Hříšníci a zločinci by bez svobodné vůle ne­byli než špatně kalibrovanými hodinovými strojky a každé pojetí spravedlnosti, které by kladlo důraz na jejich potrestání (spíš než odstrašení, nápravu či prosté zkrocení), by vyhlíželo naprosto nepatřičně. A o těch z nás, kdo tvrdě pracují a řídí se pravidly, by se v žádném hlubším slova smyslu nedalo říci, že si svůj úspěch „zaslouží“. Ne náhodou se většině lidí tyto závěry příčí. Vždyť je toho tolik v sázce.

23. července 2007 časně zrána dorazili k domu dr. Williama Petita a jeho ženy Jennifer v Cheshiru, poklidném městečku ve vnitrozemí Connecticutu, dva recidivisté, Steven Hayes a Joshua Komisarjevsky. Dok­tora Petita zastihli ve spánku na pohovce v zimní za­hradě. Komisarjevsky v nahrávce s výpovědí přiznává, že než uhodil spícího muže baseballovou pálkou do hlavy, několik minut nad ním váhavě postával. S vý­křiky jeho oběti se mu pak prý spustilo něco uvnitř a on začal Petita mlátit hlava nehlava, dokud ten ne­ztichl.

Spolu s Hayesem mu pak svázali ruce i nohy a ode­šli nahoru, aby prohledali zbytek domu. Objevili tam Jennifer Petitovou a její dvě dcery – sedmnáctile­tou Hayley a jedenáctiletou Michaelu –, dosud spící. Všechny tři je probudili a bez meškání přivázali k po­steli.

V 7.00 zajel Hayes na benzínku a koupil kanystr benzinu. V 9.30 zavezl Jennifer Petitovou do banky, aby vyzvedla 15 000 dolarů v hotovosti. Rozhovor mezi Jennifer a pokladníkem naznačuje, že neměla o man­želově poranění ani potuchy a věřila, že její věznitelé propustí rodinu bez újmy na zdraví.

Zatímco byl Hayes s matkou dívek pryč, Komisar­jevsky se bavil pořizováním snímků nahé Michaely na mobilní telefon a masturboval před ní. Když přivezl Hayes Jennifer zpátky, rozdělili si muži peníze a chvíli zvažovali, co podniknou dál. Rozhodli se, že Hayes by měl zatáhnout Jennifer do obýváku a zná­silnit ji – což také učinil. A pak ji, k patrnému údivu svého parťáka, ještě i uškrtil.

Vtom muži zjistili, že William Petit se vyvlékl z pout a utekl. Zpanikařili. Rychle rozlili po domě benzin a zapálili ho. Na dotaz policie, proč před vy­šlehnutím plamenů neosvobodil nejdřív obě přivázané dívky, Komisarjevsky vypověděl, že „ho to prostě ne­napadlo“. Dívky zemřely na otravu kouřem. William Petit byl jediný, kdo útok přežil.

Když slyšíme o zločinech takového druhu, většina z nás má přirozeně pocit, že lidé jako Hayes a Komisar­jevsky by měli za své činy nést morální odpovědnost. Patřit tehdy do okruhu příbuzných a přátel rodiny, mnozí z nás by se cítili zcela oprávněni ty zrůdy vlast­níma rukama zbavit života. Zajímá vás, že Hayes jevil později známky výčitek svědomí, a pokusil se dokonce i o sebevraždu? Asi moc ne. A co takhle skutečnost, že Komisarjevsky byl jako dítě vícekrát znásilněn? Z jeho deníků vyplývá, že kam až sahá jeho paměť, věděl prý, že je „jiný“ než druzí lidé, že má narušenou psychiku a dokáže jednat velmi chladně. Zároveň ale tvrdí, že byl svým chováním v domě Petitových sám šokován. Byl recidivista-zloděj, ne recidivista-vrah a neměl prý vědomě v úmyslu někoho zabíjet. Takové detaily už by nás třeba mohly přivést k zamyšlení.

Zda se lze na výpovědi Hayese a Komisarjevského spolehnout, v tom smyslu, že upřímně popisují své po­city a úmysly, o to tady, jak se ukáže, nejde. Ať už byly vědomé motivy těch mužů jakékoli, nemohou vědět, proč jsou takoví, jací jsou. A my zase nemůžeme vy­světlit, proč nejsme jako oni. Jakkoli se mi dělá z jejich chování špatně, musím si přiznat, že vyměnit si s jed­ním z nich do posledního atomu místo, byl bych jím. Neexistuje žádná dodatečná část mě samého, která by se mohla v takovém případě rozhodnout vidět svět ji­nak než on či odolat nutkání trápit druhé. A odpo­vědnost zůstává problematická i s vírou, že se v každé lidské bytosti skrývá nesmrtelná duše: těžko si mohu dělat zásluhy na tom, že nemám duši psychopata. Kdy­bych byl 23. července 2007 skutečně v kůži Komisar­jevského – to jest, kdybych měl jeho geny i životní zku­šenost a identický mozek (či duši) v identickém stavu, jako měl tehdy on –, jednal bych přesně stejně, jako jednal tehdy on. Žádná intelektuálně obstojná pozice, z níž by se to dalo popřít, prostě neexistuje. Jako roz­hodující se tu tedy jeví role štěstěny.

Ovšem dozvědět se, že oba zmínění muži trpěli před svým činem mozkovým nádorem, a ten že jejich ná­silné chování vysvětluje, došlo by v našem morálním cítění samozřejmě k dramatickému posunu. Jenže neurologická choroba přece podle všeho není než spe­ciální případ fyzických dějů, které dávají vzniknout myšlenkám a činům. Porozumění neurofyziologii mozku by tedy mělo očišťovat od viny úplně stejně jako nález mozkového nádoru. Má-li naše vědomá mysl původ v nevědomí, jak potom smysluplně žít a jak připisovat lidem odpovědnost za jejich rozho­dování?

Svobodná vůle je iluze. Naše vůle prostě není naším dílem. Myšlenky a úmysly vyvstávají na základě pří­čin v pozadí, jichž si nejsme vědomi a nad nimiž ne­máme vědomou kontrolu. Tu svobodu, kterou se do­mníváme mít, nemáme.

Ve skutečnosti je svobodná vůle více (nebo méně) než iluze, v tom smyslu, že ji jako pojem nelze sou­držně vytyčit. Buď determinují naši vůli předchozí příčiny a my za ni neneseme odpovědnost, nebo je výsledkem náhody a my za ni opět žádnou odpověd­nost neneseme. Determinuje-li rozhodnutí člověka za­střelit prezidenta určitý vzorec nervové aktivity, která je zase výsledkem nějakých předchozích příčin – řek­něme nešťastného spolupůsobení špatných genů, nešťastného dětství, nemožnosti pořádně se vyspat a přívalu kosmického záření –, jaký význam pak asi může mít tvrzení, že vůle takového člověka je „svo­bodná“? Nikdo nikdy nepopsal žádný mechanismus vyvstávání duševních a fyzických procesů, který by existenci takové svobody potvrzoval. To většina jiných iluzí má pevnější základ než tahle.

Běžné pojetí svobodné vůle spočívá podle všeho na dvou předpokladech: (1) na předpokladu, že každý z nás se mohl v minulosti zachovat jinak, než jak se za­choval, a (2) na předpokladu, že jsme vědomým zdro­jem většiny svých nynějších myšlenek a činů. Brzy ale poznáme, že oba tyto předpoklady jsou mylné.

Ještě hlubší pravdou ovšem je, že svobodné vůli nenasvědčuje ani nic z toho, co o sobě můžeme říci subjektivně – záhy se totiž ukáže, že introspekce je myšlence svobodné vůle nakloněná stejně málo jako fyzikální zákony. Ty zdánlivé volní akty prostě jen spontánně (zapříčiněně, nezapříčiněně či na základě nějaké pravděpodobnosti, to nehraje roli) vyvstávají a okamžik jejich vzniku nelze ve vědomé mysli vysle­dovat. Stačí chvilka pečlivého sebepozorování a mů­žete si všimnout, že svou příští myšlenku si nevolíte o nic víc, než si volíte mou příští napsanou myšlenku.

NEVĚDOMÉ KOŘENY VŮLE

Jsme si vědomi pouze nepatrného zlomku informací, které náš mozek v každém okamžiku zpracovává.1 Sice průběžně zaznamenáváme změny ve svém pro­žívání – myšlení, nálada, vnímání, chování atd. –, ale neurofyziologických dějů, kterými jsou tyto změny vy­volány, si vůbec nejsme vědomi. A i o vlastním proží­vání bychom někdy vydávali svědectví jen stěží. Stačí letmo pohlédnout na váš obličej nebo zaposlouchat se do tónu vašeho hlasu a druzí lidé jsou si stavu vaší mysli a vašich motivací často vědomi lépe, než jste si jich vědomi vy sami.

Obecně vzato začínám každý den šálkem kávy nebo čaje, někdy si dám dva. Dnes ráno padla volba na kávu (dva šálky). Proč ne čaj? Absolutně nevím. Toužil jsem dnes víc po kávě než po čaji a mohl jsem si mezi nimi svobodně vybrat. Dal jsem vědomě přednost kávě před čajem? Nikoli. Tu volbu za mě provedly procesy v mém mozku, které jsem si jako vědomý svědek svých myšle­nek a činů nemohl prohlédnout, ani je ovlivnit. Mohl jsem si to rozmyslet, a ještě než ve mně převáží milov­ník kávy, přiklonit se k čaji? Ano, mohl, jenže i tenhle impulz by musel být produktem nevědomých příčin. Proč u mě dnes ráno nevyvstal? A proč třeba v bu­doucnu vyvstane? Jak to mám vědět? Úmysl udělat to­hle a ne něco jiného nemá původ ve vědomí – spíše by­chom měli říkat, že se, stejně jako všechny myšlenky a impulzy, které vůči němu mohou být i v opozici, ve vědomí vynořuje.

Fyziolog Benjamin Libet se proslavil pokusy s EEG, kterými prokázal, že už zhruba o 300 milisekund dříve, než člověk pocítí, že se rozhodl udělat určitý pohyb, lze v motorické části jeho mozkové kůry zaznamenat aktivitu.2 V jiné laboratoři později, s využitím zobra­zování funkční magnetickou rezonancí (fMRI), v po­dobných pokusech pokračovali: pozorovaní lidé byli požádáni, aby sledovali obrazovku s „hodinami“ (Li­bet vytvořil na obrazovce osciloskopu tečku, která obí­hala kolem dokola jako hodinová ručička), které měly tentokrát podobu série náhodně vybraných písmen, a mačkali přitom střídavě dvě tlačítka. Lidé zpětně hlásili, co za písmeno se před nimi objevilo ve chvíli, kdy se rozhodli jedno z tlačítek stisknout. Experimen­tátoři našli v mozku dvě části, z nichž se dalo už 7 až 10 sekund před vědomým rozhodnutím člověka vyčíst, které z tlačítek stiskne.3 Přímé záznamy z mozkové kůry pořízené v nedávné minulosti pak ještě ukázaly, že stačí aktivita pouhých 256 neuronů a s osmdesá­tiprocentní přesností lze rozhodnutí člověka udělat určitý pohyb předpovědět už o 700 milisekund dříve, než si to rozhodnutí sám uvědomí.

Těžko tyto objevy uvést v soulad s pocitem, že jsme vědomými autory svých činů. Dnes už lze jen sotva zpochybnit, že pár okamžiků předtím, než si uvědo­míte, co chcete udělat jako další krok – v čase, během něhož vám subjektivně připadá, že máte naprostou svobodu zachovat se, jak vám libo –, máte už ten další krok od svého mozku určen. Následně si to „rozhod­nutí“ uvědomíte a jste přesvědčeni, že ho právě vy­tváříte.

Sam Harris: Svobodná vůle

Vydal Dybbuk 2015

Preklad: Kateřina Ctiborová

Recenziu Ivana Stodolu si môžete prečítať TU

Zobraziť diskusiu (0)