Nepřehledná společnost sítí

Posuneme-li se kamsi k současnosti, dejme tomu do roku 2010, jsou proměny patrné na první pohled. Za prvé bychom jen těžko hledali někoho, kdo by tvrdil, že naše vzdělávání je světově nadprůměrné. Toto přesvědčení nás opustilo někde na přelomu tisíciletí. Mnohem častější jsou ve veřejné i odborné debatě stížnosti na absolutní propad kvality. Ať už ty víceméně subjektivně pociťované, nebo se opírající o mezinárodní srovnání.¹ Je to zajímavé i proto, že možnosti vzdělávání se zásadním způsobem rozšířily a přístup k informacím je dnes díky internetu i společenskému uspořádání mnohem méně limitován. Samozřejmě zůstávají bariéry jazykové, kulturní a socioekonomické, přesto platí, že v globálním měřítku informace zaplnily společenský prostor. Problém není ani tak jejich dostupnost, jako neschopnost vyznat se v množství informačních nabídek různé kvality.

Změny jsou viditelné i na číslech. V počtu absolventů VŠ rychle doháníme vyspělejší západní část Evropy². Pořád sice platí, že u nás končí s výučním listem třetina populace, ale maturantů máme v populačním ročníku skoro sedmdesáti procent³ a na vysoké školy nastupuje víc než polovina dospívajících.

Kolektivistický étos šedesátých let zmizel téměř beze stopy. Dá se ale zároveň říci, že tato společnost už není hierarchická a vertikálně strukturovaná? Pravděpodobně to říci nelze. Přinejmenším se ale změnil status společenských institucí, které ji spravují. Jejich moc je omezenější. Pokud dnes někdo vstupuje na profesní trh, má větší možnost volby. Buď si vybere jasně definovanou hierarchickou strukturu, ať už ve státním úřadě, nebo soukromé firmě, nebo může zvolit svobodnější, ale v mnohém na kompetence a orientaci náročnější kariéru mimo hierarchické struktury.

Snad nejpřesněji se dá moderní společnost pojmenovat jako hybridní – pozůstatky jasných rolí mezi podřízenými a nadřízenými, kteří vyžadují kvalitní vykonání příkazu, tu jistě jsou. A to především ve velkých institucích a korporacích, jež dále reprodukují hierarchický model založený na poslušnosti.⁴ Zároveň se ale společnost rozlila do šíře, mění se v informačně decentralizovanou společnost sítí s velmi rychlou výměnou informací. Tento horizontální tok informací a životních příležitostí zásadně proměnil požadavky na toho, kdo do ní vstupuje. A tedy i požadavky na vzdělávací systém.

Společenský terén, podoby profesí, příležitostí a nabídek, které umožňují profesní i osobní úspěch, se rychle a permanentně proměňují. Ani vysoká úroveň kvalifikace automaticky nezaručuje dobré místo. A pokud ho získáte, velmi snadno o něj můžete přijít. Neplatí, že pokud setrváte dostatečně dlouho v nějaké profesní struktuře, máte díky tradici, kontaktům a zkušenostem do důchodu vystaráno. Přitom ještě před dvaceti lety to tak bylo. Dnes i profesně úspěšný padesátník může být ze dne na den postaven před fakt, že se musí o sebe postarat sám.⁵ A začít od nuly. Jasně viditelný společenský žebřík, definovaný před sto lety státní definitivou či akademickými tituly a před padesáti lety rudými orientačními praporky, zmizel. Zůstal nepřehledný terén. Nakolik ho alespoň pro některé změní platnost nového služebního zákona, který vrátil definitivu do hry, je zatím předčasné soudit.

Jak zní současný slogan? Místo Zopakuj, co jsem ti včera řekl, a vykonej, co jsem ti přikázal, a u toho drž hubu a krok… – se nejpravděpodobněji změnil na: Najdi si svůj úkol, převezmi za něj zodpovědnost a přijď nás přesvědčit, jak dobře jsi ho vykonal. K úspěchu je nutná daleko vyšší míra osobního nasazení. Samotná poslušnost a zručnost nestačí. Nejdříve je třeba se zorientovat v sociálním terénu. Kdo je důležitý a proč? Kde jsou příležitosti a kde nejsou? Jak dát najevo, že já jsem ten pravý? Jakou zvolit strategii, abych nevypadl hned při nejbližší obměně týmu. To neznamená, že dnes není třeba být řemeslně či odborně zdatný, že to není důležité. Je, ale je to málo.

Třemi „historickými“ obrazy jsme chtěli říci, že v každém dějinném okamžiku je zadání pro vzdělávací systém zásadně ovlivňováno dostupností a způsobem distribuce informací. A vždy existuje kromě deklarovaného kurikula – popisu, co se má žák a student naučit za znalosti a dovednosti – i nevyslovený obsah vzdělání, tzv. skryté kurikulum. Zadání, jakého občana má vzdělávací systém vychovat. Nebo ještě přesněji, každý vzdělávací systém kromě znalostí a dovedností vychovává žáky a studenty k postojům a chování, které společnost považuje za prospěšné. A ne vždy si je společnost obsahu skrytého kurikula vědoma a otevřeně ho formuluje. Například společnost pozdní normalizace zcela jednoznačně vychovávala podle hesla: Nevystrkuj hlavu, nebo přes ni dostaneš. Samozřejmě, že nic takového v žádném dobovém dokumentu ani náznakem nenajdete. Pokud chceme rozumět tomu, co se ve světě vzdělávání proměnilo a proč, bez důkladného zkoumání skrytého kurikula a společenských souvislostí se nám to podařit nemůže.

Neurologie, technologie a sociální nůžky. Co proměnilo svět vzdělávání

Prvního ledna 2015 publikovala mezinárodně propojená skupina intelektuálů dokument nazvaný Manifesto 15⁶. Ve dvanácti bodech tu formulují obraz nutné radikální proměny vzdělávání. A neříkají jen, že se vzdělávací systémy musí změnit. V mnoha bodech konstatují, že už se změnily a není návratu.

Zajímavý je nejen obsah, ale i důvod vzniku dokumentu. Autoři a signatáři konstatují, že k jeho sepsání je přiměl pocit, že i když je dlouhodobě jasné, že současný vzdělávací model založený na výchově k poslušnosti, není udržitelný, téměř nic se neděje. Proměny v praxi škol jsou podle nich minimální a politici odmítají brát nutné změny na vědomí. Proto se ti, kteří už často několik desítek let zkoušejí nové cesty a považují je za funkční a ověřené, spojili, aby veřejnost včetně politiků upozornili na některé zásadní skutečnosti.

Za prvé, že budoucnost už je tady, ale v různých místech společenského života i vzdělávacího systému je rozprostřena nerovnoměrně. Tedy že se mnohé školy i jedinci učí podle nového paradigmatu, ale velká část systému jakékoli změny odmítá. Jedním z důvodů je, že, jak říká další klíčové heslo Manifesta 15: Škola generace 1.0 nemůže vyučovat děti generace 3.0. Tedy, že škola nastavená na požadavky společnosti 18. a 19. století není schopna připravit děti na život v 21. století.

Samozřejmě, že některé základní kameny vzdělávání zůstávají. Elementární gramotnost, z generace na generaci předávané morální hodnoty. Ale mnoho věcí se mění od podstaty. Pedagogika tohoto století už nebude pevně naplánovaná, ale bude se průběžně vytvářet. Bude se podobat neuronové síti mozku hledající stále nové cesty a nová spojení. Budoucnost podle autorů Manifesta 15 bude patřit nerdům, podivínům, tvůrcům, snílkům a knowmádům. Tedy těm, kteří i své životy přizpůsobí společnosti poznání, kde je všechno proměnlivé a propojené do sítí. Ti budou schopní udržet tempo s měnícím se světem, ostatní budou znevýhodněni, neschopní sledovat, kam se jejich životy vyvíjejí⁷.

Co si o takových provoláních máme myslet? Je to jen projev neofilie, neurózy moderního světa, která stále žádá proměnu, reformu a novost? Má opakované tvrzení, že ve světě vzdělávání je všechno jinak, nějaký reálný základ, nebo je to jen způsob, jak získat veřejnou pozornost pro politiky přehlíženou oblast života? Proč se vůbec vzdělávání změnilo, jak se změnilo, jaké to má důsledky a proč skoro všechny vzdělávací systémy na světě stále mluví o reformě?

Po troše pátrání a třídění se vyrýsují tři hlavní příčiny změn. Objevy z oblasti aplikované psychologie a neurologie, které změnily představy o tom, jak a v jakém prostředí se nejlépe učíme a co nás k učení motivuje. Nástup technologií a internetu proměňující přístup k informacím. A společenské změny, jež narušily funkci vzdělání jako sociální zdviže.

(s. 15 – 20)

Tomáš Feřtek

Co je nového ve vzdělávání

Nová beseda 2015

1^ Nejčastěji jsou v tomto kontextu citována zjištění z mezinárodního šetření PISA (Programme for International Student Assessment), kde se Česká republika například v matematické gramotnosti propadla mezi lety 2003–2012 z nadprůměrného výsledku 516 bodů na průměrný výsledek 499 bodů. Prim ale hrajeme v odporu vůči matematice jako předmětu a čeští žáci a žákyně trpí nízkou mírou důvěry ve své schopnosti v oboru. Ve čtenářské gramotnosti se dlouhodobě pohybujeme v podprůměru.

2^ Podle údajů studie OECD Education at a Glance 2012 má v zemích EU21 terciární (vysokoškolské) vzdělání 28 % obyvatel, v ČR je to 17 %, ale ve věkové skupině 25–34 let jde o 23 % (v zemích OECD 38 %, v EU21 35 %). Jedná se tedy o poměrně rychlý nárůst.

3^ V oblasti sekundárního vzdělávání jsme dlouhodobě na špici zemí OECD. Maturitu nebo učiliště u nás absolvuje 92 % populačního ročníku.

4^ Zároveň ale část firem pochopila důležitost autonomie pro motivaci zaměstnanců a dává jim více prostoru pro osobní volby. Dostupné z WWW: www.svobodavpraci.cz [cit. 1. 9. 2015].

5^ Nebezpečí nezaměstnanosti a ztráty původní profese pro některé části populace při příchodu tzv. čtvrté průmyslové rEvoluce popisuje studie LEPIČ, Martin; a kol. Vývoj a změny kvalifikačních potřeb trhu práce v letech 2000–2025. 1. vydání. Praha: NUV, 2015. Dostupné z WWW: www.nuv.cz [cit. 10. 9. 2015].

6^ Hlavním autorem Manifesta 15 je John Moravec z projektu Education Futures (USA). Mezi prvními třiceti signatáři jsou globální celebrity světa vzdělávání jako psycholog Peter Gray z Boston College (USA), Daniel Araya (Univesity of Illinois, USA), Sugata Mitra (Newcastle University, VB) a zástupci svobodných škol vycházejících z modelu americké svobodné školy v Sudbury Valley. Celý text dokumentu a seznam signatářů na www.manifesto15.org/cs/ [cit. 10. 9. 2015].

7^ A je dost možné, že ustrnou v nízkých pracovních pozicích, kde bude třeba jen „držet hubu a krok“.

Zobraziť diskusiu (0)