hollywood, 1955

Marilyn Monroe, čtoucí sexbomba

Toto je jeden z vrcholných okamžiků dějin fotografie, v nichž není o mimořádná setkání právě nouze: večer šestého května 1957 vstoupila Marilyn Monroe do ateliéru fotografa Richarda Avedona na newyorské Madison Avenue. Avedon, jen o tři roky starší než Marilyn, je sám hvězda, stojí však na druhé straně fotoaparátu. Velmi vyhledávané jsou jak jeho módní fotografie, tak portréty; první pro svou nepřekonatelnou eleganci a originalitu, druhé kvůli nečekané otevřenosti.

V necelých pětatřiceti letech je Avedon už tak slavný, že se o jeho životě v Hollywoodu točí film. Usměvavá tvář vychází z tehdy třicet let starého muzikálu George a Iry Gershwinových, ale postava Dicka Averyho, ztvárněná Fredem Astairem, byla nepochybně vytvořena podle Avedona. Dick Avery hledá na popud své nadřízené Maggie Prestonové, šéfredaktorky módního časopisu, nový typ moderní ženy, takzvanou quality woman, která má obojí — krásu i inteligenci, šarm i ducha. Nakonec ho nachází v Greenwich Village, v nenápadné knihovnici Audrey Hepburnové. Jenže ta módní branži z prin­cipu odmítá a raději chce zůstat věrná svým knihám. Teprve když se dozví, že by se měla fotit v Paříži, souhlasí; tam totiž žije a vyučuje její velký vzor, filozof Emile Flostre, zakladatel „empatikalismu“, jehož je nadšenou stoupenkyní (nepochybně se jedná o poněkud levnou parodii na Sartra a jeho existencialismus). Blížící se konflikt mezi empatií a egocentrismem — poklidným a přehledným světem knih a povrchním, hektickým a blyštivým světem módy — se v každém případě záhy podle očekávání vyřeší tím, že se do sebe ­milovnice knih a fotograf zamilují, a to se samozřejmě odehraje ve městě, které stojí současně na třech pilířích — duchu, módě a lásce.

Tolik tedy snový svět filmu pracující s klišé jednoduchých proti­kladů. Skutečnost je však onoho květnového večera zcela odlišná, Avedon si nedovede vysvětlit Marilynino zvláštní chování před objektivem. Předchází jí pověst nejpřitažlivější ženy světa. Ale Marilyn Monroe dokáže být velmi stydlivá a Avedonovi je záhy jasné, že odhlédnuto od důrazu na vzhled, žijí on a jeho modelka, které bledý nátěr myšlenky nepřidá na chorobném vzhledu, v úplně jiných světech. (­Avedon většinou modelkám, jejichž výraz v obličeji se mu zdá příliš prázdný, přátelsky navrhuje: „Zkus na něco myslet!“) Ačkoliv na to nevypadá, v této ikoně ženské svůdnosti je notná dávka Jo Stocktonové, „empatikalistické“ milovnice knih z Village. Podobně jako mnozí jeho kolegové je Avedon překvapený, že tato kráska má skutečné literární zájmy a navíc vládne oslnivým důvtipem, kterému Francouzi říkají esprit. Pouze počátek a konec se zde jaksi prohodil: tahle Marilyn prahne po světě, v němž je dívka jako Jo přirozeně doma. Jedinou pevnou půdou pod nohama je pro ni, jak sama říká, její práce. Přitom před objektivem z ní vyzařuje obrovské charisma, forma kontrolovaného sebezapomnění, což působí stejně rozporuplně jako její celkový zjev.

K velkému zmatení především jejích mužských obdivovatelů se Monroe nechává s oblibou fotografovat jako čtenářka. Zatímco jindy svým upřímným pohledem objektiv fotoaparátu takřka pohlcuje a pozorovateli fotografií sugeruje, že pózuje jen a jen pro něj, v případě těchto fotek — k divákovu zklamání — se plně soustředí na knihu. Skutečnost, že těmto zdaleka ne tak vzácným snímkům, na nichž je pohroužena do četby klasiků světové literatury a současných románů, veřejnost ani média dlouhou dobu nevěnovaly patřičnou pozornost, možná souvisí i s množstvím fotografií, ­které s ní existují. Rozhodujícím filtrem, který tuto pozornost určoval, však byl přece jen obrázek, jejž si o ní utvořil Hollywood. Už od filmu Muži mají rádi blondýnky byla předurčena k roli svůdnice, která má spadeno na muže oplývající penězi a příliš rozumu ani citu nepobrala. Sexbomba čtoucí knihy — to najednou nešlo příliš dohromady. A pokud ano, pak na tom něco nehrálo. Marilyn čte buď proto, že jí to nařídil její třetí manžel se svými pygmalionskými sklony, nebo z vypočítavosti, aby se zalíbila mužům, jako je on, což potom vzbuzovalo podezření, že čtení pouze předstírá.

Dnes víme, že podnět ke vzniku těchto snímků dala rozhodně sama Marilyn. Svět literatury a divadla ji přitahoval téměř stejně jako objektivy fotoaparátů. Příčinou byl nepochybně i její stud za to, že byla nucena záhy přerušit studium. Uprostřed druhého ročníku musela střední školu opustit, aby se v šestnácti letech provdala za Jamese Doughertyho, o pět let staršího dělníka v letecké továrně Lockheed. Byl to dohodnutý sňatek, který měl Normě ­Jeane Mortensonové, jak znělo Marilynino dívčí jméno, poskytnout alternativu k sirotčinci; její poručnice Grace Goddardová v té době založila rodinu a už se o ni nemohla — nebo spíše nechtěla — dále starat.

Z dětství Marilyn Monroe se nedochovaly žádné příběhy, v nichž by nějaký mentor dívce tajně podstrkoval romány, které by musela skrývat před matčiným zrakem. Marilyninu matku, jež brzy skončila v psychiatrické léčebně, a její přítelkyni Grace, dívčinu pozdější poručnici, zajímalo pouze jediné: stříbrné plátno a jeho zbožňované hvězdy, zejména Jean Harlowová, která v době velké hospodářské krize jako žádná jiná herečka ztělesňovala představu o smyslnosti, erotičnosti a půvabu. Jean Harlowová byla a po celý život zůstala pro Normu Jeane orientačním bodem, a to ve filmové kariéře i v životě: od platinové barvy vlasů nebo sňatku v šestnácti letech (v případě Harlowové to byl lev salonů, který měl stejně jako Marilynin první manžel jednadvacet let), přes kombinaci cti­žádosti a pokory, jež byla oběma ženám společná, až po předčasnou smrt, která u Jean Harlowové nastala v pouhých ­šestadvaceti letech. ­Dokonce i u Marilynina zvyku využívat časté přestávky během natáčení k četbě literárních děl, najdeme paralely s Jean Harlowovou, o které se říkalo, že ve filmových ateliérech mívala pokaždé v kabelce tři nebo čtyři sbírky básní, nějakou prózu nebo díla klasiků.

Lidé, kteří formovali kariéru mladé Marilyn, ji s literaturou seznámili i nad rámec školního vzdělání. Kupříkladu její učitelka herectví Natasha Lytessová, jež svou studentku později popsala jako „duchovní plážovou běžkyni, která si z vědomostí ostatních vybrala to, co potřebovala, a nasála jejich názory“. Nebo Johnny Hyde, její příležitostný agent, který ji podporoval v četbě knih a poslechu dobré hudby, především však ve schopnosti vytvořit si vlastní úsudek a vyjádřit svůj názor. V takových vztazích nezřídka hrály roli také erotika a sex. Natasha Lytessová byla například do Marilyn strašně zamilovaná a o Johnnym Hydeovi se říkalo, že do ní byl blázen. Zatímco Natashiny city Marilyn neopětovala, Johnnymu ­Hydeovi dovolila, aby ji miloval, a dokonce mu byla jeden rok věrná, aniž k němu pociťovala stejnou vášeň jako on k ní.

V létě roku 1949, když je Marilyn na turné po Spojených státech a propaguje jeden ze svých filmů, vídáme ji, jak po večerech v hotelu čte na doporučení svých mentorů Dostojevského, Prousta a Thomase Wolfa; mimoto se dokonce vážně zabývá Freudovým Výkladem snů. Potom si dlouhé hodiny telefonuje s Natashou Ly­tessovou a spolu o knize diskutují. O rok později, během natáčení filmu Vše o Evě, se na scéně objevuje s knihou Dopisy mladému básníkovi ­Rainera Marii Rilka, jak vzpomíná scenárista Joseph L. Mankiewicz. Zdalipak jí to někdo doporučil? Marilyn mu řekne, že se tu a tam zastaví v knihkupectví. „Nakouknu do několika knih, a když se začtu do něčeho zajímavého, koupím si to. A tak jsem si včera večer koupila tohle.“ Marilynin zájem pravděpodobně vzbudily už první Rilkovy věty, v nichž se snaží pochopit „bytost básníka“: „tuto nesmírnou a dětskou bytost, která (nelze jí porozumět: jak také) si svou konečnou podobu nevytvořila sama už dříve, nikoliv, získává ji zde vedle nás… právě teď… kdopak by byl s to hovořit o takové bytosti klidně?“ I když se dochovaly nějaké její verše, nepovažovala se Marilyn v žádné fázi svého života za básnířku. Avšak to nesmírné, to dětské, co Rilke na básníkovi oceňuje, mohlo mít smysl i pro ni samu. Copak Norma Jeane nezamýšlela prostřednictvím „Marilyn Monroe“ vytvořit umělecké dílo — nikoliv ze slov, nýbrž z obrazů —, které bude podobně jedinečné jako, podle Rilkova mínění, poezie?

V roce 1951, při natáčení filmu Tak mladý, jak se cítíš, se Marilyn seznamuje hned se dvěma osobnostmi tehdejší americké kulturní a literární scény. První z nich je o sedmnáct let starší divadelní a filmový režisér Elia Kazan, s nímž brzy naváže poměr — podle názoru jejího životopisce Donalda Spota „první nekomplikovaný a uspokojující milostný románek jejího života“ —, který trvá nejméně jeden rok. Do druhé osobnosti, o pouhých deset let staršího spisovatele Arthura Millera, jehož úspěšnou hru Smrt obchodního cestujícího uvedl na jeviště právě Elia Kazan, se sice zamiluje (a on do ní také), ale vztah mezi nimi je mnohem složitější a teprve o pět let později vyústí v manželství. Mezitím Marilyn po svém prvním manželském svazku absolvuje ještě druhé, velmi krátké manželství s baseballovou hvězdou Joem DiMaggiem. Zpočátku však Arthur Miller, sám dosud poprvé ženatý, doprovází mileneckou dvojici Marilyn Monroe a Eliu Kazana při jejich toulkách po knihkupectvích, návštěvách u spisovatelů a skladatelů, na piknicích a výletech na pláž. Marilyn leží v posteli s Kazanem a básní přitom o Arthuru Millerovi, jehož fotografii má pověšenou ve svém bytě a jemuž se, jako dívka vyrůstající bez otce, svěřuje v jednom z mála svých dopisů: „Většina lidí může obdivovat svého otce, ale já jsem takového člověka nikdy neměla. Potřebuji někoho, koho bych mohla obdivovat.“ Miller jí nepříliš citlivě odepisuje, alespoň však připojuje tip na knihu: „Pokud opravdu potřebuješ někoho, koho bys mohla obdivovat, proč nezkusíš Abrahama Lincolna? Carl Sandburg o něm napsal vynikající biografii.“ Marilyn si ještě téhož dne, kdy dopis dostane, obstará knihu a zarámovaný Lincolnův portrét. Obojí si ponechá až do své smrti, ještě dlouho poté, co se její manželství s Arthurem Millerem rozpadlo.

S ohledem na tuto skutečnost by člověka mohlo napadnout, že snímky, které vznikly v následujících letech a na kterých se Marilyn objevuje s knihami, jsou do jisté míry jakýmisi průvodními dopisy určenými Arthuru Millerovi s následujícím poselstvím: Nejsem žádoucí jen proto, že jsem tak krásná, ale také proto, že čtu chytré knihy. Z psychologického hlediska na tom může něco být, neodpovídá to však ani fotografiím, ani erotickému vztahu k četbě, který snímky znázorňují.

Stefan Bollmann

Ženy a knihy

Preložila Nina Fojtů

vydal Host Brno 2015

Zobraziť diskusiu (0)