„Na jed­nu stra­nu je kni­ha psa­ná veskr­ze seriózně, ale na dru­hou stra­nu se týká svou komikou vel­mi hra­vé­ho pří­stu­pu k živo­tu a tvorbě. Dou­fám, že ta sema­for­ská radost a hravost je z té kni­hy patr­ná. Taky mi ale šlo o zasa­ze­ní Sema­fo­ru do šir­ší­ho spo­le­čen­ské­ho pří­bě­hu. Suchý pra­co­val se slo­vy. A byl v nich vel­mi bdě­lý smě­rem k tomu, co se kolem něj dělo. Někte­ré pub­li­kum může číst moji kni­hu prá­vě kvů­li té hra­vé anekdo­tic­ké rovi­ně, ale neubrá­ní se tomu, aby nevní­ma­lo i tu spo­le­čen­skou rovi­nu. A nao­pak, kdo bude kni­hu číst kvů­li tomu poli­tic­ké­mu nebo spo­le­čen­ské­mu kon­tex­tu, může se postup­ně pro­kou­sat i k té rados­ti. Mezi těmi dvě­ma rovi­na­mi se kni­ha ode­hrá­vá,“ vysvětlu­je Pavel Klusák.

Kde se u vás vza­la lás­ka k Semaforu?

V tomhle jsem na tom stej­ně jako mno­zí las­ka­ví čte­ná­ři. Uká­za­la mi to gene­ra­ce rodi­čů, kte­rá tím nasák­la v šede­sá­tých letech. Když jsem byl malý a někam jsme jeli autem, zpí­va­li jsme si ces­tou pís­nič­ky ze Sema­fo­ru. Tak­že když jsem začal kolem dva­cít­ky psát o hud­bě, věděl jsem, že tohle je radost, kte­rou si v sobě nesu z mlad­ších let dět­ství a dospí­vá­ní. Když v roce 1990 vznik­ly pore­vo­luč­ní Lido­vé novi­ny, napsal jsem do nich jeden ze svých prv­ních člán­ků prá­vě o Sema­fo­ru, o tom, že vychá­zí záznam před­sta­ve­ní Jonáš a dok­tor Mat­ra­ce. Měl jsem teh­dy v tom člán­ku chy­bu a do redak­ce Lido­vek se ozval Vla­di­mír Just, že si to mám las­ka­vě ujas­nit. To mi bylo dvacet.

A pak?

Pak mi bylo tři­cet, čty­ři­cet a pade­sát a uvě­do­mil jsem si, že leckte­rá hud­ba z dět­ství a dospí­vá­ní vás opus­tí, ale mě hud­ba Suché­ho a Šli­t­ra neo­pus­ti­la. Poro­zu­měl jsem tomu, jak podi­vu­hod­né téma to je: nesou­mě­ři­tel­ný talent Suché­ho, těž­ko defi­no­va­tel­ný Šli­tr, přes­ný timing „výbuchu“ jejich pís­ní kon­cem pade­sá­tých let, nad­ča­so­vost, ale i ana­chro­nič­nost jejich tvor­by, zába­va se sil­nou při­ro­ze­nou kon­stan­tou etic­ké­ho posto­je. Taky je v ději­nách Sema­fo­ru i řada sku­teč­nos­tí, kte­ré se nějak tra­du­jí, ale tře­ba nejsou pravdivé.

Napří­klad?

Tře­ba se říká, jak vel­ký vliv měla tvor­ba Jiří­ho Suché­ho na čes­ké texta­ře, kte­ří při­šli po něm. Že Sema­for polo­žil základ čes­ké moder­ní pop-music. Ale tak to pod­le mě není, nava­zo­vat na Suché­ho vyso­kou lať­ku je straš­ně těž­ké a pro pop by to navíc bylo zby­teč­ně nároč­né: Jiří Štai­dl a Zde­něk Boro­vec si vza­li od Suché­ho urči­tou efekt­nost a spo­leh­nu­tí na rým, ale správ­ně pocho­pi­li, že pro rádi­o­vý vše­li­do­vý pop muse­jí být řid­ší, psát víc o ničem, ne moc ori­gi­nál­ně, ne epic­ky, bez point, zaved­li do pís­ní stan­dard „nic pro­ti niče­mu“. Což je opak Suché­ho. Suchý a Šli­tr spíš inspi­ro­va­li pís­nič­ká­ře, zvlášť ty tvr­do­hla­vé, kte­ří doká­za­li z okouz­le­ní Semfo­rem vyjít k vlast­ní poe­ti­ce: Karel Plí­hal, Zuza­na Nava­ro­vá, Jan Buri­an, zčás­ti Jiří Děde­ček, Jiří Schmi­t­zer… Sema­for šede­sá­tých let a tvor­ba Suché­ho a Šli­t­ra z té doby zůstá­vá vel­mi spe­ci­ál­ním feno­mé­nem. Jako by do pop­kul­tu­ry pat­ři­li a záro­veň nepatřili.

Psal jste o feno­mé­nu, ke kte­ré­mu se vzta­hu­je řada tex­tů a o kte­rém už řada knih vyšla. Jak jste svo­ji kni­hu utvářel?

Exis­tu­je řada knih o Sema­fo­ru, Suché­ho memoá­ro­vá kníž­ka Vzpo­mí­ná­ní, ta se mi zdá skvě­lá. Exis­tu­jí i jeho vzpo­mín­ky na šede­sá­tá léta. A jsou k dis­po­zi­ci i krás­ně vypra­ve­né kni­hy z teh­dej­ší doby, do kte­rých jsem se zami­lo­val, hlav­ně sbor­ní­ky Jiří Suchý: Sema­for (1965) a Jiří Šli­tr (1970), kte­rý vyšel po skla­da­te­lo­vě smr­ti. Obě ty kni­hy mys­lím inspi­ro­va­ly Ale­nu Gra­ti­a­so­vou, když vymýš­le­la gra­fic­kou kon­cep­ci naší kni­hy. Pak je ješ­tě dal­ších asi osm­de­sát knih a mno­ho roč­ní­ků sta­rých časo­pi­sů, kte­ré jsem pro­če­tl. Bylo mi jas­né, že žád­ná kniž­ní kro­ni­ka Sema­fo­ru šede­sá­tých let tu není, i když si to lidé asi neu­vě­do­mu­jí: jsou jen struč­něj­ší tex­ty, občas přís­ně fak­tic­ké. Což mi umož­ni­lo dosy­ta se vykou­pat v sema­for­ském téma­tu… a věděl jsem, že chci tuhle mož­nost poskyt­nout i něko­mu dal­ší­mu, něko­mu, kdo tu dobu pama­tu­je, ale chce se do ní pono­řit zno­vu. A záro­veň i lidem, kte­ří se v tom chtě­jí kou­pat popr­vé: stu­den­tům pop­kul­tu­ry a moder­ní his­to­rie tře­ba. Kdy­si na bohe­mis­ti­ce jsem psal diplo­mo­vou prá­ci o Vla­di­mí­ru Hola­no­vi a jeho neo­lo­gis­mech a potom na FAMU o sku­pi­ně Mon­ty Python. A pokaž­dé jsem to dělal pro­to, abych měl legi­tim­ní mož­nost trá­vit co nej­víc času s tím dílem, ať už Hola­no­vým nebo s Mon­ty Pytho­ny. A došlo mi, že chci podob­ně inten­ziv­ně trá­vit čas i se Sema­fo­rem šede­sá­tých let. A tak jsem tu kni­hu, kte­rou jsem o něm chtěl číst, napsal.

Jak je ta kni­ha koncipovaná?

Mým zámě­rem bylo napsat ji tak, aby moh­li čte­ná­ři nastou­pit do stro­je času a ocit­nout se tam někde na začát­ku. Což nezna­me­ná v roce 1960 v Sema­fo­ru, ale ješ­tě před tím v Redu­tě v pade­sá­tých letech, zjis­tit, jak se do ní Suchý dostal. A odtud pro­jít až ke Šli­t­ro­vě smr­ti v roce 1969, kdy kon­čí svo­bod­něj­ší část čes­ko­slo­ven­ských dějin. Ale stej­ně je nut­né jít ješ­tě o tro­chu dál, až za Šli­t­ro­vu smrt. Tak­že můj kon­cept byl tako­vý: udě­lat si v tom všem pro sebe pořá­dek a pořád­ně to téma prozkoumat.

................

psáno pro Kavárnu Hostu

Zobraziť diskusiu (0)