Jednou z hlavních tezí upoutávky na zadní desce memoárů Jana Rejžka je, že kniha „nepochybně mnoho čtenářů naštve a rozčílí“. No, doufejme, že se v dnešní otrlé době, kdy ani vrcholní politici nepovažují za nejmenší problém svoji prokázaně pochybnou minulost či xenofobní názory a jejich věrní voliči je v tom s mentalitou stáda utvrzují, alespoň některá z potrefených kachniček českého rybníčku ozve. Ale i když spíš ani nehne brkem, ono samozřejmě zůstává důležité jmenovat a připomínat, kdo patřil k aktivním přisluhovačům totalitního režimu. Ne z nějaké pomstychtivosti, natož zapšklosti, ale čistě z morálních důvodů. Toť jeden z kladů Rejžkových pamětí. Stejně jako znovunahození některých etických problémů. Třeba když Rejžek připomene disputaci s Jiřím Černým, zda oddělovat osobnost a charakter umělce od jeho díla či nikoliv. I když otázka by spíš měla znít, zda to vůbec separovat dokážeme, i kdybychom sebevíc chtěli.

Tomáš S. Polívka, magazín UNI

Zobraziť diskusiu (0)