres absolvovat třikrát denně, stojí to pěkně za hovno. Šíleně to vyčerpává. Řešili jsme to s cvičiteli a trvalo, než jsme si k sobě s pejskem našli nějakou cestu. Potom jsme už spolu žili v pohodě. Občas mu teklo v hlavě a nechtěl ke mně přijít. Seděl ode mě dva metry a naschvál nezvonil, abych ho neslyšel. Nosil jsem po kapsách klobásky a párky, na které jsem ho lákal, později to ale prohlédl, vzal si párek a rychle utekl.

To s tebou vlastně dost vydrbal…

To víš, že se mnou vydrbal. Druhý pes byla fenka německého ovčáka, nebyla tak tvrdohlavá. Byla hodná a skvělá. Bohužel byla pořád nemocná a umřela, když jí bylo sedm. Můj třetí pes, Alvínek, je ze všech nejlepší, je to bomba. Je to takové zlatíčko a co všechno umí, i když mu je teprve dva a půl roku. Skvěle vodí, nebojím se ho pustit v parku, když si sednu na lavičku. I když ho nějakou dobu neslyším, stejně si říkám, že je to v pohodě, že za chvilku přijde. Stalo se, že mi z toho parku odešel, ale dostal sekec mazec, protože jsem ho s lidmi hledal. Ale podstatné je, že mu absolutně věřím, a to je v tomhle vztahu nejvíc. Psovi prostě musíš věřit.

ukázka z knižního rozhovoru

Zobraziť diskusiu (0)

Hudbu vidím barevně

Hudbu vidím barevně

Bihári Mário, Banga Patrik

Rozhovor dvou silných mužů, kteří se prosadili navzdory tomu, že jim osud nerozdal nejlepší karty. Příběh Mária Biháriho už v dětství určila nemoc, kvůli které v osmi letech oslepl.

Kúpiť za 13,94 €

Podobný obsah

Jak zreformovat společnost, aby fungovala a mělo z toho prospěch co nejvíce lidí

Správy

Jak zreformovat společnost, aby fungovala a mělo z toho prospěch co nejvíce lidí

Soci­o­log Daniel Pro­kop při­chá­zí po šes­ti letech s novou kni­hou. Novin­ka Spra­ved­li­vý růst pod­le něj v lec­čems nava­zu­je na best­seller Sle­pé skvr­ny a záro­veň jde ješ­tě dál: o spous­tě pro­blé­mů už totiž nelze říkat, že o nich neví­me. Pro­kop jde do hloub­ky sys­té­mu daní, vzdě­lá­vá­ní, důcho­dů nebo tře­ba zdra­vot­nic­tví, uka­zu­je jejich nedo­stat­ky a hle­dá řeše­ní, z nichž by moh­lo mít pro­spěch co nej­ví­ce lidí. Foto: Věra Marčíková/promo Host

Křesťanství jako evoluce hmoty i ducha

Správy

Křesťanství jako evoluce hmoty i ducha

Spojení křesťanství s evolučním pohledem na svět bylo v době Pierra Teilharda de Chardin (1881–1955) těžko přijatelné. Francouzský přírodovědec, filosof, jezuitský kněz ve svém díle vytvořil křesťanskou teorii evoluce, která vidí vesmír jako strhující dobrodružství samouspořádání na cestě ke sjednocení s Bohem. Smyslem stvoření je totiž „tvoření“. Od molekul přes organismy až k nejzazší odpovědnosti za podobu světa v případě člověka.

U Jana Hřebejka zatím dobrý

Správy

U Jana Hřebejka zatím dobrý

„Filmová režie je řemeslo, které se může, když ho děláte poctivě a s vášní, stát uměním,“ říká režisér Jan Hřebejk. Rozhovory vedené novinářkou Veronikou Bednářovou sledují Hřebejkův tvůrčí vývoj od raných děl přes Pelíšky až po mezinárodně oceňované snímky. Jaké bylo jeho dětství a dospívání? Točí raději komedie, nebo dramata? Jak se mu pracuje s Petrem Jarchovským? Rozhovor plný historek z natáčení odhaluje osobnost známého umělce a ukazuje, jak jeho filmová estetika odráží proměny české společnosti.